.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Prosinec 2014

Laos : 50 odstínů zelené a levná whisky

30. prosince 2014 v 17:06 | Luboš |  Dosud procestované země
Laos-50 odstínů zelené a levná whisky

Laos mi připravil snad zatím největší šok. Čekal jsem zemi , kde bude minimum turistů a že když jim na fotce ukážu letadlo, tak se mě budou ptát co to je. Jenže opak je pravdou. Je tu tisíce turistů z různých zemí a dost, ale opravdu dost se tady chlastá, protože láhev whisky stojí jedno euro stejně tak i pivo Lao. Je to zem , kterou zničili Američani , na kterou poslali okolo 4 miliónů tun bomb ( dodnes nikdo přesně neví). Východ a jih země je těžce poznamenaný do dneška jak psychicky , tak fyzicky , ale i přesto je až neuvěřitelný jak tu jsou strašně hodný lidi , který vám rádi darují úsměv.

Po klidném přejezdu hranic jsem dorazil do vesničky Huay Xai, kde jsem se doptal na loď do Luang Prabang. Měl jsem štěstí, protože tu byli poslední místa ( loď tak pro 80-100 liďí) a to značilo jednak , že se vejdu, ale také i to, že za chvilku se bude vyrážet. Nejednou se mi stalo, že jsem někde čekal i několik hodin než li se bus nebo loď naplnila a až pak se vyrazilo. Cena byla 220 000 (22€) za dvoudenní plavbu a prý se mám na co těšit. Ostatně plavbu mi zpříjemňovali na sračku ožralí šulínci z USA , Izraele a Británie. Jejich chování bylo k nim zcela typické, jako by jim tu vše patřilo. S dvouma z nich jsem měl i menší problém, který byl ale bleskurychle vyřešenej .První den jsme skoro po 6 hodinách dorazili do vesnice Pakbeng, kde jsem sehnal fajn pokoj za 5€ , vsice tu nebyli okna ani moskytiéra, ale tekla alespoň teplá voda. Pakbeng je maličká poklidná vesnička v džungli , která tu vznikla kvůli turistům a žije jen z turistů, proto tu nenajdete nic jiného než li guest housy a restaurace. V paměti se mi přemítá ta fascinující dnešní cesta. Mekong, hory a džungle. To byli neskutečný pohledy na zatím nezničenou přírodu ( tato oblast nebyla bombardována) , které se mi vryly do paměti. Džungle měla snad 50 odstínů zelené, nikdy jsem neviděl tolik druhů přírodní zelené. Na lodi se prodávalo pivo Lao a někteří to vzali opravdu poctivě. Nejvíce vtipný byli dva Angláni, který usnuli na zemi a ten jeden když se náhle vzbudil, tak nestihl doběhnout na ten tragický záchod a vyblil se do uličky. Jediný co bylo štěstí, že tu nebylo stereo , jinak by vznikla neskutečná párty v přinejmenším jako na Fajn rádio parníku u nás na Vltavě :-). Druhý den byl sraz na lodi nejpozději v 8 30 , aby se v 9 00 vyrazilo a ejhle spousta těch pubertáckejch dementů dorazilo až v 9 20 a v klidu a pohodě nastoupili, fakt na pěst. Podstatně si i myslím, že by už Španělky a Angličanky, které jsou kolikrát až neuvěřitelně obézní, neměly nosit legíny a modlím se za den ,kdy to už pochopí, ponevač pohled na ně vám pak kazí radost z jízdy a v důsledku celý den. Dnes zaplať pán bůh neměl nikdo chuť kalit a dělat bordel, takže to byla ideální jízda plná famózních scenérií. Občas mě dostával kormidelník, kterému bylo tak 20 let, jak se v klidu a pohodě s tou velkou lodí vyhýbal ohromným kamenům. V 17 12 kotvíme a prý jsme v Luang Prabangu, jenže nejsme. Kapitánovi jsem řekl, že jsem si lístek zaplatil do Luang Prabangu a néééé před něj. Dělá že nerozumí , ale ke mě se přidalo víc lidí a hučíme do něj, šel pryč z lodě. Je jasné proč nás tu nechal, protože tu čekaj Tuk Tuky ( vyjebaný taxikáři) a za 3€ vás svezou ty 4 km do města. Vysmál jsem se jim a řekl, že mám nohy a šel pěšky. Vtipné bylo když jsem se otočil a za mnou tak 40 lidí, který tuk tuky vyfuckovali taky. Luang Prabang je nádherná vesnička, která tu zůstala po Francouzech. Nádherný koloniální styl baráků, ulic i památek davá této vesničce ohromný šmrnc a romantičnost. Každý den tady strávený byl jedinečný, obzvláště koukání na východ a západ slunce v blízkosti Mekongu, návštěva Whisky village, Buddha jeskyně v Pak Ou , místního opravdu nádherného chrámu Xieng Toung ( jeden z nejuznávanějších v Laosu) a jen tak procházení po vesničce ,obzvláště večer když byl noční trh. S těžkým srdcem jsem se přesouval dále jenže už byl čas a jel jsem nočním busem do hlavního města Vientine. Soused mě pořád něčím krmil a dobré bylo , že uměl anglicky. Měl jsem ho rád do doby než si sundal boty. Moje nervy ten smrad byl tak hustej , že šel i vidět, nikdy jsem nic podobného necítil a naznačil jsem mu , že je čas si ty boty opět nazout. Cesta byla divoká , protože směs kamení, bahna, prachu a velké díry dělalo své. Vientine je jedno z nejmenších hlavních měst na světě. Žije tu jen okolo 300 tisíc lidí a mrakodrapy tu nenajdete. Je to taková velká vesnice , stejně jako Brno u nás :-) . Poměrně nudné a dva dny jsou akorát. Největší atrakcí je tu Victory gate, která je na hlavní silnici a prý se stavěla z cementu, který tu zůstal po Američanech. Za malý poplatek vás pustí až nahoru a funguje to vlastně i jako taková rozhledna. Nááádherný výhled na ohromný Mekong, krásnou fontánu a také na zbytek města, který zatím nehyzdí vysoké budovy. Měl jsem to stěstí, že jsem na pokoji bydlel s dvouma Anglánama , který na noc nastavili klimošku na 16 stupňů a ráno jsem se vzbudil se zákeřnou ba dokonce smrtelnou mužskou nemocí, dostal jsem rýmu (léčil jsem jí dva týdny a pokud víš, jak mám velký nos , tak víš jak jsem trpěl). Zdejší noční trh byl pro mě zklamáním, protože byl plný jen fejkových věcí tudíž jsem si dal jen jídlo a pivo. Další den jsem vyrazil do městečka Thakhek. Malé hezké město u Mekongu, které je základnou pro horolezce. V okolí je mnoho krásných vápencových skal a jeskyní. Už v autobuse jsem se dal do řeči s jedním Němcem jménem Filip ( hodně typické Německé jméno ) a zjistil jsem, že máme stejný plán, tak jsme se ho rozhodli uskutečnit spolu. Ráno jsme vypůjčili motorky a vydali se na 3 denní okružní jízdu s hlavním cílem navštívit 7 km dlouhou jeskyni Konglor. Po pár km jsem zjistil , že motorka značky Zongshen je velký shit. Vůbec to nejede a vše se hrozně klepe. Tuším, že na tenhle výlet jen tak nezapomenu. Po 180 km jsme dojeli k jeskyni a při hledání guest housu nás zastavil jeden starší pán a zeptal se , jestli nechceme bydlet u něj a cena prý 5€ s večeří a snídaní. Jeho " domov" byl baráček na kůlech, který měl 3 pokoje, kde bydlel on se ženou a v dalších jeho děti. Fascinovala mě kuchyň, která byla v polootevřeném prostoru a úplně vše se vařilo na ohni. Nějak jsem neměl sílu se ptát kde je koupelna. Naše "místo" bylo na verandě, kde byli matrace , moskytiéry a zrcadlo. Po vybalení jsme vyrazili do okolí a šli za zvukem ohňostroje. K mému překvapení tu bylo desítky lidí co popíjeli, hráli karty o peníze a jiné hry. Když mi Filip řekl, že je to pohřeb, tak jsem tomu nevěřil do té doby než li jsem u chrámu viděl bílou rakev. V Laosu se pohřeb oslavuje, to jsou mi zvyky. Tak jsme se pustili do oslav taky a začali jsme s místnákama hrát karty o peníze a pít Lao Lao whisky. Rukama nohama nám vysvětlily pravidla , ale jak jsem pochopil, tak nejdůležitější byl obnos peněz , který budeš sázet samozřejmě. Dnes je mi 30 a je to krásný narozeninový den plný překvapení :-) . Když jsem byl v plusu 56 000 (7$) , tak jsem cítil vražedné pohledy od místňáků a raději jsme se přesunuli k jinému stolu. Tady zas vyhrával Filip a včas jsme odhadli jít domů. V noci začalo foukat a byla neuvěřitelná zima, že jsme museli spát v bundách a ke všemu ještě ten bordel z toho pohřbu . K snídani byla nečekaně rýže s oříškama a vajčkem. Do jeskyně jsme dorazili jako první a dokonce jsme neplatili ani vstupné, protože na bráně nikdo nebyl. Řidičovi lodě jsme dali 120 000 (12€) dostali jsme čelovky a vyrazili jsme. Uvnitř jeskyně to bylo neuvěřitelně velké a ta famózní ozvěna. Z potoka koukalo dost kamenů a kormidelník a háček vepředu, který měl pádlo , měli co dělat aby jsme se kolikrát vyhnuli. Uprostřed jeskyně jsme vystoupili a kus museli přejít. Všude kam jsem se podíval byly krápníky a stalagnity. Bylo to dechberoucí a ten kdo byl v Laosu a nebyl tady, tak jako by v Laosu nebyl. Po 40 min jsme jí projeli celou a na konci tam byla vesnička s občerstvením. Při cestě zpět jsem znova vychutnával tenhle moment. Najednou rána z leva a z prava od skály. Narazila do nás druhá loďka. S Fílou jsme byli v pohodě , ale druhá loďka s třema turistama se převrátila. Měli štěstí, že tu byla voda po pás, ale asi se jim namočily telefony a foťáky. Večer jsme se tomu smáli, ale měli jsme sakra štěstí. Po zabalení ,zaplacení a rozloučení s hostitelem jsme vyrazili dál směr Sabadee kemp, který leží u jedné řeky. Ze silnice se staĺa prašná cesta s velkýma dírama kam by se schoval i pes. Kolikrát jsme jeli mezi bagrama a buldozérama a s Filipem jsme si z toho udělali takovej závod. I když to kolikrát bylo dost nebezpečný, tak byla neuvěřitelná legrace a naše motorky dostaly šlušnej záhul. Po chvilce jsem si všiml, že Filip nejede , tak jsem to otočil a vracel se a modlil se ať se mu nic nestalo. Stál u pole a mával na mě. O kámen prorazil motor a vytekl mu všechen olej. Podívali jsme se na sebe a začali se smát. Motorku jsme dotáhli do 2km vzdálené vesnice , kde nám naznačili , že to nepůjde spravit. Zavolali jsme do půjčovny a dohodli se , že tu motorku necháme a že pojedeme jen na mojí. Po cestě jsme koukali na jezero a tyčelo z něj stovky uschlých stromů a působilo to až mysticky. V podvečer jsme konečně dorazili do kempu u jezera. Byli tu jen 4 turisti, což bylo fajn. Po dlouhé a vařící sprše jsem vyšel ven , kde byl rozdělanej oheň a gril a všichni řvali Heeeeeeepy brzdej tůůů jůů. Já toho Filipa zabiju, on jim řekl že mi bylo včera 30. Majitel kempu přinesl piva a maso a začalo se grilovat. Velké překvapení pro mě bylo , když paní domácí mi přinesla po domácku udělanou pizzu a hranolky (večer předtím jsem Filipovi vyprávěl, že od doby co jsem vyrazil, což je 8 měsíců, tak že jsem neměl pizzu a hranolky). Jak málo stačí ke štěstí. Další den jsme cestou do Thakheku navštívili několik menších jeskyň, ale žádná se velikostí a atmosférou nevyrovná Konglor. Večer jsme zašli do hospy a Filip potkal pár známých, které poznal při cestování. Ráno mi bylo neuvěřitelně zle a Lao Lao whisky nechci už nikdy vidět. Můj plán byl jet do Phonsavanu na severovýchod a Filip zas chtěl do Paksanu na jih. Tož srdceryvně jsme se rozloučili a každý jel svou cestou. Byli to super 4 dny , na které jen tak nezapomenu. V Phonsavanu mě přivítala docela slušná zima. Poprvé od Nepálu jsem navlékl i rukavice. Místňáci měli i kulíšky a péřové bundy a vtipně si před barákama rozdělávali ohně. Ráno jsem na kole vyrazil do 8km vzdálené planiny džbánů ( PlaIn of Jars) . Nikdo neví kde se tu vzaly a kdo je sem dal a proč. Je jich tu desítky a jeden větší než li druhej. Vtipně je tu napsané, že se na ně nesmí lézt a rýt do nich. Viděl jsem tak 20 lidí , jak na ně lezlo a dělalo si profilovku. Odtud je ještě druhá planina vzdálená 12 km po prašné cestě a nic moc , když člověk šlape na kole a předjížděj ho Jeepy a náklaďáky. Druhá planina je o něco vetší a je tu asi o milión turistů méně, takže si to člověk může v klidu užít a ke všemu si vylézt na nějaký džbán a udělat si fotku aniž by kdokoliv okukoval. :-) Večer mi paní domácí vyprávěla o vybombardované vesnici , kde ještě zůstali obrovské krátery. Když jsem tam jel druhý den na kole , tak jsem paní proklínal , protože je to 31 km jen do kopce, ale zážitek neuvěřitelnej. Byli tam i krátery, které udělaly 250kg bomby a vešlo by se do nich i několik aut. Když jsem se tam tak procházel, tak mi blesklo hlavou co když je tam ještě nějaká nevybuchlá a já na ní šlápnu :-) . Po výletu jsem měl obrovský hlad a zašel na místní trh pro nějakou mňamku. No když jsem tu viděl vykuchané žáby, krysy ,také se tu váleli netopýři, bobři, kuny a bůh ví co ještě, tak jsem si koupil jen kilo mrkve a šel domů. Dnes je štědrý den, doma všichni oslavují a rozbalují dárky, ale já jsem tu šťastný, jsem rád za to, že jsem vyrazil a poznal jaké jsou vánoce v Laosu. Zítra jedu už do Vietnamu a doufám, že to tam bude fajn. Na jednu stranu je Laos fantastickou zemí, protože takovouhle krásnou krajinou se můże pyšnit jen málo která zem., ale bohužel je tu i dost negativ a myslím, že do Laosu už mě to asi znovu nepotáhne.

Laoská kuchyně : No zprvu jsem byl skeptický a tak nějak mi to i zůstalo. Nemají moc na výber z lokálních jídel a většinou jsou z masa neznámého původu. Byl jsem fascinován na východě země, když jsem navštívil v několika městech trhy, kde v nabídce byli krysy, bobři, netopýři, žáby, hadi, veverky a bůh ví co ještě. To byl asi jeden z důvodů proč jsem v Laosu nikdy neměl polévku. Za 18 dní co jsem tam byl, tak jsem zhubl 6 kilo, prostě mi moc nechutnalo.

Plus: skvělý lidi, krásné holky, nádherná krajina

Mínus : všude odpadky, všude bez angliny, nejdražší země z jihovýchodní Asie, hodně špatné silnice, velká negramotnost lidí,

Útrata : za 18 dní 7100 kč včetně víz 30$, ubytka, busů, dárků a jídla!

Kurz: 1$ - 8100 kipů 1€ - 9890 kipů

Ceny : voda 1,5l- 5000, benzín 9500, nafta 8800, pepsi 0,5l 5000, pivo lahev 0,5l 9000, Lao whisky 0,7l 10 000,

Hořký polibek v Myanmaru

7. prosince 2014 v 18:52 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem plánoval svou cestu, tak Myanmar patřil mezi země, které jsem chtěl jednoznačně vidět. Hodně jsem o něm četl a dost lidí mi o něm vyprávělo a přeci jen pověst tohoto státu je neuvěřitelná ( bohužel všichni mi nějak zapoměly říct o chudobě, špíně, opilých mniších, všude se povalujících odpadcích, nevím asi to všichni berou jako atrakci) a pro turisty je tento stát otevřenej pár let a nikdo neví, kdy armádním představitelům rupne zas v bedně a uzavřou zas na desítky let své hranice. Je to země, která podle mě vynechala "pubertu" ( byl několik desítek let uzavřenej světu) a prakticky z ničeho je tu ohromný technický a turistický boom, který proběhl jen v pár letech. Když jedete mimo větší města, tak většinou lidí žijí v chatrčích a celkově ve velké chudobě. V tomhle státě bohatnou jen vládní a armádní představitelé a bohužel na úkor všech ostatních. Podstatně každý se na vás tady usměje a stoprocentně stojí za to tento stát navštívit.

Cestou z Thajska k hranicím s Barmou nás provázeli technické problémy na autobuse. Největší vyvrcholení bylo, když se ozívali ohromné rány ze zadních kol a řidič jen zesílil rádio, aby to nebylo slyšet. Zaplať pán bůh ( spíše Buddha) , že tu byli normální lidi a začali na něj něco řvát a on zastavil. O hodinu později přijel jiný bus a my konečně dojeli do Mae Sot. Bohužel už bylo pozdě na přechod hranice. S jedním Kanaďanem jsme našli fajn ubytko a při pití piva jsem ho učil české fráze např. Jedno pivo prosím, přines mi pivo a švihej, na co čumíš atd. ten večer byla legrace. Dost mi vyprávěl o jeho 38 leté cestovní " horečce ". Navštívil 143 států. Ráno jsme vyrazili pick upem na hranice. Bylo tu stovky lidí, no hotovej blázinec. Vždycky když přecházím pěšky hranice , tak z toho mám divnej pocit. Všude jsou vojáci se samopalama a nikomu není nikdy moc do smíchu. Jenže tady ,ať na Thajské nebo Myanmarské straně, byli naprosto skvělý. Dokonce mě nechtěli pustit a povídat si o našem fotbalovém zápasu s Islandem. V Myawaddy ( špinavé město hned na Barmské straně) mi řekli, že dnes žádný bus odsud nejede, protože je lichý den a to se jezdí jen sem a v sudé dny zas odsud, protože v horách je tak úzká silnice , že se nevejdou dvě auta vedle sebe. Hm hm hm. Nedalo se nic dělat a tak jsem čas využil v místní "restauraci " ochutnáváním barmského jídla a piva. Ceny jídel byli od 0,5$ do 2 $ , tak jsem to vzal hezky od shora. Při jídle mě štípalo hrozně komárů a nedalo se souvisle jíst. Měl jsem už nervy a do toho přišel " číšník" a řekl many mosquitos hm? Nééé asi sloni odpověděl jsem mu, místo aby přinesl repelent, tak se mi vysmíval. Druhý den jsem po snídani vyrazil na bus do Yangonu. Mělo se odjíždět v 8 a odjeli jsme v 9. Asi po dvou hodinách jsme se ocitli v neuvěřitelné koloně a prý přes cestu spadl strom. Trvalo 3 hodiny než- li jsme zas vyrazili. Chvilku jsem si zkracoval focením mnichů, který kouřili jednu cigaretu za druhou a pózovali mi. Místo 12 hodin jsme jeli 16. Nebylo mi zrovna do smíchu , když jsem vystupoval v jednu ráno v 6 miliónovém Yangonu na busáku. Seběhli se taxikáři, jenže jsem nechápal kam by mě odvezli , když jsou teď všechny hotely zavřené. S pár Barmáncema jsme šli do kanceláře té společnosti ,se kterou jsme jeli a domluvili se jestli můžeme přečkat do 6 rána než li bude světlo a pojede bus do centra. Lehnuli jsme si na lavičky a udělali si " pohodlíčko". Sem tam si někdo usral nebo řval ze spaní, jinak to byla klidná noc. Trošku jsem znérvózněl , když ten borec nás tady zamknul a šel pryč. Ráno jsem šel na bus do centra a nestačil se divit tomu bordelu tady. 6 miliónové město, které nemá metro ani tramvaje a prakticky tu jezdí jen taxi a autobusy starší než -li já. Potřeboval jsem se dostat k Sule pagodě, což je přes celé město a taxikáři mi řekli 10 000kyatů (10$). Naštěstí mi jeden Barmánec poradil, že za rohem jezdí bus 43 za 200 kyatů. Bože jak já nenávidím taxikáře. Všechny bych je nechal na pospas homosexuálům. U Sule pagogy se soustředí nejvíce hostelů a vybral jsem si tu výbornej za 10$( Okinawa guest house naproti mešitě) se snídàní. V Yangonu jsem strávil 3 dny a už bych tu nebyl déle. Je to poměrně špinavé město s velkou dávkou Islámistů, žebráků a opilých lidí.Všechno je dvojnásobně dražší než li v Thajsku( ale pro nás stále levné) a kolikrát jsem se nestačil divit za co všechno chtějí po mě peníze. Když jsem zaplatil vstupné do parku, tak v polovině po mě chtěli další 2$ , abych mohl projít zbytek parku. Jediné co tu stojí za zmínku je veliká a nádherná Swedagon pagoda. Další den jsem vyrazil do nedalekého města Bago, kde je jedna z nejvyšších pagod na světě ( Shwemawdaw) a jedna z největších soch ležícího Buddhy na světě. Na konci města je ohromná pagoda , na kterou vám dovolí vylézt a ten výhled je neuvěřitelný. Po Bagu byl čas se přesunout na sever a při vzpomínce na 16 hodin v buse z hranic do Yangonu jsem radši zvolil vlak. Lístek do Baganu jde koupit jen v ten daný den a po velké tlačenici u okénka jsem si řekl o lístek do druhé třídy, ale pán mi řekl, že je tu turistická první třída ( lůžkový vůz), opět jsem mu řekl o lístek do druhé třídy. Docela na mě koukal, ale nestojím o to, abych poznal nějaký turisty, já chci poznat lokální lidi, jejich chování, mentalitu a povídat si s nima a smát se. Když jsem nastoupil do vagónu, tak jsem se stal atrakcí pro místní lidi, nevím jestli kvůli mému velkému nosu nebo protože jsem tu byl jediný turista. Seděl jsem se třema staršíma dámama a po chvilce se cítil jako mamánek. Pořád mi dávali nějaké jídlo, pití nebo sladkosti. Pak si mě zavolali dva borci , co seděli před náma a dali mi pivo a vyndali k tomu slunečnicová semínka na louskání. Před 6 večer jsem z okna koukal na západ slunce a myslel na přátele a rodinu doma, až se mi po tváři skutálela slza. Přeci jen dnes je to 201 dní. Vzbudil jsem se v 6 20 a akorát vycházelo sluníčko. Za 3 hodky bysme měli být v Baganu pomyslel jsem si, jenže průvodčí, kterej byl pod vlivem a žvejkal betel mi řekl, že přes noc jsme nabrali 2 hodky spoždění. Hm hm hm. Nakonec jsme v Baganu byli v 13 11 ( 21 hodin ve vlaku). Bylo neskutečné vedro . S jedním Mexikáncem a dvouma Němkama jsme si do 5 km vzdálené části Baganu vzali taxi za 10$ ( moje nervy). Vtipně nás po cestě zastavila městská hlídka a museli jsme každý zaplatit 15$ jakože " vstupenku"do města a přilehlých částí. Po ubytování jsme konečně vyrazili , aby jsme stihli západ slunce a viděli ho z dobrého místa se všema těma klášterama a pagodama. Je tu dost turistů a je dost těžké se orientovat, na kterou pagodu se smí či ne. Další den v 5 ráno jsme s Fernandem vyrazili na nejvyšší pagodu kam vás pustí a koukali na východ slunce. Bylo nás tu tak 20, ptž ostatní jsou líný vstát. Ten zážitek nelze ani popsat. Je to jako z jiného světa. Desítky velkých a stovky malých pagod se tyčelo v okolí kam jen člověk dohlédl a do toho vám Fernando povídá jak by " střihnul " tu Němku vedle nás. Když sluníčko začalo osvětlovat špičky pagod, tak jsem si všiml desítky balónů letících nad Baganem. Chvilku jsem si říkal jestli se mi to nezdá, to snad není možný. Po famózní snídani jsem celý den jezdil na kole a objížděl chrámy a pagody. Prý je jich tu přes 4 tisíce . Jediné co mě naštvalo byl nespočet hotelů a restaurací hyzdících tuto krajinu. Večer jsem si nemohl ani sednout na zadek , jak mě bolel z kola, tak jsme na západ slunce šli pěšky. Dá se vybrat jen ze tří pagod , na které vás nechají vylézt. Moje nervy, tady je snad tisíc lidí, ani jsme si nesedli, ale západ slunce byl jak divadlo, krásně zahraná romantická hra. Byl to fakt zážitek. Fernando byl nějakej skleslej asi ho sralo, že je tu s " nosáčem" a né s tou Němkou. Večer jsme zašli na pivo a cena za malé byla 11 kč, a za 0,5l rumu jsme platili 40 kč. Fernando mi nabídl, že když mu pomůžu sbalit tu Němku ( jméno Kira , letuška , 29 let) , tak za mě zaplatí všechna piva a rum. Tož ukázal jsem svůj um. Když mi v 5 ráno zazvonil budík, tak mi nebylo zrovna moc do skoku, jenže nemohl jsem si nechat ujít východ slunce. Když jsme se usadili na menší pagodě, klepali se zimou a vyčkávali na slunko , tak jsem dorazilo 7 Španělů. Ani jeden se nezul než li začaly lézt nahoru a kouřily, což se taky nesmí, řekl jsem jim to a oni se jen zasmály. Po chvilce přišel policajt, který si jich všiml a neuvěřitelně je seřval. Východ slunce byl stejně fascinující jako včera. Jen bylo o dost méně balónů. Stejně by mě zajmalo , jak a proč to tu vše postavili. Kocovina byla neůprosná a celkově mi spestřovala celý den, který jsem trávil na kole mezi pagodama a ve starém Baganu u řeky. V 17 00 jsem jel shlédnout svůj poslední západ slunce tady. Toho se nedá překoukat, protože je to fakt fascinující. Fernando zabodoval u Kiry a večer odjeli spolu do Kalaw. Ráno jsem sám odjel do Mandalay a byl konsternovanej paradoxem krásného , ale zároveň hnusného velkoměsta. Fascinoval mě tu velikánský dřevěný palác , který obklopoval vodní příkop. Jedna strana je dlouhá 2 km a nevím proč jsem dostal ten skvělej nápad si to celé obejít ( skoro 2 hodiny). V Mandalay se nachází i největší kniha na světě a je vyrobená z kamene, ale zas takové vzrůšo to není, jak jsem si myslel. Konečně jsem se dostal do horské vesničky Hsipaw, která je od Mandalay 6 hodin busem. Byl jsem překvapenej, že tu byli jen 4 hostely. Bydlel jsem v nádherném za 6$. Dnes to bylo poprvé za celou dobu co jsem v Asii, že jsem viděl v rámci mezí čistou řeku a chvilku jsem tomu nevěřil. Odpo jsem zajel k vodopádům a hot springs na půjčeném kole, které spíše připomínalo historický kousek z muzea. Nedaleko byla i sunset pagoda, ze které je opravdu zážitek sledovat západ slunce, protože všude kolem jsou hory a ohromná řeka. Hsipaw je vesnička přesně podle mých představ. Malá , zajmavá, dobré klima a málo turistů. Stala se mi tu nééé moc vtipná situace, když jsem fotil velikého žluto-černého pavouka zavěšeného na velikánské pavučině. Po chvilce ke mě přišli 4 vojáci a zeptali se co tady dělám a že mám jít s nima.( tušil jsem , že nejdeme na oběd ani na pivo). Jejich šéf se mě zeptal na tu samou otázku a když jsem mu řekl, že jsem fotil pavouka tak se zasmál. Ukázal jsem mu fotky a už mi věřil. Ono totiž za tou pavučinou byla vojenská základna, které jsem si tak nějak nevšiml a to je pobudilo. Po krásných třech dnech jsem odsud vyrazil k jezeru Inle. V nočním autobuse byla neuvěřitelná zima dokonce i v mikině a byl jsem nucenej požádat o deku. Dostal jsem krásnou růžovou Hello Kitty ufffffffffff, moje nervy , to udělal naschvál, ale bylo teplo. Klimatizace byla daná snad na 10 stupňů a venku bylo tak 25. Když jsem v 7 ráno vystupoval z busu a v mlze nad jezerem jsem viděl rybáře na jejich tradičních teakových loďkách , tak jsem žasnul. Bylo to takový okouzlující, nikdy jsem nic podobného neviděl a hned jsem vytáhl foťák a fotil. Každý mi Inle lake doporučoval a začínalo mi být jasné proč. Uvítaní do vesnice bylo zaplacení "area ticket" a férově buď 10$ nebo 10€. Našel jsem výborný hostel za 5$ a měl dokonce i teplou sprchu. Půjčil jsem si kolo a vyrazil do 35km vzdálené vesničky Indein, kde se soustředí ruiny stovek pagod a velikánský trh, kde jsem usmlouval sošku Buddhy z teakového dřeva z 18$ na 4$. :-) . Cestu zpět mi zpříjemňovali hadi přes silnici a nebo jejich autem přejetý kámoši. Chvilkama jsem měl už strach a začínala fóbie a modlení k bohu. Večery jsou zde chladné, okolo 13 stupňů, ale dá se zahřát velice levným alkoholem. Jsou tu známé i výrobny doutníků, které jsou docela dobré kvality. Po 3 nádherných dnech jsem opouštěl Inle lake a vracel se po 18 dnech do smradlavého Yangonu. V nočním buse vedle mě seděl manželský pár a každý z nich měl na klíně tak dvouleté dítě. Největší zážitek byl pozorovat jak ty rodiče usnuli a jedno z těch dětí spadlo na zem a začalo brečet, vzbudilo celý bus a oni ho zas uspali . Horší bylo, když už to bylo po několikáté a už jsem se tomu ani nesmál a celou noc kvůli tomu nespal. V Yangonu jsem pobyl jeden den na dokoupení věcí a vyřízení víza do Laosu ( díky 10$ bankovce navíc trvalo vyřízení jen 7 minut :-) ) a přes noc se vlakem přesunul do Mawlamyine. V Barmě se vlakům říká " jumping trains" a má to své opodstatnění. Je až neuvěřitelné, jak to s váma hází na všechny strany, jak se to naklání a to co není přivázané tak padá dolů. Je to jak centryfuga na matějské. Nejhorší je , když člověk usne a tohle vás vzbudí. Po snídani jsem tak trochu se štěstím chytil stopa směr k hranicím, což je okolo 120 km. Na hraničním mostu přátelství jsem se zastavil a pohlédl zpět na barmskou stranu a zavzpomínal. Bylo to krásných a zajmavých 19 dní, které mě dost obohatily jak o skvělé zážitky, tak místa a lidi. Doufám , že až sem pojedu příště, tak to tu nebude jak na "smeťáku" . Je to chyba výchovy , ptž děti vidí své rodiče jak vyhazují odpadky z okna nebo na zem a také negramotností lidí, kterým nedochází , že se odpadky jen tak neodpařej a že tam zůstanou desítky let (stovky) než li se rozloží. Podstatně všem Myanmar doporučuju. Přes Thajsko jsem v městě Chiang Khong přešel hranici do Laosu a v plánu je dva dny plout lodí po Mekongu do Luang Prabang.

Zajmavost : Každý si Myanmar představí jako zemi plnou pagod a mnichů, ale jsou tu i nádherné hory a lidé, který se na vás vždy usmějou a pomůžou vám s čímkoliv. V Myanmaru se cestovní pas stal mou nejpoužívanější věcí. Bez něj si nekoupíte lístek na vlak, neubytujete se a nepustí vás do dalšího území ve státě. Je výslovně zakázané si půjčit motorku nebo auto. Povolené je jen pronajmutí kola.
Co jsem opravdu nechápal bylo, že určitě tak polovina populace žije v dnešní době v dřevěných chatrčích na kůlech, vaří si na ohni a koupou se v potoce nebo jezeře. Doma brečíme nad tím, že nám občas nejde wifina a tady brečí nad tím, že nemaj na jídlo. Barma byla pro mě osobně velká zkušenost a takový hořký polibek.

Nemyslím si, že tu bylo a je snadné žít, ale každý den mě lidi přesvědčili, že v rámci mezí jsou šťastný . Samozřejmě, že by bylo lepší ať se mají alespoň polovičně tak dobře jako my, ale to se změní až se změní vláda na více demokratickou a umožní větší rozkvět země.

Plus : každý se na vás usměje, jídlo, krásné holky, vysoká úroveň autobusové dopravy, výborné pivo

Mínus: zklamání z opilých a kouřících mnichů, odpadky všude, je tu dráž než-li v Thajsku a okolí, protože že všeho je vysoká daň pro stát, drahé vstupné ( většinou 10-15$), problém s angličtinou, omezená pohyblivost po území Myanmaru( např. uzavřený celý východ), každej tady žvejká betel, takže je všude naflusáno, nikomu nejde skoro vůbec rozumět a maj nechutný zuby

Kurz : 1$ 1041 kyatů. 1€ 1280 kyatů

Ceny: cola 0,5l 300k, voda 1l 180-300k, pivo 0,5l 950k, rum 0,5 1800k, ubytko od 5000 do desítek tisíc, benzín 950k, jídlo na ulici od 500 do 2000k, v restauraci od 1000 do 4000k, točené pivo 0,33l 600k

Náklady: 7400kč za 19 dní se vším všudy , vízum na 28dní 21€, dárky, ubytko, vstupy, doprava , jídlo a pití