.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Hořký polibek v Myanmaru

7. prosince 2014 v 18:52 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem plánoval svou cestu, tak Myanmar patřil mezi země, které jsem chtěl jednoznačně vidět. Hodně jsem o něm četl a dost lidí mi o něm vyprávělo a přeci jen pověst tohoto státu je neuvěřitelná ( bohužel všichni mi nějak zapoměly říct o chudobě, špíně, opilých mniších, všude se povalujících odpadcích, nevím asi to všichni berou jako atrakci) a pro turisty je tento stát otevřenej pár let a nikdo neví, kdy armádním představitelům rupne zas v bedně a uzavřou zas na desítky let své hranice. Je to země, která podle mě vynechala "pubertu" ( byl několik desítek let uzavřenej světu) a prakticky z ničeho je tu ohromný technický a turistický boom, který proběhl jen v pár letech. Když jedete mimo větší města, tak většinou lidí žijí v chatrčích a celkově ve velké chudobě. V tomhle státě bohatnou jen vládní a armádní představitelé a bohužel na úkor všech ostatních. Podstatně každý se na vás tady usměje a stoprocentně stojí za to tento stát navštívit.

Cestou z Thajska k hranicím s Barmou nás provázeli technické problémy na autobuse. Největší vyvrcholení bylo, když se ozívali ohromné rány ze zadních kol a řidič jen zesílil rádio, aby to nebylo slyšet. Zaplať pán bůh ( spíše Buddha) , že tu byli normální lidi a začali na něj něco řvát a on zastavil. O hodinu později přijel jiný bus a my konečně dojeli do Mae Sot. Bohužel už bylo pozdě na přechod hranice. S jedním Kanaďanem jsme našli fajn ubytko a při pití piva jsem ho učil české fráze např. Jedno pivo prosím, přines mi pivo a švihej, na co čumíš atd. ten večer byla legrace. Dost mi vyprávěl o jeho 38 leté cestovní " horečce ". Navštívil 143 států. Ráno jsme vyrazili pick upem na hranice. Bylo tu stovky lidí, no hotovej blázinec. Vždycky když přecházím pěšky hranice , tak z toho mám divnej pocit. Všude jsou vojáci se samopalama a nikomu není nikdy moc do smíchu. Jenže tady ,ať na Thajské nebo Myanmarské straně, byli naprosto skvělý. Dokonce mě nechtěli pustit a povídat si o našem fotbalovém zápasu s Islandem. V Myawaddy ( špinavé město hned na Barmské straně) mi řekli, že dnes žádný bus odsud nejede, protože je lichý den a to se jezdí jen sem a v sudé dny zas odsud, protože v horách je tak úzká silnice , že se nevejdou dvě auta vedle sebe. Hm hm hm. Nedalo se nic dělat a tak jsem čas využil v místní "restauraci " ochutnáváním barmského jídla a piva. Ceny jídel byli od 0,5$ do 2 $ , tak jsem to vzal hezky od shora. Při jídle mě štípalo hrozně komárů a nedalo se souvisle jíst. Měl jsem už nervy a do toho přišel " číšník" a řekl many mosquitos hm? Nééé asi sloni odpověděl jsem mu, místo aby přinesl repelent, tak se mi vysmíval. Druhý den jsem po snídani vyrazil na bus do Yangonu. Mělo se odjíždět v 8 a odjeli jsme v 9. Asi po dvou hodinách jsme se ocitli v neuvěřitelné koloně a prý přes cestu spadl strom. Trvalo 3 hodiny než- li jsme zas vyrazili. Chvilku jsem si zkracoval focením mnichů, který kouřili jednu cigaretu za druhou a pózovali mi. Místo 12 hodin jsme jeli 16. Nebylo mi zrovna do smíchu , když jsem vystupoval v jednu ráno v 6 miliónovém Yangonu na busáku. Seběhli se taxikáři, jenže jsem nechápal kam by mě odvezli , když jsou teď všechny hotely zavřené. S pár Barmáncema jsme šli do kanceláře té společnosti ,se kterou jsme jeli a domluvili se jestli můžeme přečkat do 6 rána než li bude světlo a pojede bus do centra. Lehnuli jsme si na lavičky a udělali si " pohodlíčko". Sem tam si někdo usral nebo řval ze spaní, jinak to byla klidná noc. Trošku jsem znérvózněl , když ten borec nás tady zamknul a šel pryč. Ráno jsem šel na bus do centra a nestačil se divit tomu bordelu tady. 6 miliónové město, které nemá metro ani tramvaje a prakticky tu jezdí jen taxi a autobusy starší než -li já. Potřeboval jsem se dostat k Sule pagodě, což je přes celé město a taxikáři mi řekli 10 000kyatů (10$). Naštěstí mi jeden Barmánec poradil, že za rohem jezdí bus 43 za 200 kyatů. Bože jak já nenávidím taxikáře. Všechny bych je nechal na pospas homosexuálům. U Sule pagogy se soustředí nejvíce hostelů a vybral jsem si tu výbornej za 10$( Okinawa guest house naproti mešitě) se snídàní. V Yangonu jsem strávil 3 dny a už bych tu nebyl déle. Je to poměrně špinavé město s velkou dávkou Islámistů, žebráků a opilých lidí.Všechno je dvojnásobně dražší než li v Thajsku( ale pro nás stále levné) a kolikrát jsem se nestačil divit za co všechno chtějí po mě peníze. Když jsem zaplatil vstupné do parku, tak v polovině po mě chtěli další 2$ , abych mohl projít zbytek parku. Jediné co tu stojí za zmínku je veliká a nádherná Swedagon pagoda. Další den jsem vyrazil do nedalekého města Bago, kde je jedna z nejvyšších pagod na světě ( Shwemawdaw) a jedna z největších soch ležícího Buddhy na světě. Na konci města je ohromná pagoda , na kterou vám dovolí vylézt a ten výhled je neuvěřitelný. Po Bagu byl čas se přesunout na sever a při vzpomínce na 16 hodin v buse z hranic do Yangonu jsem radši zvolil vlak. Lístek do Baganu jde koupit jen v ten daný den a po velké tlačenici u okénka jsem si řekl o lístek do druhé třídy, ale pán mi řekl, že je tu turistická první třída ( lůžkový vůz), opět jsem mu řekl o lístek do druhé třídy. Docela na mě koukal, ale nestojím o to, abych poznal nějaký turisty, já chci poznat lokální lidi, jejich chování, mentalitu a povídat si s nima a smát se. Když jsem nastoupil do vagónu, tak jsem se stal atrakcí pro místní lidi, nevím jestli kvůli mému velkému nosu nebo protože jsem tu byl jediný turista. Seděl jsem se třema staršíma dámama a po chvilce se cítil jako mamánek. Pořád mi dávali nějaké jídlo, pití nebo sladkosti. Pak si mě zavolali dva borci , co seděli před náma a dali mi pivo a vyndali k tomu slunečnicová semínka na louskání. Před 6 večer jsem z okna koukal na západ slunce a myslel na přátele a rodinu doma, až se mi po tváři skutálela slza. Přeci jen dnes je to 201 dní. Vzbudil jsem se v 6 20 a akorát vycházelo sluníčko. Za 3 hodky bysme měli být v Baganu pomyslel jsem si, jenže průvodčí, kterej byl pod vlivem a žvejkal betel mi řekl, že přes noc jsme nabrali 2 hodky spoždění. Hm hm hm. Nakonec jsme v Baganu byli v 13 11 ( 21 hodin ve vlaku). Bylo neskutečné vedro . S jedním Mexikáncem a dvouma Němkama jsme si do 5 km vzdálené části Baganu vzali taxi za 10$ ( moje nervy). Vtipně nás po cestě zastavila městská hlídka a museli jsme každý zaplatit 15$ jakože " vstupenku"do města a přilehlých částí. Po ubytování jsme konečně vyrazili , aby jsme stihli západ slunce a viděli ho z dobrého místa se všema těma klášterama a pagodama. Je tu dost turistů a je dost těžké se orientovat, na kterou pagodu se smí či ne. Další den v 5 ráno jsme s Fernandem vyrazili na nejvyšší pagodu kam vás pustí a koukali na východ slunce. Bylo nás tu tak 20, ptž ostatní jsou líný vstát. Ten zážitek nelze ani popsat. Je to jako z jiného světa. Desítky velkých a stovky malých pagod se tyčelo v okolí kam jen člověk dohlédl a do toho vám Fernando povídá jak by " střihnul " tu Němku vedle nás. Když sluníčko začalo osvětlovat špičky pagod, tak jsem si všiml desítky balónů letících nad Baganem. Chvilku jsem si říkal jestli se mi to nezdá, to snad není možný. Po famózní snídani jsem celý den jezdil na kole a objížděl chrámy a pagody. Prý je jich tu přes 4 tisíce . Jediné co mě naštvalo byl nespočet hotelů a restaurací hyzdících tuto krajinu. Večer jsem si nemohl ani sednout na zadek , jak mě bolel z kola, tak jsme na západ slunce šli pěšky. Dá se vybrat jen ze tří pagod , na které vás nechají vylézt. Moje nervy, tady je snad tisíc lidí, ani jsme si nesedli, ale západ slunce byl jak divadlo, krásně zahraná romantická hra. Byl to fakt zážitek. Fernando byl nějakej skleslej asi ho sralo, že je tu s " nosáčem" a né s tou Němkou. Večer jsme zašli na pivo a cena za malé byla 11 kč, a za 0,5l rumu jsme platili 40 kč. Fernando mi nabídl, že když mu pomůžu sbalit tu Němku ( jméno Kira , letuška , 29 let) , tak za mě zaplatí všechna piva a rum. Tož ukázal jsem svůj um. Když mi v 5 ráno zazvonil budík, tak mi nebylo zrovna moc do skoku, jenže nemohl jsem si nechat ujít východ slunce. Když jsme se usadili na menší pagodě, klepali se zimou a vyčkávali na slunko , tak jsem dorazilo 7 Španělů. Ani jeden se nezul než li začaly lézt nahoru a kouřily, což se taky nesmí, řekl jsem jim to a oni se jen zasmály. Po chvilce přišel policajt, který si jich všiml a neuvěřitelně je seřval. Východ slunce byl stejně fascinující jako včera. Jen bylo o dost méně balónů. Stejně by mě zajmalo , jak a proč to tu vše postavili. Kocovina byla neůprosná a celkově mi spestřovala celý den, který jsem trávil na kole mezi pagodama a ve starém Baganu u řeky. V 17 00 jsem jel shlédnout svůj poslední západ slunce tady. Toho se nedá překoukat, protože je to fakt fascinující. Fernando zabodoval u Kiry a večer odjeli spolu do Kalaw. Ráno jsem sám odjel do Mandalay a byl konsternovanej paradoxem krásného , ale zároveň hnusného velkoměsta. Fascinoval mě tu velikánský dřevěný palác , který obklopoval vodní příkop. Jedna strana je dlouhá 2 km a nevím proč jsem dostal ten skvělej nápad si to celé obejít ( skoro 2 hodiny). V Mandalay se nachází i největší kniha na světě a je vyrobená z kamene, ale zas takové vzrůšo to není, jak jsem si myslel. Konečně jsem se dostal do horské vesničky Hsipaw, která je od Mandalay 6 hodin busem. Byl jsem překvapenej, že tu byli jen 4 hostely. Bydlel jsem v nádherném za 6$. Dnes to bylo poprvé za celou dobu co jsem v Asii, že jsem viděl v rámci mezí čistou řeku a chvilku jsem tomu nevěřil. Odpo jsem zajel k vodopádům a hot springs na půjčeném kole, které spíše připomínalo historický kousek z muzea. Nedaleko byla i sunset pagoda, ze které je opravdu zážitek sledovat západ slunce, protože všude kolem jsou hory a ohromná řeka. Hsipaw je vesnička přesně podle mých představ. Malá , zajmavá, dobré klima a málo turistů. Stala se mi tu nééé moc vtipná situace, když jsem fotil velikého žluto-černého pavouka zavěšeného na velikánské pavučině. Po chvilce ke mě přišli 4 vojáci a zeptali se co tady dělám a že mám jít s nima.( tušil jsem , že nejdeme na oběd ani na pivo). Jejich šéf se mě zeptal na tu samou otázku a když jsem mu řekl, že jsem fotil pavouka tak se zasmál. Ukázal jsem mu fotky a už mi věřil. Ono totiž za tou pavučinou byla vojenská základna, které jsem si tak nějak nevšiml a to je pobudilo. Po krásných třech dnech jsem odsud vyrazil k jezeru Inle. V nočním autobuse byla neuvěřitelná zima dokonce i v mikině a byl jsem nucenej požádat o deku. Dostal jsem krásnou růžovou Hello Kitty ufffffffffff, moje nervy , to udělal naschvál, ale bylo teplo. Klimatizace byla daná snad na 10 stupňů a venku bylo tak 25. Když jsem v 7 ráno vystupoval z busu a v mlze nad jezerem jsem viděl rybáře na jejich tradičních teakových loďkách , tak jsem žasnul. Bylo to takový okouzlující, nikdy jsem nic podobného neviděl a hned jsem vytáhl foťák a fotil. Každý mi Inle lake doporučoval a začínalo mi být jasné proč. Uvítaní do vesnice bylo zaplacení "area ticket" a férově buď 10$ nebo 10€. Našel jsem výborný hostel za 5$ a měl dokonce i teplou sprchu. Půjčil jsem si kolo a vyrazil do 35km vzdálené vesničky Indein, kde se soustředí ruiny stovek pagod a velikánský trh, kde jsem usmlouval sošku Buddhy z teakového dřeva z 18$ na 4$. :-) . Cestu zpět mi zpříjemňovali hadi přes silnici a nebo jejich autem přejetý kámoši. Chvilkama jsem měl už strach a začínala fóbie a modlení k bohu. Večery jsou zde chladné, okolo 13 stupňů, ale dá se zahřát velice levným alkoholem. Jsou tu známé i výrobny doutníků, které jsou docela dobré kvality. Po 3 nádherných dnech jsem opouštěl Inle lake a vracel se po 18 dnech do smradlavého Yangonu. V nočním buse vedle mě seděl manželský pár a každý z nich měl na klíně tak dvouleté dítě. Největší zážitek byl pozorovat jak ty rodiče usnuli a jedno z těch dětí spadlo na zem a začalo brečet, vzbudilo celý bus a oni ho zas uspali . Horší bylo, když už to bylo po několikáté a už jsem se tomu ani nesmál a celou noc kvůli tomu nespal. V Yangonu jsem pobyl jeden den na dokoupení věcí a vyřízení víza do Laosu ( díky 10$ bankovce navíc trvalo vyřízení jen 7 minut :-) ) a přes noc se vlakem přesunul do Mawlamyine. V Barmě se vlakům říká " jumping trains" a má to své opodstatnění. Je až neuvěřitelné, jak to s váma hází na všechny strany, jak se to naklání a to co není přivázané tak padá dolů. Je to jak centryfuga na matějské. Nejhorší je , když člověk usne a tohle vás vzbudí. Po snídani jsem tak trochu se štěstím chytil stopa směr k hranicím, což je okolo 120 km. Na hraničním mostu přátelství jsem se zastavil a pohlédl zpět na barmskou stranu a zavzpomínal. Bylo to krásných a zajmavých 19 dní, které mě dost obohatily jak o skvělé zážitky, tak místa a lidi. Doufám , že až sem pojedu příště, tak to tu nebude jak na "smeťáku" . Je to chyba výchovy , ptž děti vidí své rodiče jak vyhazují odpadky z okna nebo na zem a také negramotností lidí, kterým nedochází , že se odpadky jen tak neodpařej a že tam zůstanou desítky let (stovky) než li se rozloží. Podstatně všem Myanmar doporučuju. Přes Thajsko jsem v městě Chiang Khong přešel hranici do Laosu a v plánu je dva dny plout lodí po Mekongu do Luang Prabang.

Zajmavost : Každý si Myanmar představí jako zemi plnou pagod a mnichů, ale jsou tu i nádherné hory a lidé, který se na vás vždy usmějou a pomůžou vám s čímkoliv. V Myanmaru se cestovní pas stal mou nejpoužívanější věcí. Bez něj si nekoupíte lístek na vlak, neubytujete se a nepustí vás do dalšího území ve státě. Je výslovně zakázané si půjčit motorku nebo auto. Povolené je jen pronajmutí kola.
Co jsem opravdu nechápal bylo, že určitě tak polovina populace žije v dnešní době v dřevěných chatrčích na kůlech, vaří si na ohni a koupou se v potoce nebo jezeře. Doma brečíme nad tím, že nám občas nejde wifina a tady brečí nad tím, že nemaj na jídlo. Barma byla pro mě osobně velká zkušenost a takový hořký polibek.

Nemyslím si, že tu bylo a je snadné žít, ale každý den mě lidi přesvědčili, že v rámci mezí jsou šťastný . Samozřejmě, že by bylo lepší ať se mají alespoň polovičně tak dobře jako my, ale to se změní až se změní vláda na více demokratickou a umožní větší rozkvět země.

Plus : každý se na vás usměje, jídlo, krásné holky, vysoká úroveň autobusové dopravy, výborné pivo

Mínus: zklamání z opilých a kouřících mnichů, odpadky všude, je tu dráž než-li v Thajsku a okolí, protože že všeho je vysoká daň pro stát, drahé vstupné ( většinou 10-15$), problém s angličtinou, omezená pohyblivost po území Myanmaru( např. uzavřený celý východ), každej tady žvejká betel, takže je všude naflusáno, nikomu nejde skoro vůbec rozumět a maj nechutný zuby

Kurz : 1$ 1041 kyatů. 1€ 1280 kyatů

Ceny: cola 0,5l 300k, voda 1l 180-300k, pivo 0,5l 950k, rum 0,5 1800k, ubytko od 5000 do desítek tisíc, benzín 950k, jídlo na ulici od 500 do 2000k, v restauraci od 1000 do 4000k, točené pivo 0,33l 600k

Náklady: 7400kč za 19 dní se vším všudy , vízum na 28dní 21€, dárky, ubytko, vstupy, doprava , jídlo a pití
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | Web | 21. března 2018 v 11:41 | Reagovat

Barma je opravdu krásná země :) Mimochodem máte moc pěkné fotky :) Z celé Barmy mě nejvíce ale zaujalo toto město:http://www.exotickapriroda.cz/blog/clanky/druhe-nejvetsi-mesto-barmy-aneb-vydejte-se-do-mandalay a chtěl bych se tam někdy podívat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama