.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Květen 2015

Promítání mé cesty v Café Kampus, Praha

10. května 2015 v 22:02 | Luboš
Po deseti letech cestování mě Evropa, Balkán a blízký východ omrzely a byl čas vyrazit někam dál. Vyrazil jsem z Prahy a přes 26 zemí za 343 dní dorazil až na Filipíny. Jak se říká " již samotná cesta je odměnou" a musím říct, že díky této cestě se mi ještě více rozšířil obzor o světě, načerpal jsem řadu špatných i dobrých zkušeností, prožil krásné i špatné chvíle, poznal skvělé i špatné lidi, málem několikrát zemřel, ochutnal fantastická jídla a viděl to, co jiní asi už nikdy neuvidí. Díky bohu jsem vše prožil ve zdraví a díky tomu si vše víc užíval. Myslím, že jsem měl ohromné štěstí, jak na lidi které jsem potkával, tak na spolucestovatele, tak i na to, že vše šlo více méně hladce a podle plánu. Jestli chceš slyšet víc a také vidět fotky a videa, tak se stav. Vstupné je zdarma. Akce začíná v 18.30 a jestli máš někoho, koho by to zajmalo , ať kamaráda, kamarádku či maminku nebo babičku, tak ho určitě vem, místa je tam dost. Termin je 3.6. a 10.6. jsou to dvě středy, kvuli lidem , kteří pracují na krátký dlouhý týden, tak si vyber , kterou středu chceš :-)

Finále na Filipínách

6. května 2015 v 17:29 | Luboš |  Dosud procestované země
Po 18 dnech , které jsem strávil s Rudou na Bali, Lomboku a Gili, byl čas se na Lombockém letišti rozloučit a přeleťet na Filipíny. Na Filipíny mám jen deset dní a je tam toho tolik zajmavého, že jsem si vybral jen ostrov Luzon, kde je dost zajímavostí, aby mi to těch deset dní pokrylo. Každý mi místo o Filipínách vyprávěl o Filipínkách. Prý " až uvidíš Filipínky, tak pro Tebe budou ostatní ženy na světě ošklivé" , tak uvidíme co je na tom pravdy.

14.4. V 5 ráno jsem přiletěl do Manily a dal snídani na letišti než-li se rozední a půjdu na vlak , který mě doveze k autobusovému terminálu. Byl jsem v Manile jeden den a můžu říct , že to zas až tak hrozný město není, když ho porovnám třeba s Yangoonem v Barmě či Siem Reap v Kambodže. Vsice je tu špína a hnus velebnosti a stovky bezdomovců a žebráků včetně malých dětí, ale tak nějak mi to bohužel přijde už " normální" .Bohužel město bylo skoro celé vybombardované, tak nemá zas až tak co nabídnout. Večer jsem nasedl do busu směr Baguio, což je asi 260 km, tak jsem si říkal, že když tam vede velká silnice, že tam za 3 až 4 hodky budeme, no jeli jsme to 7!!!Moje nervy to bylo šílený. Baguio je velký, rušný město v horách, které je takové divné. Nevím, měl jsem divnej pocit a necítil jsem se tu dobře a vtipně než- li jsem prošel městečkem, tak jsem napočítal 11 Mcdonaldů :-) a to tu jsou i KFC a další . Odtud jsem další ráno vyrazil busem do horské vesničky Sagada. Původně jsem chtěl jet busem v 6 30 , ale když jsem v 5 50 přišel k pokladně a chtěl si koupit lístek, tak mi paní řekla, že ten autobus právě přeplněný odjíždí. Cože, 40 min. před odjezdem odjíždí? No nezbývalo než-li jet s tím v 8 30. Šel jsem na snídani a radši jsem zpátky přišel v 7 00 a světe div se v 7 18 jsme narvaný vyráželi, což je o hodinu a 12 minut dřív než -li jsme měli vyrazit :-). Do Sagady je to kolem 160 km a jeli jsme to 6 hodin. Myslel jsem , že ten ztvrdlej zadek už nerozchodím :-) Sagada je malá , ale rychle se rozvíjející vesnička krásně usazená v horách a obklopená rýžovými teráskamy. Je tu nepřeberné množství guesthousů , takže si každý může vybrat podle gusta. V průměru tu je okolo 20 stupňů, což je naprosto nádherný. Po tolika měsících , kdy jsem byl furt v 30 a výše stupních, tak tohle bylo krásné ochlazení. Další den jsem měl namířeno do jeskyně Sumaging a vyjít druhou stranou z jeskyně Lumiang a při mém štěsti jsem potkal 4 zženštilé Francouze, který mi řekli že tam jdou taky a že je lepší jít s průvodcem, kterého mají, tak jestli chci , tak ať jdu s nima. Průvodci měli takové ohromné lampy, kterýma nám v jeskyni svítili na cestu. Navštívil jsem už desítky jeskyní, ale tohle byl fakt zážitek. V některých částech jsme se plazili, soukali, lezli po laně, koupali se, brodili a žasnuli nad tou nádherou. Celou cestu jsme slyšeli řev tisíců netopýrů, což docela přidávalo na atmosféře. Určitě bych tuto jeskyňi nedoporučoval obézním a nebo klaustrofóbikům. Když jsme vylezli, tak jsme zaplatili průvodcům a pak se Frantíci šli umejt a převléc, aby vypadali k světu a nedělali ostudu své zemi :-) . Šli jsme směr Echo valley, před kterým byl postavenej stáneček a slečna nám řekla, že musíme mít průvodce. Zeptal jsem se k čemu, když je to 500m dlouhá stezka k zavěšeným rakvím na skále. Ona, že prostě musíme. No zasmál jsem se a řekl jí, že žádnýho průvodce platit nebudu , když není potřeba a že je to jen další vykořisťování turistů.Řekla, že zavolá policii.... okej řekl jsem a ať kdyžtak počkaj tady, že si dojdu udělat fotky těch rakví a za 20 min jsem zpět. Frantíci koukali jak emka, ale šli za mnou a celou cestu jsme si z toho dělali srandu. No, zavěšené rakve na skále, co na to říct, jiný kraj jiný mrav. Fabian vyčetl, že se tudy dá dostat zpátky do města jeskyní. Znělo to jako výzva, ale co když to bez průvodce nezvláneme a umřeme.???? :-) Byla to hezká,zajmavá a nenáročná prochajda jeskyní. Druhý den jsem se byl u autobusu rozloučit s klukama , který byli v hezkejch džínách, košilích, bekovkách a měli "moderní" šály kolem krku. Vždyť jsem to říkal, zženštělí Francouzové :-) . Po snídani jsem se vydal na dva vodopády a pak při té příležitosti si projít nedaleké území , kterému se říká " "Marlboro country" . Zní to dobře viď? Představa kovboje v džínách, vestičce, kovbojských botech a s kloboukem vraženým do čela, jak si jede krajinou na koni....? Jak z reklamy :-) .No místo kovboje jsem tu potkal několik opálených, upocených a divně koukajících dělníků, který tu se svejma " mašinama" dělali novou silnici. Podle gps jsem zahnul na lesní cestičku do kopců plných borovic a keřů. Po pár km se z jedné cesty stali 3 a gps už mi projistotu neukazovala vůbec žádnou cestu. Šel jsem tedy směrem k vrcholu , kterej jsem pojmenoval " Marlborovka" a najednou se rozpršelo jak sviň. Po chvilce hromy a neuvěřitelné blesky, které se pořád blížily. Nejvíc v háji bylo, že jsem byl na skoro nejvyšším bodu , kde zrovna byla ta bouřka. Už jsem byl úplně prochcanej a šel pořád v klidu dolů ( hlavně neběžet a nemít zaplej telefon) a najednou neuvěřitelná rána a blesk tak 500m ode mě. Měl jsem pár vteřin bílo před očima,otřásl se a nevěděl jestli se pochcat nebo posrat . No ty vole Kováči, to je zas vejlet, do psí sračky.!! Nevěděl jsem kudy jít, byl jsem úplně zmoklej a do toho ohroženej bleskama, to byla situace. No pomyslel jsem na to , jak mi bylo už hůře a byl v horších situacích a sám sobě si řekl....hlavně se mi tu nerozbřeč nebo dostaneš patu na čelo. No utřel jsem svůj velký nos , dal si karamelovej bonbón a šel dál. Asi po hodině jsem sešel dolů a viděl silnici, ke které jsem sešel. V krámku jsem si koupil pití a převlékl se do náhradních věcí, které jsem si nesl sebou v batůžku ( chytrý kluk jsem :-) ) . Když jsem nastartoval gps v telefonu , tak jsem zjistil, že jsem vyšel úplně jinde než-li jsem chtěl a do Sagady to bylo 16 km místo 4 km. No to snad ne kur...va, zařval jsem si. Lidi u krámku se na mě zděšeně podívali , já se usmál a šel směr Sagada , protože přestalo pršet. Bohužel silnice vedla pořád do kopce a když jsem zkoušel stopovat, tak se na mě vždy tak usmáli , jakože na co čumíš Pražáku. Po 3 hodinách jsem konečně v guesthousu, vypil jsem 1,5l koly, snědl půlku melouna a čokoládu a stejně jsem neměl sílu na to vstát a jít se vysprchovat. Dnes mám v nohách přes 40 km a x hodin byl promoklej a nedej bůh dostanu rýmičku, což je skoro smrtelná nemoc pro muže :-) . Další den jsem vyrazil busem zpět do Baguia, z kterého jsem před pár dny vyrážel a vydal se do města San Fernando . Celkově 8 hodin v buse, myslel jsem , že se rozbrečím nad bolestí kolen a zadku. Jak já jsem záviděl Filipíncům, jak jsou maličký. V San Fernandu jsou dva tragické a drahé hotely, tak jsem stopl Jeepney a popojel do " surfařské" vesničky San Juan. No když jsem druhý den šel k moři , že bych si půjčil surf , tak jsem viděl naprosto klidné moře bez jakéhokoliv náznaku vln. V jedné ze 6 půjčoven surfů jsem se zeptal jestli ty vlny jsou tady nebo jinde a on mi řekl : oni přijdou ( byl jsem tu ještě 3 dny a žádné vlny tu nebyly, takžeasi v jiném období) . Bylo vtipné , jak si lidi půjčovali surfy a jen tak na nich pádlovali, seděli nebo se s nima fotili, bylo to jako když se Magda vyvalí na plovacím lehátku u nás na chatě na návesáku. Až takhle to bilo do očí. Nezbylo nic jiného než- li šnorchlovat a koupat se v moři. Měl jsem velké štěstí, protože jsem měl tu čest se potkat s medůzou a zjistit, jak to vypadá a bolí, když vás požahá.. Celá levá ruka a nad levým okem ( ještě že jsem měl brýle), no pálilo to jako čert, ale nerozbrečel jsem se. 22.4. Jsem vyrazil busem do Manily , kde budu trávit svůj předposlední den na Filipínách, ale taky na své cestě. Manila je takovej zážitek sám o sobě. 10 miliónů lidí v chaosu a stresu. Ještěže jsem si našel klidný guesthouse a jen odpočíval a připravoval se na zítřejší 9 hodinovej let do Dubaje. Spousta lidí říká, že je Manila nebezpečná, což mi teda moc nepřišla a možná to je tím, že každý supermarket, banka, fast food nebo hotel maj sekurity s brokovnicema nebo pistolema.No co na to říct, po 343 dnech letím domů. Mám smíšené pocity , ale dost se těším. Pamatuju na den , kdy jsem vyrážel a už snil o návratu domů. Nudná cesta letadlem se trošku spestřila a stala zábavnější, asi po 4 hodinách letu jsem i přes sluchátka slyšel řev, tak jsem zvedl hlavu a asi o 10 sedadel přede mnou viděl matku ,jak ze sedačky zvedá zvracející dítě. Bylo hrozný vidět , jak ho táhle na záchod a po cestě z něj střikaly blitky na ostatní lidi. Ze začátku mi to přišlo hrozný, ale pak jsem dostal hroznej záchvat smíchu. Představ si, jak si v klidu sedíš v letadle, víš , že tě ještě čekaj 4 hodky letu do Dubaje a najednou tě pobleje malé dítě a nemůžeš vůbec nic dělat. Smrdíš a každej na tebe čumí a řiká si, zaplať pán bůh poblil tebe a né mě. V Dubaji jsem pár hodin počkal na další spoj směr Praha a v sobotu 25.4. v 00 24 byl v Praze na letišti. Nikdo tu na mě nečekal a asi to bude tím, že jsem nikomu neřekl, kdy vlastně vůbec přiletím. Bude potřeba tak týden než li oběhnu doktory a různý byrokratický srač.. a aklimatizovat se a pak bude čas oznámit návrat a začít oslavovat a uvědomovat si co jsem právě uskutečnil, prožil a ve zdraví přežil. Na závěr bych asi řekl, že pokud budeš věřit v to co chceš a půjdeš si za tím, tak překonáš spoustu překážet a časem zjistíš, kde máš své hranice a kam až můžou sahat tvé sny a cíle.

Jídlo: Po jídelní stránce jsem z Filipín neuvěřitelně zklamanej. Všude jsou jen fast foody a je hodně složité se někde dostat k normálnímu a národnímu jídlu. V ulicích se občas nacházeli budky , ze kterých šel kouř a to byli domácí burgrárny. Po hodně měsících , kdy jsem nejedl maso, jsem usoudil, že je ten správnej čas na ochutnání. Za 8 snězených burgrů jsem zaplatil 2€ , což bylo hodně překvapující.

"Nejkrásnější" holky na světě : no zas až tak bych to jako ostatní neviděl, ale musím uznat , že Filipínky jsou opravdu hezký. Bohužel polovina z nich se asi zřejmě stravuje ve fast foodech a podle toho i vypadaj.


Plus: nádherné ženy, středně drahá země, hezká příroda

Mínus: nikdo se jen tak neusměje, všudy přítomné fast foody,

Kurz: 1$ - 44 pesos 1€- 46 pesos

Útrata : za 10 dní 5100 včetně odletové taxy 300 kč

Ceny: voda 1,5l - 30 p, cola 0,5l - 23 p, benzín 40p, zmrzka v MC 17p, cigarety okolo 60p,

Jednou až vydám knížku, tak jí najdete třeba tady www.megaknihy.cz/tema/271-cestopine-proza