.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Írán - země, kde se lidem zdá o úplné svobodě, demokracii a nezávislosti

2. října 2014 v 22:14 | Luboš |  Dosud procestované země

Zprvu bych začal tím , že když jsem kdekomu řekl ( necestovatelům) , že se chystám navštívit i Írán, tak každý moc dobře věděl, jak je to tu nebezpečné a že mě zabijou , ale nikdo z nich tu nebyl. Pak si člověk přečte cestopisy od různých cestovatelů ( i zahraničních ) a každý Írán vychvaluje a popisuje neuvěřitelné zážitky, které tam kdo zažil. Nenašel jsem nikde žádný špatný komentář, takže mi zbývalo buď věřit lidem, který tam nikdy nebyli a jsou ovlivněný médii typu TV Nova, kde popisujou lidi z Íránu jako vražedný magory, ALE v Evropě nemáme vrahy, násilníky, zkorumpované hajzly, pedofily atd. ?????? No jistě že máme, jenže je lepší bejt slepá ovce , ukázat na někoho a poslouchat ostatní , místo toho, aby si člověk udělal svůj názor a neposlouchal ty lži, které jsou napsané o Íránu a Íráku, protože se nechtěli podrobit Americe a Británii, tak kvůli tomu je budeme nenávidět??? Že oni nedobyli území s ropou?? Nebo jsem mohl věřit cestopisům od lidí, kteří tam byli a vše reálně popisujou. Komu bys věřil? Vsice předběhnu, ale Írán je famózní země plná skvělých lidí, kde jejich ochota a náklonost vám občas i vyrazí dech. Nikde jsem nic podobného nezažil a to už jsem byl v 43 zemích. Jejich památky mají neuvěřitelnou hodnotu, protože tady se psala historie lidstva a ke všemu turisti je nestačili ještě zničit, páč se sem bojí :-) Všem bych přál zažít tuto zem a poznat zdejší lidi, kteří NAROZDÍL od nás Evropanů atd. NEMAJÍ úplnou demokracii a svobodu. Je to ráj pro turistu, ale peklo pro Íránce. ( mluvím o lidech , ne o duchovním vůdci a jeho naprosto "absolutnímu" vládnutí )

Po dostopování na Arménsko-Íránské hranice jsem nevěděl jestli se bát či ne. Arméni mi zkoumali pas, jak kdybych byl nějakej utečenec. Po cestě na Íránskou stranu si nešlo nevšimnout vojáků se samopalama natož nasraný výraz toho u brány, kterému jsme dávali pasy. První jeho věta byla překvapivě" Welcome to Iran" a usmál se. Ptal se kam chceme atd. a pak žertoval a říkal, že jsem měl božskou práci ( barman ), což chápu taky bych si dal jedno vychlazený. Po rentgenové kontrole baťohů jsme vyměnili penízky a sledovali jak lidem zabavují z tašek alkohol. Ujala se nás milá pani, která nám sehnala taxi za 6 € do 75 km vzdáleného města Jolfa. Řidič byl podle mě v mládí testovací řidič pro nějakou automobilku, poněvadž bylo neuvěřitelný v jaké rychlosti jsme projížděli zatáčky a nebo předjížděli auta v zatáčce. Za hodinu jízdy jsem úplně propotil triko a udělal důlek do podlahy, když jsem se snažil pořád brzdit :-) . Celá jízda byla už v noci a o to víc se mi to zdálo nebezpečnější. Ráno jsme vyrazili z Jolfy do Tabrízu. Spousta lidí na nás koukalo jako na zjevy a asi stejně tak jsme koukali mi na ně. Za 2 hodky jízdy busem 1,5€. Tabríz je ohromné město, přeplněné auty. Lidi jsou vážně fajn. Pořád se nás někdo ptá jestli je vše v pořádku a jestli nepotřebujeme pomoct. Učíme se persky, ale pro nás Evropany to není lehké. Dnes bylo 38 stupnů a velkou vychytávkou jsou častá pítka , u kterých je i led. Byl čas odjet z hlučného města někam do přírody, do hor. Četl jsem o horské vesničce Howraman 10km od hranic s Írákem. Po 11 hodinové cestě busem a pak taxíkem jsme tam dojeli. Slovem slova nááááádhera. Kaskádovitě postavené domy uprostřed hor a žijí tu jen Kurdové, podle mě nejhodnější a nejlepší lidi ( o tom už jsem se přesvědčil v Turecku, kde žijí na jihovýchodě). Po chvilce se nás ujal jediný kluk zde mluvící anglicky a řekl, že za 5€ můžeme spát u něj. Ukázal nám celé údolí a vesnici a dost jsme si povídali o historii vesnice a také Kurdů. Vzal nás k jeho rodičům na večeři, kde byli i jeho bratři, sestry a děti. Jedlo se typické Kurdské a Íránské jídlo a byl to famózní večer plný legrace a poznávání. Jako poděkování jsem mu dal svou foukací hamoniku. Druhý den jsme navštívili okolní vesnice, které jsou jen 6 km od hranic s Írákem, tak mě napadlo si jít na hranice pro razítko. No nakonec jsem nešel :-) , ale při cestě do Pavehu u nás zastavil minibus plný Kurdů z Íráku, kteří jeli zpět. Vzali nás a v buse jsme kecali, zpívali a když zastavili, tak uspořádali neuvěřitelnej piknik ( kebab, dolma, rýže, kuře, zelenina a jako dezert byl meloun a tradiční čaj). Tohle bylo naprosto skvělý, nikdy na ně nezapomenu, jak se ke mě chovali a byli skvělý. Při loučení jsem na památku od nich dostal Írácke peníze, když jsem tam nechtěl jet s nima , což mě mrzí, ale byl by to nesmyslný risk o život. V Pavehu, který má okolo 17 tisic lidí, jsem byl takovej nervózní, poněvadž spousta lidí mě jen tak zdravilo a chtěli si povídat, ukázat mi město nebo pozvat na jídlo. Bylo to hrozně fajn si s nima povídat a poslouchat co zažili a jaký tu mají život. Přesun do pro turisty moc neznámého městečka Shoosh, byl vtipný. Nejenže se rozbil autobus, ale ve 4 ráno nás vysadili na dálnici 2 km od Shooshu, tak jsme si ustlali v parku,kde nás borci v 7 ráno vzbudili, když hráli fotbal. Odtud jsme jeli do Choqa Zambil, což je 2700let stará pyradima. Byli jsme tu úplně sami a kochali se tou nádherou. V Íránu už se mincema platí hodně minimálně a proto je těžké je i sehnat. Jednou jsem viděl minci u pána v minibuse a poprosil ho, že mu za ní dám dvojnásobek. Usmál se a dal mi jí a když ostatní viděli jakou mám radost, tak začali hledat jestli taky nějakou nemají a začali mi je dávat. Připadal jsem si jak somrák, kterýmu lidi dávaj drobáky :-) nasbíral jsem 14 mincí různé hodnoty a stáří. Cestou jsme se zastavili ve městě Shoostar, kde je vybudovanej nádhernej povrchovej kanalizační systém, na který je skvostný pohled z horního muzea. Přes cochsurfing se nám ozval jeden kluk z města Busher, který je přístavním městem v Perském zálivu. Ukázal nám celé městečko a vzal nás na oběd, aby jsme vyzkoušeli místní krevety. Prý odtud jsou nejlepší na světě a jezdí je sem lovit japonské a americké lodě. Večer nás s jeho kamarádama vzal do tradiční čajovny, kde jsme kouřili šíšu a přitom tam kluci hráli na dudy a bubny tradiční hudbu. Překvapil mě druhý den ráno, když mě vzbudil v 5 30 ráno a řekl, že se jdeme koupat do moře při východu slunce. Moře mělo určitě kolem 30 stupňů, takže spíše zahřálo než-li osvěžilo, ale super zážitek. Po poledni jsme dorazili do města Shiraz, které je známé jako město básníků. Dokonce 2 nejznámější tu mají své hrobky, které spolu s nádhernými mešitamy a citadelou patří mezi největší cennosti tohoto města. Po příjezdu na autobusák a následnému smlouvání a handrkování s taxikářema si mě vzala stranou jedna holčina, která řekla že jede do centra a že nás sveze. Po cestě nám nabídla, že když budeme chtít, tak můžeme klidně ty 3 dny bydlet u ní. Barák byl hodně fajn. Shiraz má své kouzlo, obzvláště večer, když celé město žije a rozsvítí se všechno co rozsvítit jde. Návšteva mešit a hrobky básníka Haféze bylo samozřejmostí a skvělým zážitkem, jenže to celé předčila návštěva zbytku města Persepolis, vzdáleného pár km od Shirazu. Pamatuju když jsem se o tomhle městě učil v dětství ve škole a teď tu člověk stojí a představuje si jaké to muselo být pompézní město. Úplně na člověka dýchne ta historie. Dnes se dokonce ochladilo na 34 stupńů. Další přejezd býl nočním vip busem do Yazdu. Bus byl velice komfortní, jen řidič mi po chvilce dal razantně najevo ať si nazuju boty. Yazd je naprosto famózní a nádherné pouštní město, které patří mezi nejstarší na světě a noční procházka po jeho starém centru je nezapomenutelným zážitkem, který člověku zůstane dlouho v paměti. Poblíž Yazdu je městečko Nain odkud jsme vyrazili s Mahmoodem ( místní průvodce) na výlet do pouště. Po focení a dělání "blbostí" v písku jsme dali večeři při západu slunce, při které nám Mahmood vysvětloval věci týkající se Íránu. Celý tento večer zpestřovalo milióny zářících hvězd na nebi. Z Nainu jsme po 2 hodkách dorazili do tak opěvovaného města Esfahán (pojmenované po archtektovi Esfahani). Zde jsme bydleli 3 dny v rodiném domku u manželského páru, který nás pozvali ať u nich spíme. Esfahán je nádherné město plné pamětihodností. Za zmínku stojí náměstí Imam,Imam mosque( ve které je sedminásobná ozvěna, takže stačí pískout a začne koncert a bavilo mě to do té doby než -li mě vyhnal jeden pán :-) ) královský palác Ali Qapu a most Si-o-Seh . Zatím je to nejhezčí město, které jsme v Íránu viděli.Jako v každém městě, tak i tady byli turistické info. zavřené, ale naštěstí se nás ujal borec z turistické policie a vše nám ochotně plynulou angličtinou vysvětlil. Zde je specialitou "

"nugát" gaz , který mě osobně moc nezaujal. Spíše místní čerstvý puding nebo halim, který vsice vypadá nevábně, ale stojí zato ho ochutnat. Z Esfahhánu už je to jen pár hodin do Teheránu, ale po cestě je pouštní město Kashan, ve kterém bydlí "otec" couchsurfingu v Íránu. Jmenuje se Mohammad a je mu kolem 60 let. Má nádherný byt s koupelnou , kde je vše růžové a tím slovem vše myslím opravdu vše ( od hřebenu přes župan až po kartáček). Je s ním neuvěřitelná legrace a potvrzuje pravidlo Íránské pohostinosti a slušnosti. Už vím proč mu tak říkají a souhlasím s tím. Platnost víza se pomalu blíží ke konci a je čas poznat nejvetší a zároveň hlavní město Teherán.Svou velikostí a počtem obyvatel patří mezi největší města světa (přes den je tu okolo 19 mil. lidí). Město samo o sobě není nikterak zajmavé a nemá takovou sílu jako jiná města tady. Je velice rušné, ale zas konzervativnější než-li jiná města tady, takže lidé mají více možností k seberealizaci jak sebe, tak svých plánů. Jednou dopoledne se u nás zastavil starý pán a zeptal se odkud jsme, když jsme si vyříkali takové ty "tradiční" fráze, požádal jsem ho ať si k nám sedne a povypráví nám o svém životě tady. Byl tak neuvěřitelně vyrovnaný, jeho vyprávění bylo zážitkem, kde zmínil veškerou historii státu až po současnou situaci. Po 6 hodinách konverzace jsme už museli jít. Jen bych chtěl podoknout, že Mohammedovi je 62 let, od dětství žije v Teheránu a angličtinu se učí sám po večerech. Večer jsme jeli s Mahídem( kluk u kterého bydlíme) na "střechu" Teheránu, čímž je myšlené nedaleké pohoří odkud je fantastický výhled na Teherán( obzváště v noci). Z Teheránu byl čas utéct, je to tam ubíjející a cesta nás zavedla do malé, ale fantastické vesničky Masuleh, který je kousek od Kaspického moře. Kaskádovitě postavené domky v malém údolí vytvářejí nádherné panorama. Domky jsou tak blízko u sebe , že se vlastně procházíte po streše toho domku pod vámi. Sever Íránu je taková zahrada této země. Takový zelený ráj v blízkosti moře, kde život je více " volnější " než - li jinde. Z Masulehu jsem zamířil do Rashtu, Halijanu a skončili jsme v Ramsaru, kde jsem měl to štěstí, že jsem zde potkal Sadru, který mi ukázal zdejší styl užívání života a seznámil mě s fajn lidma , se kterýma jsme podnikli výlet do hor, kouřili šíšu, jedli mistní jídlo a smáli se. Írán je pro mě země plná skvělých lidí a nádherných míst a slíbil jsem si, že se sem brzy vrátím, protože tahle země mi zůstala v srdci. 29.9. Odlet přes Dubaj do Katmandu v Nepálu, kde jsem byl před 4 lety a neuvěřitelně se sem opět těším.


Mínus : vláda, taxikáři,

Plus: jídlo, ochota a vstřícnost lidí, památky, couchsurfing na vysoké úrovni

Za 30 dní útrata 15,9 mil. riálů (510$) za jídlo, ubytko, dárky,busy a nealko pivo ;-)

Ceny: benzín 6kč, cigarety od 8 kč, neako pivo 1l 12kč , 100km VIP busem 25kč, chleba 3kč, vízum 75€

Zajmavost: ať je ráno, odpoledne či večer, tak vždy uvidíte v každém parku piknikovat desítky lidí . Jsou už na takové úrovni, že nosí i velké plynové bomby, na kterých dodělávají jídlo a vaří čaj. Několikrát jsem se účastnil takového pikniku a je fajn sledovat všechny ty lidi jak spolu jedí, povídají si a smějí se. Časté je, že se po pikniku pak " natáhnou" a v parku přespí.
V Íránu je skvělý, že kdykoliv se rozmyslíte, tak se můžete jít koupat do moře, jet do pouště nebo jet lyžovat do hor.

Ještě jsem žasnul nad absolutní mocí duchoního vůdce, který má daleko větší slovo ( moc ) než-li prezident a parlament dohromady. Je až zarážející , jak jeden člověk ovládá 80 mil. lidí a určuje jim, jak se mají oblékat, nepít alkohol, jestli můžou vycestovat či ne, pravidla sňatku atd. Vytvořil si vlastní " armádu", která chrání jak jeho, tak " jeho" režim a vtipně je daleko větší a vycvičenější než- li státní armáda a policie a je to taková obdoba StB co byla u nás. Hlavním úkolem Sepah je chránit a bránit hodnoty islámské revoluce a íránského islámského systému řízení. Přál bych si , až sem pojedu za pár let, abych viděl ty samé a skvělé lidi , které jsem měl možnost poznat teď a řeknou mi.... Luboši my jsme svobodný a můžeme žít, tak jak chceme. Myslím, že by měl mít každý na světě právo na dvě věci...... svobodu a vzdělání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maty Maty | 2. října 2014 v 23:21 | Reagovat

Zatím tvoje nejlepší povídání kamaráde, je poznat, že ti ta zem přirostla k srdci...

2 Maty Maty | 2. října 2014 v 23:25 | Reagovat

Bylo mi ctí s tebou mluvit po telefonu, přes takovou dálku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama