.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Leden 2015

Překvapení v Kambodže

26. ledna 2015 v 10:27 | Luboš |  Dosud procestované země
Kohokoliv jsem se zeptal na Kambodžu, tak si buď myslel, že je tam ještě válka a nebo, že je to tak extrémně chudej stát, že neznaj ani kolu. Jenže opak je pravdou a to obzvláště v hlavním městě, kde jsou fast foody typu KFC nebo kavárny Costa Coffe a co mě nejvíce dostalo, byla ohromná koncentrace džípů značky Lexus a Range Rover za několik miliónů. S čistou myslí můžu říct, že jsem za svůj život nezažil hodnější a lepší lidi než li tady. Jsou hodný, krásný, vtipný, tolerantní a úplně nejvíc usměvavý.

V 7 ráno jsme vyrazili ze Saigonu směr Pnhom Penh v Kambodže. Cesta byla hodně v pohodě až na vtírajícího se stevarda , který pořád chtěl naše pasy a 35$ na víza. Když jsem mu po sedmé a s razantně zvýšeným hlasem řekl, že si to vyřídíme na hranicích sami, že jeho pomoc nepotřebuju , tak už to pochopil. Všichni ostatní mu dali pasy a 35$. U okénka mi řekli, že víza stojí 30$ a jsou za minutu hotová. Terez " uplatila" 2 dolarama úředníka, poněvadž neměla fotku. Chápeš, že ten stevard měl z každého v tom buse 5$ ?? Docela slušnej byznys na Kambodžana. Ovšem jeho čas pomsty , že jsme nevyužily jeho " službu" nadešel v momentě, kdy jsme vyřizovali víza a on jen suše oznámil, že ostatní už mají díky němu už víza a mají hlad a že autobus na nás bude čekat o dva kilometry dále u restaurace , tak ať se tam nějak dostaneme . Vím, že tohodle hajzla dožene karma. Vzali jsme si taxi-moto za jeden dolar, aby jsme se tam dostali včas. Než li jsme dojeli do PP , tak jsme se v buse zakecali s jedním Amíkem , který se oženil s Kambodžankou a již několik let tu učí angličtinu. Poradil nám dost důležité informace a zkušenosti, které jsme využívali po celý pobyt v Kambodže. Tuk tukem jsme se v PP dostali na Riverside , kde se soustředí nejvíc guest housů a hotelů. Během 17 minutové jízdy jsem napočítal přes 60 džípů značky Lexus a Range Rover. Zas tak chudá země to asi nebude :-) . Pamatuju když mi každý vyprávěl o PP jako o hrozném a špinavém městě, kde se jenom chlastá, prodávaj drogy a je hodně prostitutek. Ovšem je to tu klidnější oproti Vietnamským městům a nesnaží se na mě mluvit rusky, což je pro mě teď docela fajn. Podstatně mě dostal ten neuvěřitelnej rozdíl mezi chudejma a bohatejma. Je to hrozivě vypadající kontrast, který se odehrává na každém kroku. Vidíte bohatého Kambodžana nebo turistu , jak si na zahrádce pije pivo a jí jídlo za x dolarů a prakticky u jeho nohou sedí buď malé ušmudlané dítě nebo holka s nemluvnětem v ruce a všichni čekají jestli se někdo slituje a něco jim dá. V tomhle směru je to asi nejšílenější město co jsem zažil a dá se to srovnat snad jen s Indií. Po 3 hodinové návštěvě muzea genocidy, kterou tu "prováděl " vypatlanej mozek Pol Pot a jeho psychicky zvrácení devianti, který mu pomáhali v " revoluci" jsem žasl nad tím jak dlouho byl u moci. Během pár let umučili a zabili skoro 2 mil. lidí. Děsivé prostory, děsivé příběhy a děsivé představy. To vás provází celou dobu , kdy jste tu. Jsou tu i stovky fotek zabitých či umučených lidí, jenže jedna fotka je naprosto vyjímečná, tragická a až se člověku sevře pěst a vženou se mu do očí slzy. Oni mučili holku s miminem v náručí!!!!!!!!. V PP jsme si dali "Happy" pizzu a na to pár piv a bylo o večer postaráno:-) Ráno jsme busem vyrazili směr Siem Reap a říkali 6 hodin, jenže se to protáhlo na osm. Mělo to výhodu v tom, že člověk viděl tu nádhernou krajinu a také extrémně chudé lidi a člověk si hned začne víc vážit svého života, domova a svých možností. Siem Reap byla maličká vesnička a po "objevu " Angkor watu se tato vesnička rozrostla prý až 100 násobně. Je tu i ulice "Pub Street" , kde se jen kalí a fetuje a mezi tím vším pobíhají malé dětí a nabízejí cigarety či jídlo a nebo žebrají. Ke mě přišel tak desetiletej ušmudlanej a bosej kluk , kterej mě štípnul do bradavky , zasmál se a utekl. Moje nervy ... kdo ho to naučil ?????? Další den jsme si půjčili kola a vyrazili směr Angkor wat vzdálený 6 km. Po cestě jsme kupovali lístek na jeden den za 20$ a dokonce nás i fotili.( určo asi proto, že si dřív ten lístek lidi půjčovali než li šli do nějakého chrámu a každý dost ušetřil ). U Angkor watu jsme na východ slunce a je tu lidí jako na finále mistrovství světa ve fotbale nebo když ČSSD rozdávala při volbách zadarmo pivo a klobásy. Obzvláště mě sralo když jsem viděl kde koho jak si chodí a stoupá tam, kde je to zakázaný a hlavně tam kde je to určený jen pro mnichy. Jak já nenávidím bezcitný Čínský turisty!!! Moje nervy. Angkor je největší náboženská stavba na světě a je to opravdu zážitek se tu procházet a bohužel se i na této stavbě podepsal čas. Odtud jsem vyrazil navštívit chrám Bayon a ten byl naprosto úchvatnej taky. Ovšem nejvíce fotogenickej je Ta Prohm, protože chrámy jsou " spojené" a prorostlé ohromnýma stromama a kořenama stromů. Člověk jenom sedí a žasne a samozřejmě dělá fotky a selfíčka ::-) Celý den utekl jako voda a po shlédnutí nádherného západu slunce byl čas jet domů. Celý den měl jen tři chyby - hrozně turistů, ohromně otravné prodejce -tuk tukáře a hrozně tvrdou sedačku na kole. Další den jsme na kole vyrazili k jezeru Tonle k vesničce vzdálené 32 km od Siem Reap. Po pár kilometrech jsme z asfaltky přejeli na štěrkovou cestu, z štěrkové cesty na cestičku z písku a z písku už se cesta ztratila úplně, takže buď selhala Gps nebo k vesničce se dá dostat jen lodí. Dohnala nás banda dětí , které se nás několikrát ptali na jméno a jak se máme. Byli hrozně roztomilí a pořád se chtěli fotit. Když jsem jim dal bonbony, tak byli štěstím bez sebe a běželi za námi několik desítek metrů. Jak já bych si je vzal všechny domů. Terez se zabořilo přední kolo do písku a hodila neuvěřitelného tygra. Už dlouho jsem se tak nezasmál a zaplať pán bůh se jí nic nestalo , protože se "vyválela" v trávě a písku. Nakonec jsme se rozhodli , že navštívíme jinou vesničku a vráceli jsme se tou samou cestou zpět. Po chvilce mi Terez oznámila , že píchla zadní gumu. Hm hm hm ta má tedy den a to jsme docela daleko od první vesničky. Naštěstí jsme v nedaleké vesničce našli 11 letého profesionálního opraváře kol, který slepil píchlou duši za deset minut a řekl si za to půl dolaru. To mě úplně dostal, ale Terez mu dala daleko více a on byl za to rád. Když jsme byli skoro před tou další vesničkou jménem Chong Khneas , tak nám oznámili, že musíme jet dál jen na lodi. Dali nám "férovou "cenu jen 20$, šulínci. Tak jsme si dali oběd a vyrazili zpět do Siem Reap. Šel jsem si do prádelny pro věci a zjistil jsem , že mi ztratily moje Buddhisticé tílko z Nepálu!!!Nééééé !!!! Řekl mi, že mi dá 5 $ a ať si tady koupím nové, nacož jsem mu řekl, že tu asi těžko koupím tílko z Nepálu a že ať si nechá peníze ,na ty se můžu vysrat. Moje nervy to je škoda, ale nedá se nic dělat. Svůj poslední den jsme tu strávili po trhách a v " Pub street" , kde je několik desítek hospod s dobrým a levným pivem. Ve 2 ráno nás vyzvedl bus a byl čas jet směr Bangkok. Kambodža mi bude hodně chybět, ty skvělý lidi, jídlo a jejich pohodovej styl života. Poznal jsem , že ani chudoba nemůže porazit skvělé lidi , který žijou pro radost a své přátele a rodinu.

Plus : naprosto skvělý lidi, levná zem, snad nejnádhernější holky na světě,

Mínus : strašně moc turistů, všude se jen chlastá, veliká chudoba, bez GPS se cestovat nedá,

Kurz : 1$- 4020 riálů , ale většinou se všude platilo v dolarech

Ceny : točené pivo 0,33l - 0,5 $, voda 1,5l - 0,5$, láhev whisky - 1,5 $, benzín -1$ ,masáž 30 min. -3$, vstupné Angkor wat - 20$

Útrata : 130 $ za ubytko, jídlo, dárky atd. A plus 30$ za víza

Vietnam : Země rýžových políček a šmelinářů

23. ledna 2015 v 18:41 | Luboš |  Dosud procestované země


Když se řekne Vietnam , tak asi každý si představí válku, kterou tady " provozovali " Američani , aby zase zvýšili své velké a trapné ego " my jsme Amerika , kdo je víc" . Bohužel vzpomínek na válku je tu stále dost a možná více než li v Laosu a člověk se pořád ptá proč to muselo zajít do takových mezí a umřít takových lidí , jen pro zasrané Americké ego. Vietnam je tuze krásná zem plná zajímavých a krásných míst. Vietnamci jsou neuvěřitelně pracovití a jsou i dobří obchodníci a smlouvání je na každodenním pořádku. Jediné co Vietnamci stále neumí je se usmát. Vietnam se zařadil mezi moje TOP země a jsem si jistý , že se sem brzy vrátím.

25.12. v 6 30 ráno jsem vyrazil z Phonsavanu (Laos) dost luxusním busem ( kupoval jsem jízdenku do lokálního nejlevnějšího) a po velmi děsné jízdě, kdy se poblilo několik žen a musím uznat , když už to bylo po několikáté, tak už mi nebylo do smíchu , ale do pláče. Pokaždé když blily, tak to byli zvuky jak kdyby je někdo zabíjel. Moje nervy, musel jsem si zesílit hudbu ve sluchátkách, abych to neslyšel. V 13 20 jsme byli na hranicích, takový klasický Asijský ošuntělý a smradlavý. Přes 2 hodiny nám kontrolovali a prohledávali bus. Hm hm hm. Na Vietnamské straně ta silnice už byla o něčem jiném, zaplať pán bůh nikdo už neblil. V podvečer jsme ve Vinh. Bankomat mi dává jen 2 milióny ( 100$) , ale na jízdenku do Hanoje a večeři to snad postačí. V restauraci na autobusáku mě uvítal stůl, kde seděli 4 borci a obírali dvě uvařené kravské hlavy. Ufffffff. Pozdravil jsem a objednal si Pho Bo, což je hovězí polévka s nudlema. Než jsem se otočil , tak jsem na stole měl panáka . Od stolu " kravských hlav " na mě mávali a něco řvali a jediné co jsem rozuměl bylo slovo vodka. Po jídle jsem dostal další a už jsem si říkal , že bude čas jít. Autobus byl s polohovatelnejma sedačkama, že se dalo i natáhnout, takže to bude jízda. V Hanoji mě přivítalo deštivé počasí, ale naštěstí jsem po chvilce našel rozumné ubytko za 4$. Dnešní největší zážitek jsem měl z návštěvy věznice, kde mimo jiné bylo uvězněno desítky amerických pilotů, kteří o této věznici říkali, že je to "Hilton" v Hanoji. Je smutné , že se Vietnamci chovali k lidem , který jim bombardovali zem lépe, než- li ke svému lidu. Dnes je úterý a potkal jsem se tu s Terez, se kterou budu cestovat po Vietnamu. Během dne jsem navštívil velice zajímavé historické muzeum a mausoleum Ho Či Mina, které poukazovalo na jeho život a co vše dokázal. Když zapadlo slunce, tak před katedrálou sv. JOSEFA se uspořádala vánoční besídka. Byl to pro mě fantastický zážitek a překvapení. Další překvapení mi přivezla Terez a to v podobě dvou plechovek Plzeňského piva a několik kil cukroví. Pro mě to byli skvělé vánoce. Byl čas se hnout , protože se blížil silvestr, který jsme nechtěli strávit v Hanoji , ale v Halong bay a to konkrétně na ostrově Cat Ba. Busem 3 hodky a pak jsme 5 hodin brouzdali lodí v Halong bay mezi ostrůvkama, což podle mého je pro každého nezapomenutelný zážitek. Je to jako z jiného světa, člověk jen žasne a nechápe. Cat Ba je ohromný ostrov a bydlet se dá víceméně jen na jihu ostrova. K mému překvapení je to tu hodně levné a sehnali jsme nádherný pokoj za 28 $ na 4 noci. Celé 4 dny byli fantastické, protože jsme jezdili kajakem mezi ostrovama, na motorce objevovali celý ostrov a byli na treku v Národním parku, který je opravdu nádherný. Silvestr byl taky hezký, protože majitel hotelu nás všechny pozval na společnou večeři a popíjení. Byla neuvěřitelná legrace a to i v momentě, kdy jsme v salátu objevili nakrájené kuřecí pařáty. Celý večer byl úžasný, teda do té doby co si pamatuju, protože jsme zde potkali 8 Čechů a byla to neskutečná párty. Ráno mi pan domácí řekl, že jsem prý spadl ze schodů a celkově byl divnej. No pardón tedy :-) . Na pokoji jsem objevil i prázdnou lahev od rumu a několik plechovek od piva. Tvrdý alkohol moc extra nepiju, jen při vyjměčných situacích a většinou to pak dopadá velkým " oknem " a nějakým průserem. Podstatně nebylo mi celý den do skoku a po shlédnutí několika videí, na kterých jsem dělal jen ostudu mi nebylo ani do smíchu :-) ještě, že zítra jedeme pryč. V Hanoji jsme byli lehce po poledni a hned koupili lístky na noční bus do horského městečka Sapa a nakoupili menší sváču. Po brouzdání jsem byl vyprahlej jak velitel pouště a srovnal jsem se několika pivama.
V Sapě jsme byli ve 4 ráno a řidič nám řekl, že jestli chceme tak můžeme v buse spát do 7 hodin, což bylo skvělý, protože venku je 6 stupňů a všechny hotely jsou ještě zavřené. Po sedmé hodině jsme vyrazili hledat guest house a byl to vskutku zážitek. Vietnamci totiž slaví nový rok a tady je to ideální místo na pořádnou oslavu a tudíž je tu všude plno a nebo pekelně draho ( pokoj za 50$ ). Naštěstí si nás na ulici všiml jeden Vietnamec jménem Ben ( byl radši když mu lidi říkali mistr Ben :-) ) a řekl nám , že má volný pokoj za 15$ a mají i vyhřívané postele. Doufal jsem , že nemyslel vyhřátou postel po nějakém teplouškovi . Když jsme došli do hotelu , tak po chvilce přišel a začal se tvářit jako malé dítě, které udělalo průser a prosí o odpuštění. Žádný pokoj nakonec nebyl, ale nabídl nám jeho , který je v 5 patře a nemá sprchu a vyhřívané postele (cena 5$) a od zítra, kdy končí oslava si můžeme vybrat jakýkoliv pokoj. No co zbývalo. Pronajali jsme si motorku a vyrazili se kouknout po okolí, dnes byla lehčí mlha , takže nešlo vidět tak do dálky, ale ta rýžová políčka a terásky byli fakt nádherný. Odpo jsme zajeli do vesnice kde žijí Hmongové, který se vyznačují svým způsobem života a pestrým oblékáním. Za vesnicí je i jeskyně, před kterou čekají Hmongové, aby vám mohli za penízky půjčit baterku, jenže my měli svojí, tak jsme s úsměvem odmítli. Jeskyně byla ohromná a snad měla i nekonečné chodby, jen mě zarážel ten bordel v ní. Další den jsme na motorce vyrazili směr čínské hranice a natrefili na neuvěřitelně ošklivé město Lao Cai. Po cestě zpět jsem se Terez zeptal jestli nechce řídit a řekla že jo. Upozornil jsem jí ať dává pozor na štěrk a bahno. Při jízdě jsem se kochal krajinou a fotil a najednou jsem válel sudy na silnici. Terez podjelo přední kolo. Kouknul jsem jestli je v pořádku a šel odtáhnout motorku ze silnice. Místňáci koukali, jak kdyby přistáli mimozemšťani. No oprášil jsem se, nasedli jsme na motorku a jeli zpět do Sapy. Na Terez šlo vidět , že jí to mrzí, ale co, stane se to a jsme oba v pořádku, takže pohoda. Při cestě zpět nás odchytla velká parta mladých Vietnamců, který si opékali párky, tofu a ryby a řekli ať se najíme s nima. Pak se s náma začali fotit a celkově to bylo úžasný a oni se furt něčemu smáli asi tomu mýmu nosu nebo že jsem byl takovej ušmudlanej. Druhý den jsme šli na "trek" , jak říkají místnáci , aby jsme viděli zdejší vesničky, a celé se to přitom jde jen po asfaltce. To nám ještě říkali, že musíme mít průvodce, asi aby nás upozorňoval na kamínky na silnici :-) Došli jsme do vesnice Tavan a to bylo neštěstí. Měla to být Hmongská vesnička plná místňáků, ale byli tam jen Vietnamci, který vám až nechutně nutili jejich trapné a fejkové výrobky. Kolikrát to bylo na pěst, protože vedle nás šli stovky metrů a pořád hudrovali a nabízeli. Byl čas odejít jinak bych zabíjel. Cestu zpět jsem vybral přes hory a rýžová políčka a to byl zážitek. Večer odjezd opět do Hanoje , ze kterého pojedeme dále na jih. Když jsme brzy ráno vystupovali v Hanoji , tak jsme byli svědky rychlého a brutálního okradení dvou Japonek motorkářem , který pak rychle ujel. Odpoledne jsem již potřetí potkal ty samé Čechy a pokaždé v jiném městě ( Cat Ba, Sapa, Hanoi). Jsou strašně super. Nočním busem jsme se přesunuli do nezajmavého města Dong Hoi, kde nás vysadili v 4 50 ráno a po předešlé zkušenosti dávali pozor na své věci. V prvním hotelu jsem na zemi vzbudil rečepční a po ubytování jsme půjčili motorku a vyrazili směr jeskyně Phong Nha a Thieng Duong. Jsou to jedny z největších jeskyň ve Vietnamu , ale i v Asii. Celou cestu ,což bylo 70 km, brutálně pršelo. Každá kapka byla jako jehlička , která se zabodávalo do mého obličeje a nosu. Přes brýle jsem kolikrát nic neviděl a tak nějak doufal, že se nám nic nepřiplete do cesty. Vstupné do Thieng jeskyně bylo 250 000 ( 250kč) a opravdu to stálo za to. Je to ohromná , dlouhá a nádherná jeskyně. V životě jsem žádnou podobnou neviděl. Měli jsme štěstí, protože tu nebylo moc lidí a užívali každou minutu. Cesta zpět byla snad ještě horší. Připadalo mi , že snad pršelo i zespodu. Obličej jsem měl od kapek tak znecitlivělej, že jsem se nedokázal ani usmát.Další ráno jsme vyrazili busem do Hue a vysadili nás 6 km za městem, moje nervy. Nezbylo nic jiného než li vzít moto taxi a když jsem řidičovi ukázal svou velkou krosnu, tak jen řekl no problem. V Hue je největším lákadlem staré město jménem Citadela. Bohužel město Hue bylo těžce zdevastováno během války a v Citadele ze 160 ti budov zůstalo jen 10 originálních a ke všemu jsou skoro prázdné. Je to hrozná škoda a nezbývá nic jiného než li si představovat , jaké to tu asi bylo. Nedaleko od Hue je městečko jménem Hoi An, na které jsem se hodně těšil. Má velmi staré a krásné centrum. Člověk se tu cítí opravdu dobře i večer , kdy jsou baráčky osvětlené nádhernými a barevnými lampióny, jen to tu má jednu malou chybu, která tu kazí tu " romantiku" a to jsou bary s hlasitou disko hudbou. Kousek od Hoi Anu je hinduistický chrámový komplex jménem My Son. Já jsem tam ani nešel, protože jsem jich dost viděl v Indii před 4 rokama a Terez tady z toho byla zklamaná, že prý je to malé a nic moc. Velkou atrakci v Hoi Anu je tzv. Fresh Beer a cena je 4000-5000 ( 4-5 kč ), který jsme si každý den bohatě dopřávali. Odtud jsme se přesunuli nočním busem do města Nha Trang, ze kterého jsem měl menší obavy, protože ho prý ovládají Rusové. Ranní uvítání bylo v azbuce, moje nervy to snad ne. Veškeré krámy, restaurace, hospody a hotely měli jako první menu v azbuce , pak vietnamštině a až pak v angličtině. Bylo opravdu divné vidět a slyšet mluvit Vietnamce rusky. Město není nikterak zajmavé kromě hezkých pláží, kde se povalují jen a jen Rusové. Další den jsme na motorce vyrazili směr do 140 km vzdáleného horského města Dalat. Půjčení motorky bylo obtížné, protože nikdo nechtěl půjčit motorku na takovou vzdálenost a hlavně do hor , kde je převýšení z nuly do 1600 metrů a když už, tak za trojnásobnou cenu. Holt musel jsem lhát a paní utvrdil, že budu jezdit dva dny jen po městě. Motorka dostávala docela záhul, ale cesta stála za to, viděli jsme nespočet vodopádů a nádherných scenérií. Po cestě se ochladilo na 7 stupňů a byla taková mlha, že jsme jeli tak pomalu, že by nás předjel i člověk na vozejčku. Čím víc jsme se blížili k Dalatu tím větší byla koncentrace skleníků a tím se měnil ráz a krása krajiny. Připadalo mi to jako v El Ejidu ve Španělsku, kde jsem byl před pár lety. Všude kam oko dohlédlo byly jen skleníky a byl to otřesnej pohled. Další " "dominantou " je ohromné nákupní centrum. Ještě že je tu alespoň veliké jezero , které to tu trošku zpříjemňuje. Cestou zpět začalo něco chrastit v zadním kole. Díky svému švýcaráku jsem povolil kryt od řetězu a zjistil, že máme zničenou rozetu. Chybělo několik zubů a ty co zbyly, tak byly skoro zničené. Myslím , že díl Mekgajvera , kde spravuje motorku švýcarákem jsem neviděl, tak jsme začali hledat pomoc u místňáků. Místní "automechanik" mi řekl, že náhradní rozetu nemá a že další servis je až za horama desítky kilometrů odsud. Utáhli jsme řetěz na maximum a poté se mě zeptal jestli věřím v boha, odpověděl jsem , že vždy když mám problém nebo jsem v průseru, aby mě z něj dostal a pak jediný co dodal bylo : teď máš problém , tak se pomodli a snad dojedete. Celou cestu jsem jel opatrně a pomalu a na servis si vzpomněl až v Nha Trangu, když jsem vracel motorku se slovama děkuji je to super stroj :-) . Poslední město na naší ose Vietnamem je Saigon. Autobus nás ráno vyhodil doslova v turistickém centru a tak nebylo těžké najít fajn hotel. Ani jsme si nevybalili a vyrazili lokálním busem do Cu Chi tunelů, které se začali budovat už při válce s Francií a při válce s Amerikou se "rozrostly" na 200 km. Náš průvodce byl naprosto skvělej a dokonce uměl pár slovíček česky. Tunely byly opravdu úzké a maličké, jak říkal průvodce "Vietnam size". Byli geniálně maskované a vymyšlené. Obzvláště mě zaujalo, když povídal jak se připravovali pasti na Američany.Velká vychytávka byla, že Vietnamci nosili věci po Amerických vojácích a myli se jejich mýdlem, takže je pes horko těžko vyčenichal. Podstatně bych tam nechtěl žít několik let a zažívat každodenní bombardování. Cesta zpět do Saigonu byla trošku zpestřením, protože jsme si spletli číslo busu a tenhle nás dovezl na druhej konec města. Saigon je v rámci mezí zajímavé město a hodně zajímavá je tady pošta, kterou navrhoval pan Eiffel a taky katedrála Notre Dam. Co jsem vůbec nepochopil bylo milióny motorek na silnicích. Bylo to jak koukat na mraveniště. Jeden borec mi říkal, že v Saigonu je prý 8 mil. motorek. Náš čas ve Vietnamu se chýlil ke konci a byl čas se přesunout do Kambodži. Vietnam mi bude chybět, je to zajímavá a nádherná země, která má určitě turistický boom ještě před sebou.

Vietnamská kuchyně: Vietnamské jídlo je opravdu velice chutný zážitek. Každý den tu byl pro mě kulinářský zážitek, obzvláště v pouličních vývařovnách. Bohužel v jednom stánku v Hanoji jsem viděl i opečené psí tělo, co dodat prostě někomu to chutná. Vietnamská gastro kultůra sahá i do takových mezí, že se při jídle krká , prdí a neuvěřitelně mlaská, což mě štvalo úplně nejvíc a kolikrát bych rozdával facky. U přímořských měst byla úplná fantazie ochutnávat jejich jídla, která byla z chobotnic, krevet, humrů, krabů , žab a různých ryb. Po Francouzech tu zůstala "kultura" plněných čerstvých baget.

Smlouvání : je až absorudní o co vše tu člověk musí smlouvat, ale já jsem se nedal a vymyslel jsem na ně taktiku a měl jsem skoro vše o polovinu levnější. To že se ve Vietnamu " zdražuje " není ani tak inflací, ale bohatýma turistama, který vždy zaplatí to, co si každý Vietnamec řekne a občas člověk žasne nad tím co si dokážou říct třeba za neperlivou vodu. Po pár dnech mě to naopak začalo bavit a musím uznat , že i několik Vietnamců jsem vytočil k nepříčetnosti, což mě bavilo , protože jsem jim vracel to, že ze mě dělali debila , kterého můžou snadno okrást.

Doprava: Každý asi někdy viděl fotku z Vietnamu , na které je několik desítek motorek a aut , které se rychle hemží ulicí a někdy to působí až chaoticky. Ono to i tak nějak chaotické je a vše funguje na vzájemném respektu a s mýma zkušenostma z Prahy, kdy jsem tam brázdil ulice na skútru, se mi to teď hodilo. Člověk se rychle otrká a nesmí mít strach. Kolikrát jsem viděl i ošklivé nehody, ale podle mě způsobené tím, že na motorkách vozí nesmyslné náklady, které je buď převažují nebo jsou ty náklady tak objemný, že se někde zaháknou nebo o něco štrejchnou. Jednou z věcí také je, jak takovou silnici přejít. Dlouho čekat nemá smysl , ale stačí jít pomalu a oni se vždy vyhnou. Fascinujicí to bylo , když člověk přecházel 4 proudou silnici :-)

Plus : fantastické jídlo, nádherná a zajímavá krajina, fajn lidi, pohostinnost

Mínus : až neuvěřitelně otravný prodejci , všude Rusáci , bez úsměvu

Kurz : 1$ 21,540 1€ 25, 760

Ceny : točené pivo 0,33l 5 kč, plechovkové 0,33l - 9 kč, 1,5l vody - 8kč, benzín 18 kč, polévka Pho Bo 35 kč, plněná čerstvá bageta 15 kč

Náklady : za 24 dní 11 420 kč za ubytko, dárky, jídlo , pití, výlety a ještě + 1200 kč za víza