.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Březen 2015

Fantastická Jáva

26. března 2015 v 15:39 | Luboš |  Dosud procestované země
Z Padangu , který je na Sumatře jsme letěli do Jakarty. Původně jsem to chtěl jet busem, ale řekli mi 3 dny :-) moje nervy. Jsem na Jávu zvědavej, hodně lidí mi o ní vyprávělo, jak je to tu super. V Jakartě jsme z letiště jeli busem přímo k ulici Jalan Jaksa , kde se soustředí většina hostelů. Začala bouřka a já po dlouhé době zažívám déšť a úplně si ho užívám. Četl jsem , že Jakarta má něco málo přes 10 mil. obyvatel , ale na informacích mi řekli , že už dávno ne a má okolo 28 miliónů, což je fakt nářez. Jako město je docela zajmavé. Nejvíc nejhustší byla věž, které jsme říkali " "Erektus" , protože v noci je osvětlená a na vrcholku se střídají barvy. Věž se nachází na největším náměstí na světě a je z ní hezký výhled na město. Nahoru nás vyvezl výtah a už to zas začalo Heloooooou mistr mej aj tejk pikčr vyt jůů? Helooooou mistrrrrr intervyjůů plís..... ty jo, to je nekonečný. Odtud jsme šli do Národního muzea, které je opravdu zajmavé a je tu vše o všech velkých a znamých ostrovech Indonesie. Nejvíc mě zaujala ukázka tradičního divadla. Fakt nádhera. Další den jsem se rozloučil se Zuzi, která odlétala zpět do ČR a já se vydal na nedaleké nádraží na noční vlak směr Yogyakarta. V kupé jsem byl sám a musím uznat , že jsem po dlouhé době vyndal z batohu všechno teplé oblečení které mám, protože klimoška byla snad na deset stupňů. V 6 ráno jsem byl v Yogyakartě na nádraží a u stánku si s místňákama dal snídani. Měli rýži plus omáčka ze střev a vajčkem nebo nudlovou polévku. Tak jsem si dal čaj a poslouchal jak mlaskaj. Místňáci byli neuvěřitelně skvělý a jeden se mě ujal provést starým městem a najít ubytko. Vzal mě ke svému strejdovi do penzionu, kde to bylo naprosto nádherný. Celý ten barák měl své kouzlo a takovej charakter. Ke všemu všude byly klícky s papouškama a ptáčkama. Kolikrát to byl hotovej koncert. Úplně mi to připomnělo když jsem kolikrát šel v Praze ráno z hospody směr Vinohrady a slyšel zpívat ptáčky celou cestu. I když bůh ví co jsem ve skutečnosti slyšel :-) . V okolí je několik Buddhistických chrámů a jeden je z nich hodně uznávaný. Jmenuje se Borobudur a je hodku cesty odtud. Zítra si půjčím motorku a pojedu tam na východ slunce. Dopo jsem vyrazil na trh, kde maj snad všechno. Je tu šílený chaos a do toho každej mává a ptá se odkud jsem. Ufffffff. Stavuju se v Sultánově paláci ( nuda) a za ním se mě ujímá jeden starší pán, že prý mě zadara provede městem. Odpovídám, že nepotřebuju, ale on mi řekl, že by mi opravdu chtěl ukázat toto město kde žije 30 let. Jeho anglina byla opravdu dobrá a byl neuvěřitelně vtipnej. Vzal mě do vodní mešity, vodniho hradu, kde si sultán vybíral nevěsty a taky jsme navštívili staré město. Jeden borec tu vyrábí Cibetkové kafe, což patří mezi nejdražší kafe na světě a tady má šálek za 10$. ( na googlu si najdi proč je tak drahý) chudáčci Cibetky, které tu ležely v tom vedru v kleci. Podle mě jedna byla pár minut před smrtí a tomu kriplovi to bylo jedno. Odtud jsme šli do výrobny batikovaných věcí. Není to batikování jako známe my, že do hrnce dáme trika a barvu a obarvíme je a při štěstí tam máme kruhy, ale tady je to neuvěřitelné umění, kdy štětcema tam vše kreslí.Večer jsem na trhu objevil famózní stánek s jídlem, kde maj můj oblíbený tempeh, tofu atd. Ráno v 4 30 jsem na motorce vyrazil směr chrám Borodudur. Za hodku jsem u něj a vyhlížím odkud bude super východ slunce s chrámem v popředí. Jedu na jednu vyhlídku, ale tam chtějí 40 000 za to že si tam můžu k někomu stoupnout na pozemek a ještě 10 000 za parking. No to je neskutečný. Nakonec dělám fotky z jiného místa a pak jdu do chrámu. Teda spíše chtěl jsem jít, než li mi řekli, že vstupné je 20$ heheheheheh no směju se. Paní mi říká , že takhle vysoká cena je od té doby co je to tu zapsané v UNESCO, tak víš co? Ať jde Unesco do prde... takovejch chrámů jsem viděl desítky tssssss. Jedu zpět do Yogya a odtud na jih k moři. Cesta je nádherná. Je tu zákaz koupání, protože se tu nedávno někdo utopil, prý ho stáhli silné proudy a vlny. Je tu spousta dětí , které blbnou na kraji moře. No hádej co začali křičet.... mistééér pikčr vyt jůů. Dělali jsme fotky s vyplazenejma jazykama, ve výskoku a nebo se znakem PEACE. Byla legrace s nima . Při cestě zpět jsem navštívil další chrám. Jmenoval se Prambanan a hádej kolik byl vstup? No jo 20$ heheheheheh, tak jsem tam nešel. Začalo pršet a to bylo znamení jet domu. Končili mi víza a musel jsem jet na imigrační, které bylo u letiště. Radši jsem jel celej zahalenej , kdyby náhodou za přepážkama byli muslimky. Dal jsem jim pas a vyplnil formulář a řekly ať zítra přinesu fotky a peníze a důrazně mi řekli, ať zítra nemám pantofle , ale boty. Cože? Každej místňák je na úřadě v žabkách. No moje nervy. Další den si mě vychutnával další úředník a když mě po chvilce začal srát, tak jsem mu naznačil, že prodloužit vízum zas tak nepotřebuju a že své peníze utratím radši na Filipínách. Moc se netvářil a docela koukal, ale řekl ať si zítra přijdu pro hotovej pas. Z Yogyakarty jsem se přesunul do města Malang, který leží mezi sopkama. Je to tzv. "Zelené město" a opravdu všude jsou stromy, keře, parky a tráva. V hostelu se nabídla recepční že mě zadara provede městem. Tyto nabídky se přeci neodmítají a hned jsme vyšli. Byli jsme v honosné Holandské čtvrti, ptačí trh, muzeum výroby cigaret, čínská čtvrť a staré město. Na to , že Malang má 1,2 mil obyvatel , tak fakt dobrý. V okolí je několik chrámů, vodopádů a čajová plantáž s fabrikou. Půjčil jsem si motorku a postupně vše objel a skončil u čajové plantáže. Zaparkoval jsem na placeném parkovišti a vydal se na prochajdu. Asi po 30 min. jsem si uprostřed pole s čajem uvědomil, že jsem nechal klíče od motorky v zapalování. No to mě poser. V neuvěřitelnym vedru a s batohem na zádech jsem sprintoval přes dva kilometry k motorce. Moje nervy, myslel jsem , že omdlím a padnu do pangejtu. Pán na parkovišti na mě už z dálky mával s klíčema od motorky a usmíval se. Měl takovej ten výraz jakože , nenechal jsi tu náhodou něco ty demente? Tisíckrát jsem mu poděkoval a šel na čaj a koupit si ručník na utření. Kousek od Malangu je známá sopka Bromo,, o které se říká, že je tu jeden z nejhezčích východů slunce na světě. Jen to má pár detailních chyb např. že tam jezdí stovky lidí a tudíž tam je těžké mít dobré místo s výhledem, dá se tam dostat jen džípem a to za krásných 20$ za pár km a vstupné na sopku je 25$ . No prostě totální oškubání turisty. Tak jsem se rozhodl, že radši půjdu na nedalekou sopku Ijen,, která je jedna ze dvou sopek na světě , kde šlehají modré plameny (ta druhá sopka je na Alijašce). Na Ijen se dá dostat ze dvou stran a já jsem si vybral tu ze západu a jel jsem do vesnice Bondowosomo, odkud se tam vyráží. Cestou jsem se dostal do minibusu, kde se hrálo na kytaru a jízda byla taková lepší. V Bondu je prakticky nemožné si půjčit motorku, tak jsem musel jít na busák jestli k sopce nejezdí bus. No jede, ale staví 13 km od ní. Hm hm hm. V hotelu jsem potkal dva vtipné Italy, který maj stejný plán a ty mi řekli, že jestli budu chtít, tak že si pronajali auto s řidičem a můžu jet s nima. Vyrazili jsme v 00 30 a ve 3 ráno po straštiplné cestě jsme kousek od sopky. Platíme vstupné 100 000(8$) a jdeme na vrchol. Je docela zima a všude neuvěřitelně smrdí síra a po chvilce mě bolí v krku a pálí oči. Cestou potkáváme nosiče , kteří nosí kusy síry v takovejch koších na ramenou. Prý mají okolo 70-90 kg a přitom oni sami váží okolo 60kg. Po 35 min. jsme u vrat, kde se dá sejít do kráteru. Jeden nosič nám říká, že musíme jít s ním a že mu musíme zaplatit. No tak jsme se zasmáli a šli bez něj. Cesta byla nebezpečná a kluzká. Z všudypřítomného smradu síry mě čím dál víc začalo bolet v krku a pálit oči. Nepomáhaly ani dvě roušky. Bylo 3 35 a bylo tu tak 15 nosičů, který chrchlali a kolikrát měli kousíček od poblití. Konečně jsem viděl modrý oheň. Je to opravdu zajmavý a hned jsem začal fotit, protože ho občas zahaloval sirnej mrak, který vycházel ze spodu ze sopky. Po chvilce sem došlo pár turistů a žasnuli jsme nad tím společně. Po východu slunce jsme nasedli do auta a vyrazili zpět domů. Po cestě jsme zastavili u hot springs , který mě překvapili svou čistotou a přírodní atmosférou. Teplota vody byla 42 stupňů a chvilku trvalo než li jsme tam vlezli. Cesta zpět byla nějaká náročnější , ale bylo úžasné sledovat sopky a kávové keře v okolí. Byl čas už opustit Jávu a přejet na Bali. Mám ale takovej divnej pocit, že to tam nebude tak skvělý jak kde kdo píše.

Plus: skvělý lidi, naprosto nádherná přiroda, skvělé jídlo, je tu levněsnad každý druhý tu hraje na kytaru

Mínus: velice předražené turistické " atrakce"

Útrata : 4800 kč za 13 dní za vše a plus 25$ za prodloužení víz

Kurz: 1$ - 12500

Ceny: přibližně stejné jako na Sumatře

Očima cestovatele

26. března 2015 v 13:32 | Luboš
Ať už na cestách, nebo doma v čechách často narážím na lidi se stejnou otázkou - proč vlastně cestuju? Proč riskuju život? Proč radši nejsem doma s přateli a rodinou? V dnešní době není problém se podívat na dokument v televizi o jakékoli zemi nebo pár kliknutími na internetu zjistit jak to vypadá na jakémkoliv místě na světě. A je to vlastně pravda, proč utrácet tolik peněz za to , abych se brodil hromadami odpadků, prodíral dopravní zácpou , vystavoval se riziku okradení a každou noc spal někde jinde a ještě se u toho všeho nechal okusovat komárama a blechama? Moje odpověď je stejně jednoduchá jako ta otázka, je potřeba si udělat vlastní názor na to, jak svět dnes funguje a vypadá. Když totiž hodnotíte svět jenom podle zprostředkovaných informací, ztrácíte okamžitě možnost nestranného názoru. I nezávislý pozorovatel, který bude líčit nějakou situaci, už si na ni svůj názor udělal a s tím pak předává informace a vy ztrácíte ten okamžik překvapení, chvíli kdy nevíte co si o situaci myslet, pak zase názor změnit, protože přijde něco jiného a nakonec si teprve svoje zkušenosti srovnat s někým jiným. Proto jsem se právě rozhodl cestovat, prožít si ty momenty překvapení, a i když vím, že stejně jako nikdo jiný, ani já nepochopím svět nebo smysl života, třeba si alespoň udělám přibližný obrázek o tom, jak to vlastně všude vypadá a funguje a nebudu muset spoléhat na televizní noviny, které vás zbytečně dezinformujou o tom, kde se co špatného děje a proto mě baví , jak si každý myslí , že cestování je jednoduché a vlastně jako turista ano , ale jako cestovatel určitě ne. Není potřeba to nějak zveličovat , ale co jsem vętšinou potkal turisty ,který si bez průvodce nedokázali zavázat ani tkaničku, tak brečím nad budouctností těchto lidí ,který si ještě ke všemu myslí, že cestovatelé jsou blázni, protože cestují bez cestovky, která jim vše zařídí. Všem bych přitom přál svobodné cestování, kdy vám nikdo neurčuje kdy a kde se máte najíst nebo vyfotit a říkat vám kde je to nebezpečné nebo ne . Přeci jen položme si ruku na srdce, všude jsou zloději, vrahové, úchyláci a taxikáři co vás chtějí okrást. Svět je co se týče lidských vlastností stejný, jen doma jste blíže mamince, které to můžete hned říct. Proto i třeba země jako Írán, stojí za navštívení. Je to naprosto krásná zem, plná skvělých lidí a fajn jídla. Nikde jako tam nezažijete takovou pohostinost a takových přátelských lidí, kteří vás jen tak pozvou na čaj a nebo si s vámi chtějí povídat. Neznám nikoho kdo tam byl, že by měl špatnou zkušenost nebo zážitek. Jenže my jsme ovce, které se nechají ovladat médii, kde nám říkají ať tam nejezdíme, že nás tam můžou zajmout a zabít. Jen pro informaci, Írán patří mezi nejbezpečnější země na světě pro turisty, narozdíl třeba od Egypta, kam všichni jezdí do resortů, kde v roce 2013 zemřelo přes 140 turistů při různých atentátech a nehodách, ale to vám v televizi asi zapoměli říct a přeci jen, co je to za dovolenou, když jste zavřený v resortu pro turisty a válíte se u bazénu nebo u moře a nemáte možnou komunikaci s normálníma lidma, kteří vám můžou ledacos povyprávět. Nezapomeň, že je lepší být chudý, ale štastný a že peníze nejsou zas tak důležitý jako životní čas a životní energie.Užívejte života
a buďte hodný na ostatní.

Sumatra - Přivítání v Indonésii

12. března 2015 v 16:13 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem v Malajsii četl o Indonésii, tak první co mě napadlo bylo, že je to moje předposlední destinace. Těšil jsem se na jinou kulturu , zvyky a jídlo. Spousta lidí mi říkalo, že skoro v celé Indonésii je hrozně odpadků a špína a bohužel měli tak nějak pravdu. Sumatra je známá svýma nádhernýma vulkánama a postupným vykácením pralesa a sázením palem kvůli oleji, což je taky tragický. Jediný co snad nikdy nepochopím je, proč si člověk sám ničí své okolí ve kterém žije, ve kterém žijou jeho děti a přátelé.

V 9 ráno jsme přiletěli z Bornea do Kuala Lumpur a tady odtud nám to ve 2 letí do Medanu, což je jedno z největších měst v Indonésii a mám dojem , že největší na Sumatře. Když jsme šli ve 12 na check-in , tak nám paní řekla, že my máme letenky na 27.3. a že dnes je 27.2. Zuzi se na mě podívala a řekla ... no do prd.e.l.e. ( letenky kupovala ona před měsícem ) No nezbývalo nic jiného než li koupit nové a naštěstí bylo ještě pár volných míst v tom letadle , které letí ve 14 00. Let trval jen hodinku, ale stál za to. Takový turbulence , no moje nervy. Na letišti jsme vyřídili víza ( 35$ na měsíc ) a vyrazili ven na bus směr Medan centrum. Přivítaní bylo exelentní. Z tichého a krásného Bornea do smradlavého, špinavého a hlučného Medanu. Ještě že tu budeme jen jednu noc. Večer byla pořádná buřina a spláchla tu špínu , smrad a dusno. Ráno jsme vyrazili busem do Berastagi. Když jsme dorazili do města , tak řidič chtěl 80 000 tisíc rupií (6$ ) za oba. Řekl jsem mu ať se uklidní, že vím že jeden lístek stojí 12 000 za jednoho. Dal jsem mu 24 000 a šli jsme v Berastagi hledat hostel. Myslím, že mě čekají tvrdé dva měsíce v Indonésii, plné smlouvání a hádání se, ale po škole , kterou jsem dostal ve Vietnamu mě to tady asi nezaskočí. Spousta lidí doporučovalo Wisma hostel a byla to opravdu radost tu bydlet. Nádherný, levný, prostorný a čistý pokoj s výhledem na sopku. Berastagi je menší vesnička, ve které mě zaskočil velký počet kostelů. Jeden byl obzvláště vyjmečný a to svou architekturou ve stylu "Karo". Po brzském vstávání jsme vyrazili na sopku Sibayak , na jejíž vrchol by to mělo být 3 hodky pěšky. Po cestě mě každý zdravil a občas se někdo chtěl vyfotit. Když jsem pozdravil už 564 lidí a se 123 se vyfotil, tak jsem se modlil ať už dnes nikoho nepotkám. Hodinu před vrcholem je pár stánků a odtud začíná " "blátivá" cesta. Bylo skvělý potkávat mladé Indonésany, který maj trekové boty, bundy, kalhoty, karimatky a nesou si stan. Pár set metrů pod vrcholem bylo postavenejch několik desítek stanů a u některých se hrálo na kytaru. Opět přišlo na řadu zdravení a focení, ale tentokrát jsme u toho dělali ksichty a vylomeniny. Měli jsme štěstí, protože bylo hezký počasí a byl nádherný výhled do okolí a taky na celý vulkán. Když jsme se vrátili do guest housu čekalo tam několik dětí a jedna paní, která nás poprosila jestli je můžeme něco naučit anglicky. Konverzace byla fajn až na moment kdy jsem se zeptal jestli vědí kde je Česká republika. No řekli, že je v Americe. Ach jo, proč neřekli radši Rusko. Byla s nima legrace a večer už museli jít. Z Berastagi byl čas odjet k nádhernému jezeru Toba. Nabízeli Turist bus, který jsem s díky odmítl a zeptal se na místní bus. Řekli, že bych musel 2 krát přestupovat a že je to těžké se tam dostat a že je lepší jet s Turist busem. Opět jsem se zeptal, odkud jezdí lokální bus a paní pochopila. Cesta byla dlouhá, ale krásná. V Parabatu , který leží u jezera Toba jsme byli za 4 hodky, což znamená o 30 min později než-li Turist bus , jenže nás cesta stála 48 000 (4$) místo 150 000 ( 13$) za Turist bus. U jezera jsme našli typické dřevěné chatky v Karo stylu, které pronajímali za 3 $ za den. Úplně nádherný a skvělý zážitek. 3 dny tu utekly jako voda a klidně bych tu byl o dost déle, ale byl čas jet dále. Budou mi chybět zdejší lidi, který jsou moc milý a po pozdravu se vás hned zeptaj jestli nechcete koupit trávu či houbičky, což mě vždy rozesmálo. Z Parabatu jsme chtěli jet až do Bukittinggi , což je asi 400 km a když mi řekli, že to pojede 15 hodin, tak jsem nevěřil vlastním uším. Nakonec jsme se rozhodli že jo a dokonce nás přesvědčovali, že budeme mít v buse záchod i klimatizaci, kterou nenávidím , protože mám vždy rýmu ( já vím jsem ubrečánek, ale klimoška mě vážne sere). Bus měl jet v 17 00 ale nakonec jsme odjíždeli v 17 54 , hlavně žádnej stres. Když jsem nastoupil do busu , tak tam bylo tak 15 stupňů a neuvěřitelnej smrad chcanek. To bude asi z hajzlu bych řekl. No ještěže jedeme v buse s klimoškou a hajzlem a ke všemu krásných 15 hodin :-) . Celou noc jsem nespal, protože jsem si kolikrát myslel, že jsme sjeli ze silnice do pole jak to házelo , ale my jeli pořád po "silnici". Nejvíc mě dostal jeden borec , kterej se mě asi ve 2 ráno zeptal jestli mám video. Jaký video? Sex video. Jo tááák, tak to nemám. Zklamanej odešel. V 9 ráno jsme v Bukittinggi a Zuzka vystupuje vyspinkaná, což nechápu a závidím jí. Už z busáku si nejde nevšimnout dvou krásných vulkánů a na Marapi ( 2889m.n.m.) máme zálusk. Městečko je dost zajímavé a nejvíc mě zaujali Japonské tunely, údolí a hodinová věž. Zato když jsem přišel do místní zoo , tak mi nebylo do pláče, ale měl jsem chuť seřezat toho ..z...mrda , kterej to tu vede. Sloni přivázaný na jedno metrovém řetězu, medvědi 3 metrovej výběh a papoušci v kleci 2x1 metr!!!!!! Moje nervy sakra, nepřijde mi to normální a morální. To snad není pravda. Cestou ze zoo mě pronásledovalo několik holek a když mě zastavily, tak se zeptaly, jestli bych je nenaučil něco anglicky. Když jsem to odsouhlasil, tak začaly pištět. Málem infarkt , moje nervy :-). V 13 00 mají sraz s učitelkou u hodin. U hodin jsme si sedli a povídali si, dorazila i Zuzka, holky byly extrémně vtipné a zvědavé a za odměnu mi nádherně zazpívaly Indonéskou písničku. Učitelka nám řekla, že teď pojedou k jezeru a že si přejou ať jedeme taky, souhlasili jsme. K jezeru se váže legenda , která je o matce - vdově a dvou dětěch. Děti jednou zůstali sami doma, protože matka šla na oslavu. Jenže dětem se stýskalo a chtěli za matkou. Když matka přišla domů, tak tam nebyli a nikde ve vesnici je nemohla najít. Když došla k jezeru , tak se před ní vynořili dvě ryby.....asi děti. Bohužel se nikdy nenašli. No a od té doby se v tomto jezeře neloví ryby. Smutné a drsné. Musel jsem si dát smažený banán a sednout si, abych to ustál. :-) Už máme jen 3 dny než- li poletíme do Jakarty, tak jsme se rozhodli navštívit Padangu a odtud letět do Jakarty. Původně jsem chtěl z Padangu busem, ale řekli mi 3 dny cesta :- D , což je fakt raketa. Stačilo mi před 5 lety jet busem z Kathmandu v Nepálu do Nového Dillí v Indii 49 hodin. To bylo neskutečný. O Padangu se toho píše hodně a většinou v superlativech, ale asi si tu nikdo nevšiml, že pláž za městem kterou doporučujou i v LP je neuvěřitelně špinavá a nechutná, že ve městě jsou odpadky na každém rohu atd. Hm hm hm. Dostala mě jedna paní, když jsme šli na místní né moc vysokou horu, která je zároveň vyhlídkou, která mě neuvěřitelně seřvala za to, že jsem polonahý a ať si okamžitě nandám triko. Netušil jsem , že na cestičce v džungli budu někoho pohoršovat. Bylo vedro jak sviň, ale triko jsem nandat musel, jsem v cizím státě a musím ctít jejich pravidla. Ve městě jsem procházel kolem hloučku starších holek a pokřikovaly helloooooou mistéér tak jsem s úsměvem odpověděl helooooooou lejdýýýs a když jsem byl opodál tak jedna zakřičela kiss me mistéér a hihňaly se. Když jsem po chvilce šel zpátky, tak mě zdravily znova a znova řekla kiss me mistéér. Nedalo mi to, vrátil jsem se,sundal jsem sluneční brýle a té nádherné čokoládově zbarvené holce dal pusu. Bylo hezký vidět jí zčervenat . Ostatní holky už se nehihňaly. Jako rozlouční se Sumatrou to bylo hezké a originální. Dnes jsem potkal jednoho kluka s malou opičkou a zeptal se ho jestli si jí můžu pochovat a on souhlasil. Říkali mu Josh a bylo mu 8 měsíců. Byl tak roztomilej ňuňánek. Ty maličký zoubky, prstiky a ty nádherný oči. Klučina mi podal lahvičku s dudlíkem ať mu dám napít. Nezapomenutelný zážitek. Tohle byl můj dětskej sen a hlavně komu se jen tak poštěstí chovat a krmit opičku. 12.3. Přelet do Jakarty na ostrově Jáva.

Dne 10.3. Jsem již 300 dní na cestě.

Rád bych vzpomněl a uctil památku mého kamaráda Dana Trauba, který dne 3.3. zemřel v Karpatech na Ukrajině , když ho pohřbila lavina. Ať je ti lehká zem Dane.

Plus : skvělý lidi, sopky, levná země

Minus : všude odpadky

Kurz : 1000r - 1,92 kč 1$ - 12,400

Ceny: cola 0,5l - 4500, voda 1,5l - 3500, jídlo od 8000, benzín 6600,

Útrata : za 14 dni 2 350 000 rupií ( 4 512 kč) plus za 1100kč letenka z Kuala Lumpur do Medanu

Malajsie : Směs kultur a nádherná příroda

1. března 2015 v 16:38 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem se občas někomu zmínil, že navštívím Malajsii, tak všichni mi kázali, jak je to tam strašně drahé ( jen cigarety a alkohol, proto jsou všichni nasraný) nebo že je tu neskutečný multikulturalismus a lidi se nesnášejí a že tu není moc co vidět. Jako vždy jsem to nechal na svém přesvědčení a poznání a všem říkal, že se chci přesvědčit sám, jak to je či není. Pravda je přesně taková v jakou jsem doufal, Malajsie je naprosto super a doufám, že se sem brzy vrátím.

12.2. Jsme koupili jízdenku z Hatyai ( Thajsko ) do Penangu ( Malajsie ), což je velikánský ostrov na západě Malajsie a cesta by měla trvat 4 hodky. Vyrazili jsme v 15 30 krásným malým vanem pro 12 lidí. Cesta utíkala jako po másle a na Thajsko - Malajských hranicích žádné problémy nebyly. Řidič byl tak skvělej , že nás na ostrově Penang zavezl až do Georgetownu do hostelu. Cestou jsme přejížděli jeden z nejdelších mostů na světě měřící 23, 5 km. Neuvěřitelný, stejně jako část ostrova Georgetown, pojmenovaná po králi Jiřím III . Nádherná směs Anglické, Čínské a Malajské architektury. Kousek od sebe tu stojí mešity, kostely a buddhisticke chrámy. Vše je ve vzájemné symbióze a respektu ( tedy po celou dobu našeho pobytu :-) ) Kohokoliv jsem se tu ptal, tak mi neřekl , že by tu byl nějaký náboženský problém ( asi se bál , že jsem nějaký reportér z Tv Nova ) .Zrovna tu jsme v době, kdy za pár dní bude oslava nového Čínského roku a vše se tu na to náležitě připravuje. Byl jsem až neuvěřitelně překvapen Malajskou pokorou a pohostiností. Je tu i čtvrť " Little India" a ten název je naprosto výstížný. Pořvávající hlasitá , křiklavá a chvilkama až nesnesitelná hudba a všudypřítomná " vůně" Indie, plynoucí z vonných tyčinek, květin a pouličního jídla , které mám rád. Další den jsme si půjčili skůtr a vyrazili k Kek Lok Si, což je megalomanskej náboženskej buddhistickej komplex, kde je neuvěřitelně veliká socha Buddhy. K mému překvapení tu není moc lidí a užíváme ticha a klidu. Poté jsme zamířili k botanické zahradě, která je úplně nejvíc nejnádhernější. Je neuvěřitelné vedro a ulehávám pod strom do stínu a užívám výhledu a ticha. Z plánovaných 20 ti minut ležim skoro dvě hodky :-). Večer je v Georgetownu živo a nejvíce mě a Ivet zaujal zdejší " streetart" a bleší trh, na kterém jsem si za dolar koupil krásné "originální" tričko Versace na běhání. Po 4 dnech jsme opustili ostrov Penang a vydali se do Cameron Highlands. Cesta trvala 4 hodky a cestou byli nádherné panoramatické výhledy. Našli jsme tu hostel Twin Pines, kde byla nádherná zahrada a neuvěřitelnej klid. V jednu jsme vyrazili na "panoramatic view" Genung Jasir. Cesta vedla džunglí po značené stezce ( vlající fáborky , na kterých bylo napsáno trail 10 ) a celkově to byl nádherný výlet. Večer jsme se v hostelu potkali s 5 Čechama, který byli abnormálně vtipný. Každý z nich měl 3 litry tvrdého alkoholu a jak řekli : je čas začít pít, tak jsem cítil , že tenhle večer bude nezapomenutelnej. Celej večer byla legrace a po dlouhé době jsem se opravdu dost nasmál. Obzvláště když někoho napadlo , že vylezeme na střechu a z nápisu Twin pines uděláme Twin Penis. Ráno mi kupodivu bylo dobře a v 9 jsme se s klukama potkali u recepce a vyrazili jsme jejich půjčeným autem na výlet k zdejším věhlasným čajovým plantážím. Ivet sem vyrazila už v 7 30 pěšky a potkali jsme ji u továrny . Když jsem se jí zeptal proč má sebou ten velký klacek, že vypadá jak Gandalf , tak celá vyděšená nám řekla ,že jí napadl pes a roztrhl jí kalhoty. Ten pohled na kilometrové čajové plantáže mi připomnělo , když jsem byl na Srí Lance. Naprosto famózní a dechberoucí. Po kochání se, jsme zašli na řízenou prohlídku celé továrny. Poté nás čekala degustace skvělých čajů a výborného jídla. Jako suvenýr jsme si nakoupili několik plechovek sypaných čajů. Miloše napadlo jít na trek a ke všemu vybral ten, na kterém " loupežník" okradl slečnu z Finska. Cítím, že bude legrace řekl :-) a taky byla, protože cestu zrychtovali nedávné sesuvy půdy. Večer kluci opět pokračovali v popíjení, já jsem bohužel neměl dostatek sil , tak jsem si jen dal čaj a sledoval pana majitele , který nás již po několikáté, stejně jako včera upozornil , že jsme hlučný a vždy řekl..... Piánko okej? No a to už nebyla sranda :-) . Další ráno bylo smutný, protože jsme se loučili s klukama, oni jeli na sever a my do Kuala Lumpur a doufám, že se s nima potkám jak oni říkají " na Mělníku". Cesta busem do Kuala Lumpur byla šílená a ke všemu to hrozný vedro. Moje nervy, že jsme nezůstali v horách. Sehnali jsme hostel v Chinatown a byl jsem překvapenej nastrojeností a přípravou na oslavu nového čínskeho roku ( slaví se asi deset dní). Centrum města není zas až tak velký a spíše takový dost moderní. Fascinovali mě všude mrakodrapy a ze všech nejvíc Petronas Towers, které mám dojem do roku 2006 byly nejvyšší stavbou na světě. Je to mistrovské dílo, na které je radost se dívat. V přízemním patře je veliký obchodák, kde byli značky jako Prada , Gucci, Vuitton atd. Měl jsem na sobě zelené tričko , kterému jsem ustřihl rukávy, staré kraťasy a žabky. Do každého krámu jsem vešel a zkoušel jestli mě vyhodí nebo alespoň to naznačí a ono přesně naopak. Chovali se ke mě jak kdybych tu chtěl nechat půl mega za boty a bundu. Večer jsme se procházeli po China Townu a všude tu bylo dost jídla, alkoholu a rachejtle tu lítaly jak o život. Bohužel KL mě také dostalo velikým počtem bezdomovců a žebráků, který doslova umírali na ulici. Byl to nepříjemný pocit i pohled a jen doufám, že jim někdo brzy pomůže. Další den jsme se jeli vlakem podívat do Batu caves, což je několik jeskyň vedle sebe. Ta hlavní je úplně ohromná a je v ní několik stovek lidí ( Indů), protože je tu hinduistický chrám. Celé to bylo hodně působivé, včetně toho všudypřítomného bordelu Ivet odjela do Thajska a já jsem se tu potkal se Zuzi. Máme stejný plán navštívit Malajskou část Bornea a Indonézskou Sumatru. Let na Borneo do Kuchingu byl v pohodě a mám dojem , že rok zpátky na této lince spadlo letadlo, tak se hned letělo lépe a klidněji. Kuching je takové hlavní město Malajské části Bornea a odtud se nejčastěji vyráží do rezervací, národních parků a ochranné stanice pro Orangutány. Když jsme dojeli do rezervace pro Orangutány , tak jsem nevěděl co čekat. Podstatně jsem byl mile překvapen a to jak chováním personálu, tak prostředím kde Orangutáni byli. Ochranář vysypal banány na hromadu a čekalo se až Orangutáni přijdou z lesa. Přišel ohromnej samec , který tu prý zranil několik lidí a ochranářů. No když dojedl, tak jsem si řekl hmmm to bylo ale vzrůšo, vidět samce Orangutána jak jí banány a zasmál jsem se tomu. Jenže oni nás rychle zavolali ( bylo nás tak kolem 20- ti ) ať jdeme rychle do džungle na druhé krmící místo. Tady bylo 6 orangutánů včetně jednoho mláďátka. Bylo tak roztomilé, že bych se s ním pomazlil a vzal si ho domů. Bavilo mě jak tam všude lezli po stromech, houpali se po lijánách a lanech. Tohle byla opravdu dechberoucí podívaná v jejich domácím prostředí. Když jsme vyráželi do NP Bako, tak nás upozornili, že je tam málo ubytování a že si to musíme zarezervovat, což je dobré vědět. Lodí jsme dojeli až do parku, kde jsme si vyzvedli klíče od bungalovu a šli si tam dát věci. Po cestě jsme potkali desítky opic a viděli fousaté divoké prase. Hm hm hm tady bude asi živo řekl jsem si. Na recepci nám vysvětlili trasy různých treků, na jaká zvířata si dát pozor a upozornili ať jsme nejpozději v 17 30 zpět a přihlásili se , že jsme zpět a v pořádku.Když mi paní dávala cár okopírované a tragicky ušmundlané mapy tras , tak jsem se nezmohl ani na půl slova, protože jsem tomu nevěřil. Vstup do parku byl 20 ringitů ( 140 kč) , tak jsem čekal alespoň nějakou normální mapku a třeba prospekt. Smůla Kováči a nerozbreč se. Hned jsme vyrazili na trek , který jako jediný je kruhový a je nejdelší (5,8 km 3 hodiny). Po pár minutách jsem byl úplně propocenej. Bylo 34 stupňů a vlhkost 83 %. Chůze v džungli mě náramně bavila. Byli tu vyšlapané stezky, ze dřeva udělané mostíky, dlouhé lávky a taky schody. Kolikrát mi to připadalo jako v Adršpachu nebo v Prachovskejch skálách. Potkával jsem neskutečně mnoho opic, ptáků, hadů, veverek a také divoké fousaté prase, které šlo proti nám a nešlo zastrašit, tak jsme museli ustoupit. Po cestě jsem si všiml potůčku , kde bylo spousta maličkých rybiček. Zkusil jsem tam plivnout a doslova se o to rvaly, tak jsem tam plival tak dlouho než li mě to omrzelo a to že jsem tam byl fakt dlouho :-) Ubytování je tu skromné a sprcha studená, ale to vše dodává na mocnosti tohoto místa a obzvláště večer , kdy se kolem bungalovů pohybují zvířata. Druhý den jsme vyrazili k vodopádům a šli jsme úplně jiným rázem krajiny. Jehličnaté stromky a cesta která byla vodou vymletá do pískovce. Okolo národního parku je spousta hezkých pláží, jenže voda je neuvěřitelně zakalená a ke všemu všude jsou cedule se zákazem koupání kvůli krokodýlům a medůzám. Od 10 dopo do 3 odpo tu je odliv a voda se stáhne o několik desítek metrů. Je to úžasný vidět, jak ta příroda funguje. Odpo mi jeden průvodce ukázal skrýš hadů. Jsou pestře zelený, takže jedovatý a zrovna spí. ( hadi taky spěj jo hm hm hm ). Když se tu člověk prochází po " kempu", tak si připadá jak v safari. Kolem vás se rochněj divoký prasata, lezou opice, zpívaj ptáci , lezou hadi a občas projde nějakej ten Japonec s foťákem. Mrzí mě , že nemůžu být v Malajsii déle a obzvláště na Borneu. Tak si to nechám na příště až sem poletím.

Podstatně Malajsii všem moc doporučuju a pořádně si jí užijte a obzvláště Borneo.


Plus : skvělý lidi, skvělý jídlo, tradice, zvířata, příroda

Mínus : drahé pivo, neuvěřitelné vedro

Jídlo : to bylo pro mě příjemným překvapením. Obzvláště fantastické jídlo u pouličních stánků, kterých je všude požehnaně.

Kurz : 1 ringit 6,7 kč 1$ - 3,6 ringitu. 1€ - 4,2 ringitu

Útrata: za 16 dní 6840 kč ( jídlo, doprava atd) plus 2400 za zpáteční letenku ( Borneo a zpět ), víza jsou zdarma