.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Říjen 2014

Nepál země svatá, ale prokletá

26. října 2014 v 18:00 | Luboš |  Dosud procestované země
Úvodem bych rád představil zem , kde se nachází většina z nejvyšších hor na světě. Himaláje jsou neuvěřitelným výtvorem přírody, kvůli kterému sem jezdí desítky let tisíce lidí. Někdo obdivovat a trekovat a někdo pokořit nějakou horu. V Nepálu jsem byl již podruhé a pokaždé mi v paměti a i v srdci zůstalo spousty fascinujích momentů a zážitků. Nejen ty z hor , ale i z obyčejného života Nepálců. Bohužel nejde si nepovšimnout všudypřítomné chudoby, špíny, prachu a podle mě i vysokému procentu negramotnosti obyvatel. Je až zarážející kolik peněz se platí za různé permity do hor , povolení vylézt na Everest atd. a kolik tu průměrný turista ještě nechá peněz a přitom ty peníze nejdou nikde "vidět". Co jsem si všiml a doptal se, tak minimálně 75% věcí, jakože železné mosty v horách, silnice, mosty, vrtulníky, atd., měli nebo mají zahraničního sponzora. Je smutné, že vláda této země si " dopřává a užívá" vydělaných peněz na úkor svých obyvatel a systematicky čeká na sponzoring z jiných zemí. Měl jsem i tu čest poznat, jak tu probíhá dobrovolničení např. učení angličtiny ve škole. Nejenom že NEPÁLSKÉ organizace od vás vyberou vstupní poplatek ve výši několika desítek dolarů, za to že vám to zprostředkují, ale ještě si každý den platíte jídlo a ubytování a vůbec je nezajmá , že máte dobrý úmysl naučit děti zadarmo anglicky. Jsou věci , které mi hlava nebere a asi je nepochopím a vím, že je nikdy nezměním, ale mrzí mě, že lidi který to změnit můžou, tak jen přihlížejí. Podstatně si myslím, že Nepál je země, která ztratila svůj " šmrc" a vtipné je , že za to můžou turisti a jejich požadavky, které se Nepálci snaží za každou cenu splnit, na úkor jak svému náboženství, tak přírodě samotné.

Odlet z Dubaje proběhl v pohodě a v Kathmandu jsem byl před půlnocí. Zastaralé mini letiště bylo vtipné a dost mě překvapil průběh vyřízení víz. Před 4 lety, když jsem tu byl poprvé , tak jsem jel autobusem z Indie. Dominik má přiletět zítra brzy ráno, tak jsem si říkal, že na něj tady počkám, jenže lehce po půlnoci ke mě přišli vojáci a řekli, že se celý areál letiště zavírá. Hmmmm všechny taxi už odjeli a do města je to tak kolem 5 km přes né moc vábnou čtvrť Kathmandu. Naštěstí se zde objevil jeden borec s dodávkou a za 5$ mě odvezl do Thamelu, což je čtvrť v Kath. jen pro turisty. Nikdy jsem si nemyslel , že v čtvrti , kde je přes sto hotelů, hostelů atd. bude problém sehnat ubytko. Ráno jsem si vyzvedl Dominika a jeli jsme do hotelu, který už jsem objednával před měsícem. Je jeden z nejvyšších , takže ze střechy, kde bylo sezení byl neuvěřitelnej výhled na tohle hrozné a prašné město. Jsem rád, že se Domko připojil na kousek mé cesty, alespoň mi zpříjemní tento měsíc v Nepálu. Odpo jsme šli vyřídit TIMS karty (20$), což je takový průkaz díky němuž vás pustí do hor. Kathmandu se vůbec nezměnilo ba naopak je to ještě větší džungle než-li předtím. Hlučné, extrémně prašné, špinavé, přelidněné město a podle mě jedno z mála hl. měst na světe, kde vám z kohoutku místo pitné vody ,teče voda oranžová nebo žlutá . Žije zde směsice Nepálců, Indů a Šerpů hledajících asi lepší život nebo bohatství. Další den jsme nakoupili zásoby do hor, vyřídili letenky do Lukly(165$), kde se přistává do kopce na úpatí hory a patří to mezi 10 nejnebezpečnějších přistávacích ploch na světě, a zabalili si potřebné vybavení. Let byl stejně vzrušující jako před 4 rokama a po krásném přistání následoval potlesk. Létá se v malých dvou motorových letadýlkách pro 14 osob. V Lukle (2800m.n.m) jsme jen tak seděli a koukali na přistávání a vzlétání letadel a vždy to bylo fascinující. Ve 12 hodin byl čas vyrazit směr Monjo , kde je vstupní brána do národního parku. Lukla je takovej velkej supermarket, kde se dá sehnat od bot přes kolíčky na prádlo. Před 6 večer se začalo stmívat a už byl čas přemýšlet , kde postavit stan. Naštěstí se nám nabídl jeden pán, že když mu dáme dolar, tak můžeme na jeho pozemku s nádnerným výhledem na vodopády. Proč zrovna stavíme stan a nespíme jako 99,8 procent turistů v lodžích (takovej skromnej hotel) ?? Protože jako při předchozí cestě uznávám starý styl, což je spaní ve stanu,vaření si a nevyužívat nošení osobních baťohů Šerpy, stejně tak jako to měli horolezci kdysi, když tu skoro žádné lodže nebyly. Ráno jsme došli do Monja a koupili permit do hor (30$). Je nádherně a cítím, že to bude náročný , ale krásný den. Podél cesty jsou mini krámky a nejvystavovanější je pivo ,různý tvrdý alkohol, cola a sušenky. Přitom pití alkoholu v takových výškách je docela nebezpečné. Po pár hodinách začíná být cesta neuvěřitelně náročná, tedy pokud nemáte jen hůlky v ruce a věci vám nese šerpa. Míjíme desítky Šerpů , kteří nesou náklad od 30 do 80 kg!!! Vtipně jdou ješte v pantoflích. Po neuvěřitelném závěrečném stoupáku jsem konečně dorazil do Namche Bazaru( 3440m.n.m.) a Dominik 40 min. po mě. Našli jsme nádherné místo na spaní, kde nás anglicky uvítala 6 letá holčička a zkasírovala maminka. Namche bazar se hrozně rozrostl, je to šílené. Hlavně ty poutače na hospody, wifinu a vyhlídkové lety vrtulníkem. Byl jsem docela v šoku a trošku mě i mrzí , že to ztratilo svůj šmrc. Jenže kde je poptávka tam je nabídka a zničili to tu turisti. Další den jsme po rozloučení s 6 letou slečnou vyrazili směr Tengboche, který je v 3920m.n.m. a je tu jeden z nejvýše postavených klášterů na světě. Cesta byla příjemnější a s kocháním se, lepší než-li včera , tedy až na ten závěrečný stoupák při kterém začali padat kroupy a následně pršet .Domko to šel celé v žabkách a stěžoval si na lehkou bolest hlavy a nohou, tak uvidíme jak se aklimatizuje. Odpo jsme sledovali dramatický volejbalový zápas , kde hráli mniši a Šerpové a musím uznat , že na slušné úrovni. Večer mi byla lehce zima, protože mám cyklo spacák, který má komfort do plus 13 a v noci bylo mínus 3. No nebyl čas koupit jiný a tenhle táhnu už několik měsíců z Čech. Ráno v 7 jsme šli do kláštera na ranní modlitbu mnichů, kde nás usadili na zem a mohli jsme přihlížet. Trvala 40 minut a byl to famozní zážitek. Dnes jsme šli do Dingboche(4410m.n.m.) skrz pár malých vesniček. Po cestě jsem potkával dost yaků ( horská kráva), takže se chystá velká expedice a jestli to vyjde, tak snad si taky postavíme stan v blízkosti Everest base campu. Všeobecně jsou v Nepálu hodně hezké holky, mají takový šmrnc , jenže když ji vidíte tady v horách ,jak sbírá hovna po yakovi, aby pak z nich uplácala placku , nechala vysušit na sluníčku a pak spálila v kamnech, tak nevím jestli bych jí podal ruku nebo si od ní nechal namazat chleba. V Dingboche 4410m.n.m. nás vítá ohromná cedule " wifi and French bakery" no to mě poser. Co tu bude za rok? Matějská?nebo bowling? Ztratí to tu své kouzlo a dobrodružství. Po aklimatizačním dnu tady, nás čekal výstup do Lobuche 4910 m.n.m. Cestu jsem si zpestřil vykoupaním se v potoce v 4550m.n.m. a můžu říct, že teplejší voda než-li na Slapech :-) Cestou do Lobuche je nádherný výhled na blízkou vesničku Pheriche. Celé to údolí je tak nádherné až kolikrát si říkám jestli je to možné. Ve vesničce Dhugla nabíráme síly před hrozným kopcem , který končí u hřbitova horolezců, který umřeli na Everestu. Tady dáváme pauzu a kocháme se výhledem. Odtud už jen hodku do Lobuche. Jde znát, že jsme v 4910m.n.m. Stan nám stojí na pozemku sympatické nepálky. Domko šel na chvilku spát a já jsem šel na výlet do nedaleké Italské meteorologicke skleněné pyramidy, před kterou jsem potkal jednoho Itala a ten mi řekl, že tam jde na návštěvu za kamarádem , který je ředitel tohodle projektu a jestli chci jít s ním. Dveře nám otevřel usměvaví Nepálec a zavolal manažera. Jakmile mu Ital řekl kdo je a za kým jde, tak jsme hned dostali kafe a jídlo. Bohužel ředitel je ted v Kathmandu, tak nás pyramidou provedl manažer. Je to tam jak ve Star treku, vsude monitory a počítače a neuvěřitelné výhledy z oken. Řekl nám, že se Everest hýbe každý rok o 6cm .Další den jsem vyrazil ve 4 ráno směr Gorak Shep, abych to vše stihl. Bylo naprosto ohromujicí vidět všechny ty hory osvětlené měsícem a to ticho. V Gorak shepu 5130m.n.m. mě zarazila velika cedule "wi-fi here" to je fakt neskutečný. Dal jsem k snídani sušenky a pak rovnou na horu Kala Pattar, která má 5550m.n.m. , během 4 hodin co jsem vyšel z Lobuche, tak převýšení o 640 metrů bylo opravdu znát. Měl jsem to štěstí a byl hodinu na vrcholu úplně sám a užíval si výhled na Lhotse, Everest, Pumori , Everest base camp a celý ledovec. Z Kala Pataru vede zkratka do starého Everest base campu, kde nebylo moc živo, protože o kousek dál je nový, odkud se ted víceméně vyráží na expedice. Cestou zpět jsem myslel , že mi upadnou nohy, dnešní den byl opravdu perný a to mě čekala ještě 2 hodinová cesta z Gorak Shepu 5130m.n.m. do Lobuche 4910m.n.m. Cestou jsem potkal Domka, byl už fit a šel směr E.B.C. Ve stanu jsem vytuhnul a vzbudil se ráno do slunečného dne i když hlásili sněžení, tak jsem se rozhodl jít do Gokya. Cesta vede nádhernou scenérií hor a má jediný problém ,sedlo Chola pass v 5330 m.n.m. Cestou jsem potkal šerpu a ten mi řekl, že bude sněžit a ať ho další dva dny nepřecházím. No vrátit se můžu vždycky přeci ,řekl jsem si. V sedle byl sníh a mlha a se svýma běžeckejma botama jsem prošel tak tak až na druhou stranu, kde bylo o dost lepší počasí. Po ránu jsem dorazil do Gokya, je to takovej ráj v Himalájích ležící u několika jezer. Nikde nikdo jen vy a hory. Další den byl čas vyrazit do Namche bazaru, kde mám sraz s Domkem. Jenže Domko nepřišel, což bylo divný. Třeba si to o den prodloužil, pomyslel jsem si. Zkoušel jsem se mu marně několikrát dovolat. Začínal jsem být nervózní co se mu mohlo stát. Zašel jsem na policejní stanici a zeptal se na pár věcí. Ještě mě napadlo se přihlásit na meil jestli mi nepsal a ono jooooooo, že ho z Gorak Shepu 5130m odvezl vrtulník do nemocnice a že je v Kathmandu v nemocnici , ale je v pohodě. No ty krááávo to je hustý. Ihned balím a jdu z Namče směr Lukla, prý to má být 6 hodin, nasadil jsem tempo a byl tam za necelé 4. Po cestě mi jeden šerpa říkal, ať jdu z hor pryč , že sem dorazí hodně špatný počasí a sotva to dořekl začalo brutálně pršet. V Lukle mi řekli, že už dva dny nelítají letadla a zítra taky nebudou kvůli špatnému počasí. Prý tu čeká okolo 170 lidí a v letadýlkách pro 14 osob to je na celej jeden den, že bych možná letěl za dva možná tři dny. Rozhodl jsem se jít pěšky do Jiri, což má být 5 dní a pak 14 hodin busem. Bůh ví jaký bude počasí. Cesta byla v hrozném stavu a ke všemu každý den jsem šel 8 - 10 hodin v dešti. Po cestě jsem potkal jednoho kluka z Norska a šli společně. Nakonec jsme odbočili do vesnice Salery , která je od Jiri dva dny chůze a odtud prý jezdí Jeepy do Kathmandu. Cena za " místo" v Jeepu byla 25$ a pojedeme 280km 16 až 20 hodin. Ráno v 4 30 jsme měli vyrážet jenže kvůli jednomu pitomcovi , který zaspal jsme vyrazili o hodinu později. Neuvěřitelně jsem ho seřval a chudák celou tu jízdu už nepromluvil. Po pár minutách jsem zjistil proč pojedeme tak dlouho, tady totiž není asfaltka, ta začíná pár km před Kathmandu a po rozbahněné cestě plné kamenů a výmolů mi bylo jasné, že ještě bude legrace. Na klidu mi nepřidalo, když jsem věděl , že 3 dny pršelo, takže se kdykoliv mohl urvat nějaký sráz a zasypat silnici, nebo se to s námi mohlo urvat, když jsme kolikrát jeli tak blízko okraje cesty, kde byl 20 až 30 m sráz dolů do údolí. Řidič byl takový dobrák, že nás několikrát za cestu upozornil na spadlý autobus či auto a musím říct hned se jelo lépe. Litoval jsem , že jsem si nekoupil flašku rumu, neopil se a cestu neprospal :-) Jeep byl tak upravený, že se nás dovnitř bez věcí vešlo 11, takže žádné pòhodlí a každá pauza byla vysvobozením . V 23 11 nás pán vysazoval v Kathmandu. Domko vypadal fajn a vyprávěl o letu helikoptérou a ať zkouknu zprávy. Spadli laviny, několik mrtvých lidí, desítky pohřešovaných a stovky uvězněných. Když jsem zapnul telefon přišlo mi desítky zpráv jestli jsem živej a zdravej. No byl jsem jen trošku smradlavej a zhubl jsem 6 kilo za těch 13 dní v horách. Další den jsem byl z Kathmandu tak vyřízenej( špína, prach a tisíce turistů) , že jsme na další den koupili lístky do Pokhary, což je tzv. " ráj v Nepálu". Domkovi se tu již od první chvíle líbilo. Je tu veliké jezero, všude zeleň,klid, méně turistů a daleko lepší a čistější život. U jezera je i "hippies čtvrť" , kde je naprosto úžasné trávit volný čas. Nejenže je tu klid, dá se tu výborně a levně najíst, ale potkáte tu jen mladé a fajn lidi. Celkem jsme tu byli 8 dní a každý den trávili jinak, jednou na kole, pak na skútru, na loďce a další dny výletama do okolí. Naprosto mě dostalo , jak každé ráno jste v ulicích potkali kluky , který roznášeli z místní pekárny jejich výborné výrobky. Bylo velice těžké se pak vrátit do Kathmandu, ale už jen na pár hodin než li jsem odletěl do Bangladéše.

Zajmavost : Od pár Nepálců jsem se doslechl , že do budoucna má vzniknout silnice až do Everest base campu (5360m.n.m.) , kterou má zainvestovat zahraniční firma a to teprva pak si nedokážu představit jak to tady bude vypadat a co vše tu bude možné.

Mínus : chudoba, hlavní město Kathmandu, devastace hor

Plus: krásné ženy, fajn jídlo, fajn lidi, úžasné Himaláje, Pokhara

Ceny: voda 2kč, jídlo od 20kč, hotel od 80 kč,
Náklady včetně letenky do Lukly (165$) , víz , dárků, jídla, hotelů atd. za 26 dní 14 121kč

Írán - země, kde se lidem zdá o úplné svobodě, demokracii a nezávislosti

2. října 2014 v 22:14 | Luboš |  Dosud procestované země

Zprvu bych začal tím , že když jsem kdekomu řekl ( necestovatelům) , že se chystám navštívit i Írán, tak každý moc dobře věděl, jak je to tu nebezpečné a že mě zabijou , ale nikdo z nich tu nebyl. Pak si člověk přečte cestopisy od různých cestovatelů ( i zahraničních ) a každý Írán vychvaluje a popisuje neuvěřitelné zážitky, které tam kdo zažil. Nenašel jsem nikde žádný špatný komentář, takže mi zbývalo buď věřit lidem, který tam nikdy nebyli a jsou ovlivněný médii typu TV Nova, kde popisujou lidi z Íránu jako vražedný magory, ALE v Evropě nemáme vrahy, násilníky, zkorumpované hajzly, pedofily atd. ?????? No jistě že máme, jenže je lepší bejt slepá ovce , ukázat na někoho a poslouchat ostatní , místo toho, aby si člověk udělal svůj názor a neposlouchal ty lži, které jsou napsané o Íránu a Íráku, protože se nechtěli podrobit Americe a Británii, tak kvůli tomu je budeme nenávidět??? Že oni nedobyli území s ropou?? Nebo jsem mohl věřit cestopisům od lidí, kteří tam byli a vše reálně popisujou. Komu bys věřil? Vsice předběhnu, ale Írán je famózní země plná skvělých lidí, kde jejich ochota a náklonost vám občas i vyrazí dech. Nikde jsem nic podobného nezažil a to už jsem byl v 43 zemích. Jejich památky mají neuvěřitelnou hodnotu, protože tady se psala historie lidstva a ke všemu turisti je nestačili ještě zničit, páč se sem bojí :-) Všem bych přál zažít tuto zem a poznat zdejší lidi, kteří NAROZDÍL od nás Evropanů atd. NEMAJÍ úplnou demokracii a svobodu. Je to ráj pro turistu, ale peklo pro Íránce. ( mluvím o lidech , ne o duchovním vůdci a jeho naprosto "absolutnímu" vládnutí )

Po dostopování na Arménsko-Íránské hranice jsem nevěděl jestli se bát či ne. Arméni mi zkoumali pas, jak kdybych byl nějakej utečenec. Po cestě na Íránskou stranu si nešlo nevšimnout vojáků se samopalama natož nasraný výraz toho u brány, kterému jsme dávali pasy. První jeho věta byla překvapivě" Welcome to Iran" a usmál se. Ptal se kam chceme atd. a pak žertoval a říkal, že jsem měl božskou práci ( barman ), což chápu taky bych si dal jedno vychlazený. Po rentgenové kontrole baťohů jsme vyměnili penízky a sledovali jak lidem zabavují z tašek alkohol. Ujala se nás milá pani, která nám sehnala taxi za 6 € do 75 km vzdáleného města Jolfa. Řidič byl podle mě v mládí testovací řidič pro nějakou automobilku, poněvadž bylo neuvěřitelný v jaké rychlosti jsme projížděli zatáčky a nebo předjížděli auta v zatáčce. Za hodinu jízdy jsem úplně propotil triko a udělal důlek do podlahy, když jsem se snažil pořád brzdit :-) . Celá jízda byla už v noci a o to víc se mi to zdálo nebezpečnější. Ráno jsme vyrazili z Jolfy do Tabrízu. Spousta lidí na nás koukalo jako na zjevy a asi stejně tak jsme koukali mi na ně. Za 2 hodky jízdy busem 1,5€. Tabríz je ohromné město, přeplněné auty. Lidi jsou vážně fajn. Pořád se nás někdo ptá jestli je vše v pořádku a jestli nepotřebujeme pomoct. Učíme se persky, ale pro nás Evropany to není lehké. Dnes bylo 38 stupnů a velkou vychytávkou jsou častá pítka , u kterých je i led. Byl čas odjet z hlučného města někam do přírody, do hor. Četl jsem o horské vesničce Howraman 10km od hranic s Írákem. Po 11 hodinové cestě busem a pak taxíkem jsme tam dojeli. Slovem slova nááááádhera. Kaskádovitě postavené domy uprostřed hor a žijí tu jen Kurdové, podle mě nejhodnější a nejlepší lidi ( o tom už jsem se přesvědčil v Turecku, kde žijí na jihovýchodě). Po chvilce se nás ujal jediný kluk zde mluvící anglicky a řekl, že za 5€ můžeme spát u něj. Ukázal nám celé údolí a vesnici a dost jsme si povídali o historii vesnice a také Kurdů. Vzal nás k jeho rodičům na večeři, kde byli i jeho bratři, sestry a děti. Jedlo se typické Kurdské a Íránské jídlo a byl to famózní večer plný legrace a poznávání. Jako poděkování jsem mu dal svou foukací hamoniku. Druhý den jsme navštívili okolní vesnice, které jsou jen 6 km od hranic s Írákem, tak mě napadlo si jít na hranice pro razítko. No nakonec jsem nešel :-) , ale při cestě do Pavehu u nás zastavil minibus plný Kurdů z Íráku, kteří jeli zpět. Vzali nás a v buse jsme kecali, zpívali a když zastavili, tak uspořádali neuvěřitelnej piknik ( kebab, dolma, rýže, kuře, zelenina a jako dezert byl meloun a tradiční čaj). Tohle bylo naprosto skvělý, nikdy na ně nezapomenu, jak se ke mě chovali a byli skvělý. Při loučení jsem na památku od nich dostal Írácke peníze, když jsem tam nechtěl jet s nima , což mě mrzí, ale byl by to nesmyslný risk o život. V Pavehu, který má okolo 17 tisic lidí, jsem byl takovej nervózní, poněvadž spousta lidí mě jen tak zdravilo a chtěli si povídat, ukázat mi město nebo pozvat na jídlo. Bylo to hrozně fajn si s nima povídat a poslouchat co zažili a jaký tu mají život. Přesun do pro turisty moc neznámého městečka Shoosh, byl vtipný. Nejenže se rozbil autobus, ale ve 4 ráno nás vysadili na dálnici 2 km od Shooshu, tak jsme si ustlali v parku,kde nás borci v 7 ráno vzbudili, když hráli fotbal. Odtud jsme jeli do Choqa Zambil, což je 2700let stará pyradima. Byli jsme tu úplně sami a kochali se tou nádherou. V Íránu už se mincema platí hodně minimálně a proto je těžké je i sehnat. Jednou jsem viděl minci u pána v minibuse a poprosil ho, že mu za ní dám dvojnásobek. Usmál se a dal mi jí a když ostatní viděli jakou mám radost, tak začali hledat jestli taky nějakou nemají a začali mi je dávat. Připadal jsem si jak somrák, kterýmu lidi dávaj drobáky :-) nasbíral jsem 14 mincí různé hodnoty a stáří. Cestou jsme se zastavili ve městě Shoostar, kde je vybudovanej nádhernej povrchovej kanalizační systém, na který je skvostný pohled z horního muzea. Přes cochsurfing se nám ozval jeden kluk z města Busher, který je přístavním městem v Perském zálivu. Ukázal nám celé městečko a vzal nás na oběd, aby jsme vyzkoušeli místní krevety. Prý odtud jsou nejlepší na světě a jezdí je sem lovit japonské a americké lodě. Večer nás s jeho kamarádama vzal do tradiční čajovny, kde jsme kouřili šíšu a přitom tam kluci hráli na dudy a bubny tradiční hudbu. Překvapil mě druhý den ráno, když mě vzbudil v 5 30 ráno a řekl, že se jdeme koupat do moře při východu slunce. Moře mělo určitě kolem 30 stupňů, takže spíše zahřálo než-li osvěžilo, ale super zážitek. Po poledni jsme dorazili do města Shiraz, které je známé jako město básníků. Dokonce 2 nejznámější tu mají své hrobky, které spolu s nádhernými mešitamy a citadelou patří mezi největší cennosti tohoto města. Po příjezdu na autobusák a následnému smlouvání a handrkování s taxikářema si mě vzala stranou jedna holčina, která řekla že jede do centra a že nás sveze. Po cestě nám nabídla, že když budeme chtít, tak můžeme klidně ty 3 dny bydlet u ní. Barák byl hodně fajn. Shiraz má své kouzlo, obzvláště večer, když celé město žije a rozsvítí se všechno co rozsvítit jde. Návšteva mešit a hrobky básníka Haféze bylo samozřejmostí a skvělým zážitkem, jenže to celé předčila návštěva zbytku města Persepolis, vzdáleného pár km od Shirazu. Pamatuju když jsem se o tomhle městě učil v dětství ve škole a teď tu člověk stojí a představuje si jaké to muselo být pompézní město. Úplně na člověka dýchne ta historie. Dnes se dokonce ochladilo na 34 stupńů. Další přejezd býl nočním vip busem do Yazdu. Bus byl velice komfortní, jen řidič mi po chvilce dal razantně najevo ať si nazuju boty. Yazd je naprosto famózní a nádherné pouštní město, které patří mezi nejstarší na světě a noční procházka po jeho starém centru je nezapomenutelným zážitkem, který člověku zůstane dlouho v paměti. Poblíž Yazdu je městečko Nain odkud jsme vyrazili s Mahmoodem ( místní průvodce) na výlet do pouště. Po focení a dělání "blbostí" v písku jsme dali večeři při západu slunce, při které nám Mahmood vysvětloval věci týkající se Íránu. Celý tento večer zpestřovalo milióny zářících hvězd na nebi. Z Nainu jsme po 2 hodkách dorazili do tak opěvovaného města Esfahán (pojmenované po archtektovi Esfahani). Zde jsme bydleli 3 dny v rodiném domku u manželského páru, který nás pozvali ať u nich spíme. Esfahán je nádherné město plné pamětihodností. Za zmínku stojí náměstí Imam,Imam mosque( ve které je sedminásobná ozvěna, takže stačí pískout a začne koncert a bavilo mě to do té doby než -li mě vyhnal jeden pán :-) ) královský palác Ali Qapu a most Si-o-Seh . Zatím je to nejhezčí město, které jsme v Íránu viděli.Jako v každém městě, tak i tady byli turistické info. zavřené, ale naštěstí se nás ujal borec z turistické policie a vše nám ochotně plynulou angličtinou vysvětlil. Zde je specialitou "

"nugát" gaz , který mě osobně moc nezaujal. Spíše místní čerstvý puding nebo halim, který vsice vypadá nevábně, ale stojí zato ho ochutnat. Z Esfahhánu už je to jen pár hodin do Teheránu, ale po cestě je pouštní město Kashan, ve kterém bydlí "otec" couchsurfingu v Íránu. Jmenuje se Mohammad a je mu kolem 60 let. Má nádherný byt s koupelnou , kde je vše růžové a tím slovem vše myslím opravdu vše ( od hřebenu přes župan až po kartáček). Je s ním neuvěřitelná legrace a potvrzuje pravidlo Íránské pohostinosti a slušnosti. Už vím proč mu tak říkají a souhlasím s tím. Platnost víza se pomalu blíží ke konci a je čas poznat nejvetší a zároveň hlavní město Teherán.Svou velikostí a počtem obyvatel patří mezi největší města světa (přes den je tu okolo 19 mil. lidí). Město samo o sobě není nikterak zajmavé a nemá takovou sílu jako jiná města tady. Je velice rušné, ale zas konzervativnější než-li jiná města tady, takže lidé mají více možností k seberealizaci jak sebe, tak svých plánů. Jednou dopoledne se u nás zastavil starý pán a zeptal se odkud jsme, když jsme si vyříkali takové ty "tradiční" fráze, požádal jsem ho ať si k nám sedne a povypráví nám o svém životě tady. Byl tak neuvěřitelně vyrovnaný, jeho vyprávění bylo zážitkem, kde zmínil veškerou historii státu až po současnou situaci. Po 6 hodinách konverzace jsme už museli jít. Jen bych chtěl podoknout, že Mohammedovi je 62 let, od dětství žije v Teheránu a angličtinu se učí sám po večerech. Večer jsme jeli s Mahídem( kluk u kterého bydlíme) na "střechu" Teheránu, čímž je myšlené nedaleké pohoří odkud je fantastický výhled na Teherán( obzváště v noci). Z Teheránu byl čas utéct, je to tam ubíjející a cesta nás zavedla do malé, ale fantastické vesničky Masuleh, který je kousek od Kaspického moře. Kaskádovitě postavené domky v malém údolí vytvářejí nádherné panorama. Domky jsou tak blízko u sebe , že se vlastně procházíte po streše toho domku pod vámi. Sever Íránu je taková zahrada této země. Takový zelený ráj v blízkosti moře, kde život je více " volnější " než - li jinde. Z Masulehu jsem zamířil do Rashtu, Halijanu a skončili jsme v Ramsaru, kde jsem měl to štěstí, že jsem zde potkal Sadru, který mi ukázal zdejší styl užívání života a seznámil mě s fajn lidma , se kterýma jsme podnikli výlet do hor, kouřili šíšu, jedli mistní jídlo a smáli se. Írán je pro mě země plná skvělých lidí a nádherných míst a slíbil jsem si, že se sem brzy vrátím, protože tahle země mi zůstala v srdci. 29.9. Odlet přes Dubaj do Katmandu v Nepálu, kde jsem byl před 4 lety a neuvěřitelně se sem opět těším.


Mínus : vláda, taxikáři,

Plus: jídlo, ochota a vstřícnost lidí, památky, couchsurfing na vysoké úrovni

Za 30 dní útrata 15,9 mil. riálů (510$) za jídlo, ubytko, dárky,busy a nealko pivo ;-)

Ceny: benzín 6kč, cigarety od 8 kč, neako pivo 1l 12kč , 100km VIP busem 25kč, chleba 3kč, vízum 75€

Zajmavost: ať je ráno, odpoledne či večer, tak vždy uvidíte v každém parku piknikovat desítky lidí . Jsou už na takové úrovni, že nosí i velké plynové bomby, na kterých dodělávají jídlo a vaří čaj. Několikrát jsem se účastnil takového pikniku a je fajn sledovat všechny ty lidi jak spolu jedí, povídají si a smějí se. Časté je, že se po pikniku pak " natáhnou" a v parku přespí.
V Íránu je skvělý, že kdykoliv se rozmyslíte, tak se můžete jít koupat do moře, jet do pouště nebo jet lyžovat do hor.

Ještě jsem žasnul nad absolutní mocí duchoního vůdce, který má daleko větší slovo ( moc ) než-li prezident a parlament dohromady. Je až zarážející , jak jeden člověk ovládá 80 mil. lidí a určuje jim, jak se mají oblékat, nepít alkohol, jestli můžou vycestovat či ne, pravidla sňatku atd. Vytvořil si vlastní " armádu", která chrání jak jeho, tak " jeho" režim a vtipně je daleko větší a vycvičenější než- li státní armáda a policie a je to taková obdoba StB co byla u nás. Hlavním úkolem Sepah je chránit a bránit hodnoty islámské revoluce a íránského islámského systému řízení. Přál bych si , až sem pojedu za pár let, abych viděl ty samé a skvělé lidi , které jsem měl možnost poznat teď a řeknou mi.... Luboši my jsme svobodný a můžeme žít, tak jak chceme. Myslím, že by měl mít každý na světě právo na dvě věci...... svobodu a vzdělání.