.... život, ten miluje toho, kdo miluje a zapomíná na ty, kteří zapomínají milovat.

Špicberky trošku jinak

22. srpna 2018 v 10:46 | Luboš |  Cestopisy
V únoru byl konečně čas se rozmyslet, kam tento rok vyrazit za dobrodružstvím a po dlouhém vybírání jsme se s Jirkou a Danem shodli na Špicberkách ( Svalbard). O pár dní pozdeji byli shodou okolností v akci letenky na Špicberky a to bylo znamení , že tam musíme. Letěli jsme 7.8.2018 z Berlína a mezitím čerpali spoustu informací co tam ten týden budeme dělat. Velice důležité je, si také předem vyřešit povolení na zbraň a zarezervovat si jí v půjčovně.
V srpnu je na Špicberkách teplé počasí (přes den okolo 6 stupňů a v noci okolo 1 stupně), proto jsme si nemuseli brát tolik teplých věcí a ani žádné do extrému. Měl jsem sebou také několik novinek od firmy Husky na vyzkoušení .
Letadlo s námi přistálo v 1 15 ráno a tady bylo světlo jako ve 3 odpoledne . Je tu polární den a musím říct první dny to bylo divný a matoucí, ale dá se zvyknout i na horší věci. Hned u letiště je kemp, kde jsme hned postavili stan a šli spát. Ráno jsme šli směr město kolem přístavu a zkoušeli stopovat a ejhle , šlo to. Je to tu tím známé, že vás z letiště svezou těch pár km do města. Tady jsme si v klidu koupili plynovou kartuši , vyzvednuli zbraň a dokoupili jídlo v moc dobře vybaveném supermarketu. Na zítra máme objednanou loď do Pyramiden, což je bejvalé ruské město kde se těžilo uhlí, a bylo potřeba si vše potvrdit u nich v kanceláři. Nějak jsme měli sucho v puse a byl čas na pivo, jak české viď, tak jsme zavítali do krámu kde jsme si jich pár koupili a paní nám napsala počet na letenku a vysvětlila, že už jich máme jen 18 na celý svůj pobyt, jako vážně? No co se dá dělat, ještě že Jirka zabalil 2 lahve z Čech. Na mapě jsme našli zavřený důl na uhlí, tak jsme k němu asi po hodině došli a hlavní budova byla v rámci mezí zachovalá a šlo jí celou projít i když všude bylo dost zakazujících cedulí. Důl byl samozřejmně zavalenej a zabedněnej ledem. Škoda. Po cestě zpět do kempu jsme se stavili v kostele a na zdejším hřbitově, který byl opravdu maličký. V kempu jsme si uvařili večeři a šli spát , ptž jsme vstávali brzy ráno na loď.
Ještě že jedeme takovou malou bárkou pro 20 lidí. Výhledy nebyli úplně nejlepší,protože byla trošku mlha , ale i tak ta krajina je velice svérázná. Asi po 2 hodinách klucí z Filipín, vytáhli gril a začali nám dělat oběd. Což jsem zapoměl zmínit posádku lodě, kapitán Filipínec, obsluha lodě Thajka a dva Filipínci a průvodkyně byla potomek indiánů na ůzemí Utahu v USA. Uffffff. Po fantastickém obědu, kdy byl losos, maso, chléb, rýže a zelenina jsme zastavili u ohromného ledovce , kde jsme pozorovali polárního medvěda. No neskutečný , jak to zvíře je ohromný a nádherný. Kousek od lodě plaval led, tak jsem zrovna Jirkovi říkal , jak bych si jako nějakej ruskej generál nechal vozit led do vodky a oni zrovna přinesli whisky s arktickým ledem, který vylovili. No neskutečný. Poté byl už čas jet do Pyramiden. Již z dálky to vypadá opuštěně. Dříve tu žilo až 1000 lidí, většinou horníků a "užívali" si tady život. Měli tu krásné ubytovny, bazén, tělocvičnu, hotel, prádelnu atd. Celkově docela velký. Měli jsme dvouhodinovou prohlídku a musím říct , že soudruzi to měli docela vychytané a některé prostory mě opravdu překvapili. Bylo i fajn , že to tu vše nechali původní, což přidává na autenticitě. Po skvělé prohlídce jsme se posadili na lavici a odpočívali. Přisedl si jeden pán s krásným starým psem a zjistili jsme , že je to Čech a pracuje tu jako kapitán lodi a pejska si adoptoval, protože jinak by ta stará fenka byla zastřelená.Chjo. Vyprávěl nám jak to tu chodí a jeho poznatky. Docela hodně zajmavý. Byl čas na rozloučení a jít směr Blue lake , který je 6 km. Prý je tam chata a je zamčená , což nám nevadí , protože máme stan. Cesta byla hezká a klidná. Chata byla otevřená, což bylo fajn. Připomělo mi to chatky na Ukrajině v Karpatech. Heheheheheheh. Začali jsme dělat večeři a pak i oheň. To ticho bylo neskutečný. Dal jsem si doutníček a psal deník a užíval ten klid a ten výhled na krajinu. Fascinující.Nemuseli jsme držet ani hlídky kvůli medvědovi. protože barák byl dobře řešený. Ráno jsme si dali snídani a vykopupali se v jezeře, mělo asi dva stupně, moje nervy, ale dali jsme to. Loď nás má vyzvednout v Pyramiden okolo 16 00 a my tam byli už v 11, protože jsme si chtěli projít ještě několik budov , kam nás předtím nechtěli pustit. Třebas prádelna byl opravdu skvost pro URBEX , bazén to samé. Po cestě zpět jsme na lodi usnuli jak malý klucí. V Longyearu, jsme zašli na točený pivo za 200 kč , docela nám naložilo a upřímně mám jen mlhavé vzpomínky z muzea z polárních expedicí. Po cestě jsme koupili dalších 18 piv a lahev standartu a co ti budu povídat, večer byl neskutečný :-) Mimochodem bylo co oslavovat , přeci jen, nevíme kdy sem pojedeme znova. Ráno jsme se tak nějak posbírali a šli na naleziště fosílíí. Týýý jo ani bych nevěřil jak nás to bude bavit. Našel jsem dvě nádherný a hned si je zabalil do baťůžku. Při vší síle jsme vylezli na veliký kopec nad městem a užívali jsme si nádherný výhled. Dali jsme si oběd a šlapali dále, myslím , že mi Špicberky budou chybět. Dolů jsme sešli druhou stranou a potkali pár turistů s kuframa, moje nervy.Ufffff. Měl jsem chuť se ještě vykoupat v moři , ale nebylo zrovna moc klidné a čisté. V kempu jsme dobalili poslední věci a dopili poslední piva a šli na letiště . Let do Osla byl krásný, protože jsem ho celý prospal.

Kurz : 1 NOK - 2,74kč

Ceny:
pivo plech 15NOK
chleba 38 NOK
mléko 25 NOK
párky 1kg 95 NOK
výlet na lodi 1200 NOK
točené pivo 64 NOK
sýr 100g 20 NOK
půjčení zbraně 190 NOK na den (byla z roku 1938)
 

Přednáška o Indonesii 26.1.

16. ledna 2017 v 9:42 | Luboš |  Cestopisy
Ahoj cestovatelé, 26.1. budu mít další přednášku v KC Průhon. Bude o Indonésii a konkrétně o ostrovech Sumatra, Jáva, Bali a Lombok. Těším se na vás.

Cestovatelské přednášky v KC Průhon

17. května 2016 v 9:42 | Luboš |  Plán cesty a náklady
Ahoj od 17.5. začíná série několika přednášek v kulturním centru Průhon , které budou probíhat v několika měsících. Program na www.pruhon.cz . Začínáme přednáškou o Thajsku a Vietnamu. Těším se na Vás.
 


Promítání na cestovatelském festivalu Caminos

30. října 2015 v 12:12 | lubos |  Dosud procestované země
AHoj, kdyby náhodou byl někdo 1.11. v Karlových Varech , tak se stavte na fantastický cestovatelský festival Caminos , budu tam vystupovat se svojí cestou Z Prahy až na Filipíny

Promítání v KLUBU CESTOVATELŮ v Brně

18. srpna 2015 v 9:51
Ahoj 20 září budu mít další promítání a tentokrát v Brně v Klubu cestovatelů. Bude od 18 00. těším se na vás

Náklady za celou cestu, zážitky a názory

2. srpna 2015 v 20:13 | Luboš |  Dosud procestované země
Počet dní : 343

Počet navštívených zemí: 26

Počet letenek: 11

Cena za všechny letenky: 38 700 kč

Počet spolucestovatelů : 8

Celkem utracené peníze : 189 000 kč ( včetně letenek ) + 9 000 za roční pojištění

Sponzorské dary: 10 000 kč , nové boty, sleva na outdoorové oblečení 50%

Alkohol : za celou dobu jsem vypil jen 79 piv a 4,6 litru tvrdého.

Dny strávené ve stanu : 38

Dny strávené pod širákem : 7

Počet konfliktů: stovky a zaplať pán bůh vše dopadlo dobře

Okradení : ukradli mi ze sprchy sprchový gel :-)

Nejlepší země: jednoznačně Írán , druhý Vietnam, třetí Thajsko

Nejhorší země : Bali a Chorvatsko ( milióny turistů, draho, mraky odpadků a nepříjemný lidi )

Nejčastější slova když jsem řekl , že jsem z ČR : Petr Čech, Čechoslovákia, dobré pivo

Nejlepší země na stopování : Turecko

Nejhorší zážitek: těch bylo stovky, ale když vyberu 3 , tak asi ten nejhorší byl, když jsem v Nepálu zjistil, že Dominika odvezla záchranná helikoptéra z Gorak Shepu, který je v horách v 5130m.n.m. a já jsem se z hor k němu dostal až po dlouhých 5 dnech ( sněžilo a pršelo, takže nelítali letadla) a to už byl z nemocnice venku.Druhý byl, když mi v Makedonii řekli, že se jim ze zavazadlové časti v buse ztratila moje krosna, ale nakonec se zjistilo, že jí ani nenaložili a já musel 150km zpět. Probuzení se v Laosu po dvou lahvích místní whisky.

Nejlepší zážitek: Bylo jich stovky , ale asi nejlepší 3 byli jednoznačně když jsem v půlce své cesty letěl zpátky na svatbu svého nejlepšího kamaráda, pak určitě každý nádherný dětský úsměv , který jsem viděl, když jsem jim dal bonbón či hračku či nové žabky a jako třetí asi 8 měsíční opička Josh , o kterou jsem se 30 minut staral a krmil a to bylo ve městě Padang na Sumatře.

Počet popsaných deníků: 6 ( 1400 stránek)

Počet poslaných pohledů : 132

Počet fotek : 18 317 + 1549 videí

Počet holek : 0

Nejvyšší dosažený vrchol : Kala Pattar v Nepálu 5550 m.n.m.

Co nebo koho nenávidíš : nenávidím všechny zasraný taxikáře a oligarchy, který vykořisťujou chudý lidi a nesnáším komunismus, komunisty a tu jejich ideu

Co jsem měl rád : ochutnávat nová jídla ,kulturu, poznávat nové lidi a když jsem byl v horách, tak jen sedět, koukat, přemýšlet a kochat se. Miluju východy a západy slunce, vždy je to takový nádherný " představení"

Nějaký zajímavý suvenýr : soška Buddhy ze ztuhlé lávy , nábojnice z Irácko- Iránských hranic, průjem v Nepálu,

Hádanka : Víš jak poznáš, že je autobus pro 40 lidí již plný a může se vyrazit? Že je v něm 78 lidí a nejdou zavřít dveře.

Počet nacestovaných km :

Najeto na motorce : 5600 km

Najeto vlakem : 3100 km

Najeto busem : bůh ví :-)

Kde jsou nejhezčí holky : Jednoznačně Kambodža, Thajsko, Filipíny, Arménie

Co bych změnil: chtěl bych, aby každý měl nárok na svobodný život a pitnou vodu

Motto: Umění je, žít krásný život.

Rada ostatním : mít pokoru, věřit v to co děláte, neposrat se a mít odvahu

Poděkování: jednoznačně lidem, který mě podporovali a často mi psali či volali ( nejvíc maminka a ségra) a taky bych rád poděkoval lidem , který mě podrazili nebo na mě zapomněli během doby co jsem byl pryč, poněvadž byl konečně důvod je vymazat ze svého života a dát víc svého času lidem , který mám rád

Slovo závěrem : Cestuju už deset let a před touto cestou mi spousta lidí řeklo, že to nedám nebo že jsem blázen, jenže já jim říkal, že když člověk v něco věří a jde si za tím, tak neexistuje nic co by nešlo udělat či si splnit, jen záleží za jak dlouho a že nejsem blázen, ale Luboš Kováč. Sám musím říct, že už bych tak dlouho cestu asi už nepodnikl a to myslím, jak sám nebo s někým. Je to velice vyčerpávající a psychicky náročné. Podstatně co ti budu říkat, v hlavě už mám další výpravy, na které vyrazím až zas budou penízky, ale budou jen několika týdenní. Podstatně asi nikdy nezapomenu na den, kdy jsem odjížděl z Čech, protože v ten den jsem snil o dni , kdy se zas vrátím.

Kontakt: lubomir.kovac@email.cz - na facebooku Luboš Kováč - skype lubos.kovac7 - luboskovac.blog.cz

Závěr cesty a vyhodnocení

2. srpna 2015 v 20:06 | Luboš |  Dosud procestované země
Záver cesty a vyhodnocení : Jak se říká " již samotná cesta je odměnou" a musím říct, že díky této cestě se mi ještě více rozšířil obzor o světě, načerpal jsem řadu špatných i dobrých zkušeností, prožil krásné i špatné chvíle, poznal skvělé i špatné lidi, málem několikrát zemřel, ochutnal fantastická jídla a viděl to, co jiní asi už nikdy neuvidí. Díky bohu jsem vše prožil ve zdraví a díky tomu si vše víc užíval. Myslím, že jsem měl ohromné štěstí, jak na lidi které jsem potkával, tak na spolucestovatele, tak i na to, že vše šlo více méně hladce a podle plánu. Pro někoho jsem " borec" , kterej vyrazil sám poznávat svět a podle někoho blázen, ale necítil jsem se a necítím se ani tak či onak, není proč přeci. Jen jsem si splnil další ze svých cílů, které jsem si kdysi napsal na papír a teď po této cestě mě čekají další výzvy a cíle a to nemyslím jen ty cestovatelské. Měl jsem i to štěstí a postupně poznal různá náboženství od ateistů v Evropě, křesťanskou víru v Gruzii a Armenii, islám v Iránu, buddhismus v Nepálu a jihovýchodní Asii a je otázkou jestli v něco nebo někoho věřit či ne.Na konci mé cesty mi hodně lidí psalo, jak se těším na návrat do "reality" do Čech. Jediné co jsem jim řekl, že realita byla právě TO co jsem zažil a viděl ve světě, jak to tam chodí, chudoba, špína, nasilí, války atd. Asi málokdo by věřil jak je ten svět v hajzlu, kolik set miliónů lidí žije v chudobě, na pokraji smrti a nemají ani šanci tu svou situaci změnit. Desítky miliónů z nich nemají základní věci jako elektriku a pitnou vodu a pak pomyslíš na domov , kde ti teče PITNÁ a HORKÁ voda KDYKOLIV CHCEŠ a to jen zmáčkneš kohoutek, kdykoliv si vzpomeneš, tak si zajdeš na pivo či vynikající jídlo, kdykoliv si můžeš koupit letenku či jízdenku a cestovat, kdykoliv můžeš dělat jakékoliv sporty a teď mi řekni, co je sen a realita???? Desítky miliónů lidí SNÍ o tom žít v " našem světě", mít svobodu a mít možnost někam směřovat svůj život a nemůžou!!Během své cesty jsem několikrát brečel dojetím, jak je to na daném místě nesnesitelné a jak tam lidi dokážou žít , ale oni musí!! Pak si vzpomeneš na některé " debílky" u nás , jak se rozbrečí, když jim 5 minut nejde wifina!! .Tak mi řekni, mám se těšit na tu "realitu " co je v Čechách, potažmo v Evropě, kde je každej uspěchanej a skoro každej brečí jak je ten život hroznej a nespravedlivej a přitom má o 90% víc než- li desítky milionů lidí na světě........

Promítání mé cesty v Café Kampus, Praha

10. května 2015 v 22:02 | Luboš
Po deseti letech cestování mě Evropa, Balkán a blízký východ omrzely a byl čas vyrazit někam dál. Vyrazil jsem z Prahy a přes 26 zemí za 343 dní dorazil až na Filipíny. Jak se říká " již samotná cesta je odměnou" a musím říct, že díky této cestě se mi ještě více rozšířil obzor o světě, načerpal jsem řadu špatných i dobrých zkušeností, prožil krásné i špatné chvíle, poznal skvělé i špatné lidi, málem několikrát zemřel, ochutnal fantastická jídla a viděl to, co jiní asi už nikdy neuvidí. Díky bohu jsem vše prožil ve zdraví a díky tomu si vše víc užíval. Myslím, že jsem měl ohromné štěstí, jak na lidi které jsem potkával, tak na spolucestovatele, tak i na to, že vše šlo více méně hladce a podle plánu. Jestli chceš slyšet víc a také vidět fotky a videa, tak se stav. Vstupné je zdarma. Akce začíná v 18.30 a jestli máš někoho, koho by to zajmalo , ať kamaráda, kamarádku či maminku nebo babičku, tak ho určitě vem, místa je tam dost. Termin je 3.6. a 10.6. jsou to dvě středy, kvuli lidem , kteří pracují na krátký dlouhý týden, tak si vyber , kterou středu chceš :-)

Finále na Filipínách

6. května 2015 v 17:29 | Luboš |  Dosud procestované země
Po 18 dnech , které jsem strávil s Rudou na Bali, Lomboku a Gili, byl čas se na Lombockém letišti rozloučit a přeleťet na Filipíny. Na Filipíny mám jen deset dní a je tam toho tolik zajmavého, že jsem si vybral jen ostrov Luzon, kde je dost zajímavostí, aby mi to těch deset dní pokrylo. Každý mi místo o Filipínách vyprávěl o Filipínkách. Prý " až uvidíš Filipínky, tak pro Tebe budou ostatní ženy na světě ošklivé" , tak uvidíme co je na tom pravdy.

14.4. V 5 ráno jsem přiletěl do Manily a dal snídani na letišti než-li se rozední a půjdu na vlak , který mě doveze k autobusovému terminálu. Byl jsem v Manile jeden den a můžu říct , že to zas až tak hrozný město není, když ho porovnám třeba s Yangoonem v Barmě či Siem Reap v Kambodže. Vsice je tu špína a hnus velebnosti a stovky bezdomovců a žebráků včetně malých dětí, ale tak nějak mi to bohužel přijde už " normální" .Bohužel město bylo skoro celé vybombardované, tak nemá zas až tak co nabídnout. Večer jsem nasedl do busu směr Baguio, což je asi 260 km, tak jsem si říkal, že když tam vede velká silnice, že tam za 3 až 4 hodky budeme, no jeli jsme to 7!!!Moje nervy to bylo šílený. Baguio je velký, rušný město v horách, které je takové divné. Nevím, měl jsem divnej pocit a necítil jsem se tu dobře a vtipně než- li jsem prošel městečkem, tak jsem napočítal 11 Mcdonaldů :-) a to tu jsou i KFC a další . Odtud jsem další ráno vyrazil busem do horské vesničky Sagada. Původně jsem chtěl jet busem v 6 30 , ale když jsem v 5 50 přišel k pokladně a chtěl si koupit lístek, tak mi paní řekla, že ten autobus právě přeplněný odjíždí. Cože, 40 min. před odjezdem odjíždí? No nezbývalo než-li jet s tím v 8 30. Šel jsem na snídani a radši jsem zpátky přišel v 7 00 a světe div se v 7 18 jsme narvaný vyráželi, což je o hodinu a 12 minut dřív než -li jsme měli vyrazit :-). Do Sagady je to kolem 160 km a jeli jsme to 6 hodin. Myslel jsem , že ten ztvrdlej zadek už nerozchodím :-) Sagada je malá , ale rychle se rozvíjející vesnička krásně usazená v horách a obklopená rýžovými teráskamy. Je tu nepřeberné množství guesthousů , takže si každý může vybrat podle gusta. V průměru tu je okolo 20 stupňů, což je naprosto nádherný. Po tolika měsících , kdy jsem byl furt v 30 a výše stupních, tak tohle bylo krásné ochlazení. Další den jsem měl namířeno do jeskyně Sumaging a vyjít druhou stranou z jeskyně Lumiang a při mém štěsti jsem potkal 4 zženštilé Francouze, který mi řekli že tam jdou taky a že je lepší jít s průvodcem, kterého mají, tak jestli chci , tak ať jdu s nima. Průvodci měli takové ohromné lampy, kterýma nám v jeskyni svítili na cestu. Navštívil jsem už desítky jeskyní, ale tohle byl fakt zážitek. V některých částech jsme se plazili, soukali, lezli po laně, koupali se, brodili a žasnuli nad tou nádherou. Celou cestu jsme slyšeli řev tisíců netopýrů, což docela přidávalo na atmosféře. Určitě bych tuto jeskyňi nedoporučoval obézním a nebo klaustrofóbikům. Když jsme vylezli, tak jsme zaplatili průvodcům a pak se Frantíci šli umejt a převléc, aby vypadali k světu a nedělali ostudu své zemi :-) . Šli jsme směr Echo valley, před kterým byl postavenej stáneček a slečna nám řekla, že musíme mít průvodce. Zeptal jsem se k čemu, když je to 500m dlouhá stezka k zavěšeným rakvím na skále. Ona, že prostě musíme. No zasmál jsem se a řekl jí, že žádnýho průvodce platit nebudu , když není potřeba a že je to jen další vykořisťování turistů.Řekla, že zavolá policii.... okej řekl jsem a ať kdyžtak počkaj tady, že si dojdu udělat fotky těch rakví a za 20 min jsem zpět. Frantíci koukali jak emka, ale šli za mnou a celou cestu jsme si z toho dělali srandu. No, zavěšené rakve na skále, co na to říct, jiný kraj jiný mrav. Fabian vyčetl, že se tudy dá dostat zpátky do města jeskyní. Znělo to jako výzva, ale co když to bez průvodce nezvláneme a umřeme.???? :-) Byla to hezká,zajmavá a nenáročná prochajda jeskyní. Druhý den jsem se byl u autobusu rozloučit s klukama , který byli v hezkejch džínách, košilích, bekovkách a měli "moderní" šály kolem krku. Vždyť jsem to říkal, zženštělí Francouzové :-) . Po snídani jsem se vydal na dva vodopády a pak při té příležitosti si projít nedaleké území , kterému se říká " "Marlboro country" . Zní to dobře viď? Představa kovboje v džínách, vestičce, kovbojských botech a s kloboukem vraženým do čela, jak si jede krajinou na koni....? Jak z reklamy :-) .No místo kovboje jsem tu potkal několik opálených, upocených a divně koukajících dělníků, který tu se svejma " mašinama" dělali novou silnici. Podle gps jsem zahnul na lesní cestičku do kopců plných borovic a keřů. Po pár km se z jedné cesty stali 3 a gps už mi projistotu neukazovala vůbec žádnou cestu. Šel jsem tedy směrem k vrcholu , kterej jsem pojmenoval " Marlborovka" a najednou se rozpršelo jak sviň. Po chvilce hromy a neuvěřitelné blesky, které se pořád blížily. Nejvíc v háji bylo, že jsem byl na skoro nejvyšším bodu , kde zrovna byla ta bouřka. Už jsem byl úplně prochcanej a šel pořád v klidu dolů ( hlavně neběžet a nemít zaplej telefon) a najednou neuvěřitelná rána a blesk tak 500m ode mě. Měl jsem pár vteřin bílo před očima,otřásl se a nevěděl jestli se pochcat nebo posrat . No ty vole Kováči, to je zas vejlet, do psí sračky.!! Nevěděl jsem kudy jít, byl jsem úplně zmoklej a do toho ohroženej bleskama, to byla situace. No pomyslel jsem na to , jak mi bylo už hůře a byl v horších situacích a sám sobě si řekl....hlavně se mi tu nerozbřeč nebo dostaneš patu na čelo. No utřel jsem svůj velký nos , dal si karamelovej bonbón a šel dál. Asi po hodině jsem sešel dolů a viděl silnici, ke které jsem sešel. V krámku jsem si koupil pití a převlékl se do náhradních věcí, které jsem si nesl sebou v batůžku ( chytrý kluk jsem :-) ) . Když jsem nastartoval gps v telefonu , tak jsem zjistil, že jsem vyšel úplně jinde než-li jsem chtěl a do Sagady to bylo 16 km místo 4 km. No to snad ne kur...va, zařval jsem si. Lidi u krámku se na mě zděšeně podívali , já se usmál a šel směr Sagada , protože přestalo pršet. Bohužel silnice vedla pořád do kopce a když jsem zkoušel stopovat, tak se na mě vždy tak usmáli , jakože na co čumíš Pražáku. Po 3 hodinách jsem konečně v guesthousu, vypil jsem 1,5l koly, snědl půlku melouna a čokoládu a stejně jsem neměl sílu na to vstát a jít se vysprchovat. Dnes mám v nohách přes 40 km a x hodin byl promoklej a nedej bůh dostanu rýmičku, což je skoro smrtelná nemoc pro muže :-) . Další den jsem vyrazil busem zpět do Baguia, z kterého jsem před pár dny vyrážel a vydal se do města San Fernando . Celkově 8 hodin v buse, myslel jsem , že se rozbrečím nad bolestí kolen a zadku. Jak já jsem záviděl Filipíncům, jak jsou maličký. V San Fernandu jsou dva tragické a drahé hotely, tak jsem stopl Jeepney a popojel do " surfařské" vesničky San Juan. No když jsem druhý den šel k moři , že bych si půjčil surf , tak jsem viděl naprosto klidné moře bez jakéhokoliv náznaku vln. V jedné ze 6 půjčoven surfů jsem se zeptal jestli ty vlny jsou tady nebo jinde a on mi řekl : oni přijdou ( byl jsem tu ještě 3 dny a žádné vlny tu nebyly, takžeasi v jiném období) . Bylo vtipné , jak si lidi půjčovali surfy a jen tak na nich pádlovali, seděli nebo se s nima fotili, bylo to jako když se Magda vyvalí na plovacím lehátku u nás na chatě na návesáku. Až takhle to bilo do očí. Nezbylo nic jiného než- li šnorchlovat a koupat se v moři. Měl jsem velké štěstí, protože jsem měl tu čest se potkat s medůzou a zjistit, jak to vypadá a bolí, když vás požahá.. Celá levá ruka a nad levým okem ( ještě že jsem měl brýle), no pálilo to jako čert, ale nerozbrečel jsem se. 22.4. Jsem vyrazil busem do Manily , kde budu trávit svůj předposlední den na Filipínách, ale taky na své cestě. Manila je takovej zážitek sám o sobě. 10 miliónů lidí v chaosu a stresu. Ještěže jsem si našel klidný guesthouse a jen odpočíval a připravoval se na zítřejší 9 hodinovej let do Dubaje. Spousta lidí říká, že je Manila nebezpečná, což mi teda moc nepřišla a možná to je tím, že každý supermarket, banka, fast food nebo hotel maj sekurity s brokovnicema nebo pistolema.No co na to říct, po 343 dnech letím domů. Mám smíšené pocity , ale dost se těším. Pamatuju na den , kdy jsem vyrážel a už snil o návratu domů. Nudná cesta letadlem se trošku spestřila a stala zábavnější, asi po 4 hodinách letu jsem i přes sluchátka slyšel řev, tak jsem zvedl hlavu a asi o 10 sedadel přede mnou viděl matku ,jak ze sedačky zvedá zvracející dítě. Bylo hrozný vidět , jak ho táhle na záchod a po cestě z něj střikaly blitky na ostatní lidi. Ze začátku mi to přišlo hrozný, ale pak jsem dostal hroznej záchvat smíchu. Představ si, jak si v klidu sedíš v letadle, víš , že tě ještě čekaj 4 hodky letu do Dubaje a najednou tě pobleje malé dítě a nemůžeš vůbec nic dělat. Smrdíš a každej na tebe čumí a řiká si, zaplať pán bůh poblil tebe a né mě. V Dubaji jsem pár hodin počkal na další spoj směr Praha a v sobotu 25.4. v 00 24 byl v Praze na letišti. Nikdo tu na mě nečekal a asi to bude tím, že jsem nikomu neřekl, kdy vlastně vůbec přiletím. Bude potřeba tak týden než li oběhnu doktory a různý byrokratický srač.. a aklimatizovat se a pak bude čas oznámit návrat a začít oslavovat a uvědomovat si co jsem právě uskutečnil, prožil a ve zdraví přežil. Na závěr bych asi řekl, že pokud budeš věřit v to co chceš a půjdeš si za tím, tak překonáš spoustu překážet a časem zjistíš, kde máš své hranice a kam až můžou sahat tvé sny a cíle.

Jídlo: Po jídelní stránce jsem z Filipín neuvěřitelně zklamanej. Všude jsou jen fast foody a je hodně složité se někde dostat k normálnímu a národnímu jídlu. V ulicích se občas nacházeli budky , ze kterých šel kouř a to byli domácí burgrárny. Po hodně měsících , kdy jsem nejedl maso, jsem usoudil, že je ten správnej čas na ochutnání. Za 8 snězených burgrů jsem zaplatil 2€ , což bylo hodně překvapující.

"Nejkrásnější" holky na světě : no zas až tak bych to jako ostatní neviděl, ale musím uznat , že Filipínky jsou opravdu hezký. Bohužel polovina z nich se asi zřejmě stravuje ve fast foodech a podle toho i vypadaj.


Plus: nádherné ženy, středně drahá země, hezká příroda

Mínus: nikdo se jen tak neusměje, všudy přítomné fast foody,

Kurz: 1$ - 44 pesos 1€- 46 pesos

Útrata : za 10 dní 5100 včetně odletové taxy 300 kč

Ceny: voda 1,5l - 30 p, cola 0,5l - 23 p, benzín 40p, zmrzka v MC 17p, cigarety okolo 60p,

Jednou až vydám knížku, tak jí najdete třeba tady www.megaknihy.cz/tema/271-cestopine-proza

Pohodička jazz na Lomboku a Gili

14. dubna 2015 v 15:35 | Luboš |  Dosud procestované země
Lombok je prozatím takový zapomenutý klidný ráj, kam se zatím jezdí jen na výlety z Bali, což je na jednu stranu dobře, protože to tu není tak zničené a plné odpadků. Ten kdo má rád klid, pláže a nebo surfování, tak jih ostrova je doslova rájem a vtipně vám tady jinak než li brother neřeknou.

Z Bali jsme vysloveně utíkali a z východního města Padangbai jsme jeli v 6 ráno trajektem do Lembaru ležícím na západě Lomboku. Cesta trvala 4,5 hodiny a konečně jsem měl čas dodělat všechny resty např, rozdělení fotek, deník a web. Přístav Lembar je velký a špinavý. Odtud jsme jeli busem na severozápad do vesnice Senggigi. Je to turistická destinace, ale není sezóna, tak to snad bude v pohodě. Našli jsme tu skvělej guesthouse , kterej patřil třem vtipnejm a hodnejm bratrům. Po pár hodinách jsme zjistili , že jsou takřka slepý a jeden je ještě gay, který nám pořád nabízel masáž. Půjčili jsme si na 3 dny skůtr a objeli celej sever ostrova včetně vulkánu Rinjani. Cesta kolem něj a domů byla 260 km dlouhá a trvala 5 hodin a byl to opravdu zážitek. Takhle mě snad ještě v životě nebolel zadek, ale to jsem nesměl říct před tím jedním borcem v guesthousu :-) . Na severozápadě jsou klidné a čisté pláže s krásným pískem a takřka bez lidí a oproti Bali to byla příjemná změna. Poblíž tu jsou vodopády Gangaa a cožto že ráno pršelo, tak opravdu stály za to. Nevím jestli to napadlo mě či Rudu, ale skočili jsme do jezírka pod vodopádem a byl to neskutečnej zážitek pocítit sílu vodopádu. Snad jako skoro každého , tak i nás lákalo si vylézt na vulkán Rinjani, jenže jsme neměli celé dva dny , které bysme tomu objetovali a ke všemu mě překvapila přemrštěná cena , za kterou to nabízeli. Ptal jsem se průvodců jestli to jde vylézt za jeden den a oni řekli, že v žadném případě, ale přitom v některých cestopisech lidi psali , že to dali. Vstupné bylo 150 000 a MUSÍTE mít průvodce jinak vás tam nepustí. Moje cena je 1000 000 rupií ( 75$) za jednoho za den včetně lístku. Cože? Takhle začal rozhovor s jedním 20 letým průvodcem. Takže ty budeš mít z každého z nás 850 000??? I když víš , že denní taxa za průvodce je 200 000??? Jenže já jsem profesionál. Hele ty sráči ,myslíš že jsem debil? Myslíš, že jsem dement , kterej nikdy nelezl na horu? Koukal jsem i na youtube a googl a vede tam jedna primitivní cesta , tak co tady meleš o profesionalismu?Sám moc dobře víš, že kdyby jsme nemuseli mít průvodce , tak bysme se ani nevideli a taky víš , že tolik peněz co ty chceš ,je tu pro lidi skoro měsíční plat. Opět opakoval, že je profesionál a že má svou cenu a že v té ceně je pro NĚJ zahrnuta voda , jídlo a cigarety. Ty děláš jak kdyby jsme byli v Himalájích.Byls někdy v Hilamájích? To jsou hory, kde si průvodce zaslouží peníze a platíš jim 10$ na den a chodís v několika tisících metrech a ty tady po mě chceš 130$ (plus vstupné) za to že nás povedeš blátivou lehkou cestou na okraj kráteru do ušmrdlaných 2650 metrů a zneužíváš toho, že musíme mít průvodce. Okej měj se a užívej, docela čuměl šmejd jeden. Nedalo mi to a zašel jsem k jednomu baráku , kde sedělo pár borců a ptal jsem se jich na průvodce. První otázka byla cena. Řekl jsem jim, že chceme jít jen na okraj kráteru do 2650 metrů a chceme vyjít o půlnoci, aby jsme stihli východ slunce. Nechceme jídlo ani pití a nechceme ani nosiče. Řekl jsem jim , že průvodci dám max. 400 000 za oba a plus, že si za 300 000 koupíme dva lístky. Dal jsem jim své číslo ať když o někom budou vědět, tak ať zavolaj. Odjeli jsme směr domov a již po cestě mi chodili zprávy, že okej o půlnoci u vstupu a ať si vemem baterku atd. No vidíš, že to jde jsem řekl Rudovi a ten koukal, jak se opravdu smlouvá skoro až do krve. Domů jsme přijeli v 18 04 dali sprchu a šli spát. Vstali jsme v 21 00 dali jídlo , nakoupili sváču a vyrazili směr Rinjani. Gps nás vedla nějakou zkratkou , která místo po silnici vedla po poli. Nejhorší byli úseky , kde byli ohromné kameny a kolikrát takové kopce, že jsme museli oba slézt ze skůtru, no moje nervy to byla zas zkratka. Po 8 km jsme byli na konci zkratky a vyběhlo 6 velkých štěkajících psů. No byla to trošku bezvýchodná situace , protože jsme neměli žadnou tyč ani kesr a po téhle cestě jim rozhodně neujedeme. Ruda mi zaplepal na rameno a řekl mi, že za náma jde nějakej chlap. Když došel k nám , tak nám řekl, že to jsou jeho pejsci a že ho vítají. Uffffffff moje nervy. U brány nás čekal mladý průvodce jménem Šu. Dnes je úplněk, tak výstup bude mít své kouzlo. Šu byl tak 20 let starý a překvapilo mě, jak často odpočíval, když cesta nebyla nijak složitá a ani jsme neměli nějak závratné tempo. Ve 4 ráno jsme u posledního přístřešku ve 2000 m.n.m. , kde je postavenejch tak 15-18 stanů a odtud je to na kraj kráteru 1,5 hodiny. Šu si lehl a usnul. Cože??? Vstávej jdeme nahoru za chvilku je východ slunce. Vstal a šel za námi, ale když jsem se po chvilce otočil, tak jsem viděl, jak jde dolů a lehá si. No chápeš to???? Heheheheheheh to jsou ty profesionální průvodci, který vás vedou na sopku v džínach a skejtovejch teniskách. No šli jsme dál a sedli si na kraj kráteru a kochali se nádherným výhledem a východem slunce. Neuvěřitelný bylo, že na pravé straně byl svítící měsíc ( ne jen obrys) a na levé vycházející svítící slunce. Tuhle situaci jsem viděl poprvé v životě a je to fakt zážitek. Dali jsme snídani, kochali se a pak šli dolů. Šu už byl vyhajanej a šel s námi dolů. V 10 26 jsme byli dole u vstupní brány, opláchli se u studny dali mu peníze a jeli na motorce domů. Po cestě jsme se zastavili na koupání v moři a v jednu zalehli do postele :-) a vylezli až v 5 odpo. Další den jsme vyrazili na ostrov Gili Air, který je nedaleko Lomboku. Jeli jsme lodičkou tak pro dvacet a bylo nás tu určo přes 30 a k tomu ještě náklad a batohy. Měl jsem takovej divnej pocit. Tady jsme se ubytovali s hezkém bungalovu z bambusu a užívali klid. Po hodce šnorchlování začalo brutálně pršet a ty blesky a hromy byli docela divoký. Pršet přestalo až večer, tak jsme šli na jídlo. Kolem pobřeží celého ostrova se střídaly krámy,restaurace a bary. Dokonce tu dělají pizzu a mají kopečkovou domácí zmrzku, to je nářez. Na šestou na ráno jsem měl nastavenej budík, že bych se šel proběhnout kolem ostrova , který má tak 5-6 km a rovnou viděl východ slunce, jenže opět pršelo. Odpo šnorchlování a po dlouhé době jsem viděl fantastickej podmořskej svět a hned si vzpoměl na zážitek z ostrova Ko Tao v Thajsku. Po cestě domů jsem poprvé za život viděl kohoutí zápas. Byl to masakr všech masakrů a po chvilce lítalo peří, stříkala krev, vzduchem létala střeva, pařáty, křídla a po chvilce si mě všiml jeden pán na co koukám přes plot a začal od sebe ty kohouty odhánět. Jenže už bylo pozdě a pak na mě pán něco řval, asi jak jsem na to mohl koukat a nechat to dojít tak daleko. Jenže dostaň od sebe dva krvelačné zabijáky, který se perou o samičku a přeci jen nerad bych přišel k úrazu :-). Rudovi jsem slíbil , že si vyzkoušíme surfování a přeci jen, dovča už se mu krátí. Vydali jsme se tedy zpět na Lombok a tentokrát až na jih do Kuty. Taková menší klidná vesnička plná surfařů a skvělých místňáků, který vám jinak než li "brácho" neřeknou. Čekal bych to tu o dost větší a víc civilizovanější, ale naštěstí je to tu malé a takové nudné, takže jsem si tu občas připadal jak v Brně. Našli jsme fantastickej homestay u jedné paní a chvilkama si připadal jako doma. Také tu na mě čekalo překvapení v podobě potkání se s Jeffem , který je z Hongkongu a kterého jsem poznal v Nepálu před 5 rokama. Velice vtipnej a hodnej kluk. Kousek od Kuty je surfařský spot pro začatečníky a ve třech na jedné motorce jsme tam vyrazili. Byla to vtipná jízda a nechápu, jak místňáci dokážou jezdit i ve čtyřech :-) Nikdy bych neřekl, že surfování bude tak těžký, namáhavý a fantastický, ale tenhle sport jsem si zamiloval. Po dvou dnech jsem byl celej poškrábanej, vypil x litrů slané vody, byl několikrát semletej vlnou, ale ten pocit, když sjedeš vlnu je prostě k nezaplacení. Kuta mě fakt překvapila, jak je to tu prázdné, tiché a takové zachovalé. V okolí pár kilometrů jsou desítky prázdných malých pláží, kde si člověk může v klidu užít klid a soukromý. 13.4. Byl náš poslední den na Lomboku a můj celkovej v Indonésii. Byl jsem tu celkově 46 dní a navštivil 5 ostrovů a teď mě čekájí Filipíny. Když opomenu Bali, tak jsem v Indonésii zažil hodně skvělých chvil a poznal desítky skvělých lidí a doufám, že se sem časem vrátím.

Lombok byla velice příjemná změna oproti Bali, jak po stránce chování lidí, tak po čistotě moře a přírody. Myslím si, že Lombok teprve jeho největší sláva čeká a s tím přijde i to, co zničilo Bali a jsem rád, že jsem Lombok zažil ještě když je to tu fajn.

Plus: skvělý lidi, prázdné pláže, skvělé jídlo, hezká příroda, levný ostrov

Minus: všude hodně potulnejch psů, otravný taxikáři, všude a jakože fakt všude se platí za parkování

Útrata: 2,6 mil. Rupií ( 5000 kč) za 12 dní včetně skůtru, vstupů, dárků , ostrova Gili , atd.

Kurz: ten se zlepšil 1$ - 13 100 a euro pokleslo na 1€ - 13 800

Ceny: stejné jako skoro všude v Indonésii, kola 0,5l 5000, voda 1,5l 4000, benzín 7300, půjčení skůtra 50 000

Bali? Nééé děkuji

5. dubna 2015 v 13:25 | Luboš |  Dosud procestované země
Jak se říká.... né všechno zlato se třpytí. Tohle bych řekl o ostrově Bali v Indonésii. Jistě každý viděl úchvatné brožurky a katalogy , kde se o Bali mluví snad jen v superlativech a jsou tam až do očí bijící nádherné fotky, jenže tenhle ostrov je nádhernej příklad toho, jak člověk dokáže svým chováním zničit přírodu a taky tradice předků. Nebudu tu ani tak psát o tragickém jihu ostrova , kde je hrozné znečištěné moře, ale spíše o tom jak se tu chovají místňáci. To, že vás chtějí okrást nebo neuvěřitelně natáhnout, tak to ví snad každý, ale to že jsou všude doutnající hromady s odpadkama, kolony aut a tisíce turistů, tak to vám dokáže opravdu "zpříjemnit" dovolenou. Podstatně sem bych už nejel ani zadarmo.

Z Jávy jsem přejel trajektem do města Gilimanuk , který je úplně na západním cípu Bali, kde jsem se rozhodl jednu noc přespat a vyrazit busem do Denpasaru až další den. Tahle vesnice je krásným příkladem novodobé kultury na Bali. Hej turista, pojď oškubeme ho úplně o všechno a ještě se tomu budeme smát. Bylo až neuvěřitelné kolik si byli schopný říct za jídlo či za autobus, jenže vždy jsem je vyfuckoval a našel si to samé a levnější. Další den jsem strávil krásné 4 hodiny v buse směr Denpasar ( asi 110km). Tady mě vyhodili skoro v centru a já se potřeboval dostat do Sanuru, což je 14 km směr východ. No i autobusákovi nebylo blbé si za jízdenku , která normálně stojí 12 000 si ríct 100 000 (8$). Joooo přesně jsem si říkal Kováči vítej v ráji jménem Bali. Nakonec jsem se do Sanuru po nějaké době dostal za 15 000 , ubytoval se a půjčil si skůtr za 40 000 na den :-) . Tento den byl pro mě velmi důležitý, ptž večer za mnou přiletí z Čech jeden z nejlepších lidí co jsem za život poznal, Ruda. Vyzvedl jsem ho na letišti a jeli do hotelu. Byl trošku nervózní z noční rychlé jízdy na skůtru. Ráno jsme se rozhodli jet na "luxusní" jih a navštívili Nusa Dua. Vtipně mě zastavili benga , že jsem na dálnici jel v pruhu pro auta a ne pro motorky. Chtěl vidět mezinárodní řidičák a techničák. Vše bylo v pořádku a na závěr mi řekl, že jsem porušil zákon a musím zaplatit 500 000 (40$)... cože? To vůbec nemám. Po chvilce rozmlouvání mi řekl ať mu dám alespoň 200 000 nebo že mi zabaví skůtr. Na toho hajzla nezabírali ani kecy, že jsem student a že mám 2 děti. S velkou nechutí a se sevřenejma zubama jsem mu dal ty peníze. Udělal jsem chybu a musím za ní zaplatit, jen škoda, že toho využil tenhle hajzl. Na pláži v Nusa Dua jsme vydrželi jen chvilku, protože to byla hrůza, všude plavali odpadky, tak jsme vyrazili směr chrám Gunung Payung, který byl docela zajmavý a kousek odtud byla nádherná prázdná pláž, bohužel zas plná odpadků. Po šnorchlování jsme navštívili jeskyni a když jsme šli od ní, tak nás strhla vlna a skoro jsme narazili na skálu. No co ti budu říkat, byla to taková legrace , že jsme se nechali strhnout ještě několikrát a vždy zastavili kousíček od té skály. Takový laciný riskování o život. Moje nervy. Odtud už to bylo kousek z slavnému chrámu Ulu watu. Je opravdu na samém kraji vysokého útesu a nádhérně sem pasuje, jen škoda, že byl dnes zavřený. Odtud jsme vyrazili do ráje surfařů jménem Kuta. Krom toho , že je tu stovky surfařů, stovky obchodů, stovky hotelů ,neuvěřitelnej bordel, tak tu není nic zajímavého a surfování si necháme radši až na Lombok. Další den jsme vyrazili do Ubudu, kde jsme sehnali ubytko na 4 dny. Je to hezká a zajímavá vesnička, jen škoda, že tudy projíždí tisíce aut a skoro všude doutnají odpadky . Každý mi doporučoval Monkey Forest, tak jsem na něj zvědavej a snad to nebude nějaká zoo. Překvapilo mě nízké vstupné a také velký počet správců, který pomáhali "sblížit" lidi a opičky. Když jsem viděl první opičky, které koukali na rambután, který jsem držel v ruce, tak jsem od správce dostal radu, ať si sednu a natáhnu ruku. Ve vteřině mi jedna opička vyskočila za krk a přelezla na ruku , vzala si rambután a seskočila. Bylo to fakt rychlé a hezké. Vyndal jsem další rambután a tentokrát se opička usadila na mém rameni a snědla ho v klídečku tady, jen jsem doufal ať se nepočůrá či si neprdne.Koukal jsem jak hezky žvejká a přitom kouká na můj velký nos. Asi byla překvapená :-) . S Rudou jsme si pak sedli k sobě a spojili ruce a opičky po nás přecházeli. Takhle jsme tam blbnuli skoro dvě hodiny a byl to neuvěřitelnej zážitek. Rudovi jedna drzejší vzala knížku z ruky :-) . Prošli jsme celý nádherný areál, přes který teče i řeka a musím říct, že je to fakt hezký a je to zážitek to tady navštívit. V plánu bylo dnes v noci vyrazit na sopku Batur. Ve 2 ráno jsme na motorce vyrazili a padesáti kilometrová cesta utekla rychle. Pod sopkou jsme z Ubudu byli za 50 min. Tady jsme potkali 2 chlápky , který nám řekli ať si jdeme koupit permit. Po cestě do kanclu se nás uchytil jeden opilej borec a řekl "já jsem váš průvodce na vrchol sopky " . Řekl jsem mu... věř mi, ale ty určitě nejsi náš průvodce, my nechcem a nepotřebujeme průvodce, protože vylézt 1700 metrů je brnkačka a cesta není těžká či nebezpečná. Šel s námi do kanclu a když jsem mu tam po několikáté řekl , že ho nepotřebujeme ať jde pryč , tak vzal dřevěnou židli a udělal pohyb jakože jí po mě hodí. Ve vteřině jsem měl v ruce kesr a byl připravenej na toho kripla. Moje nervy co to zkouší. Přišel další ubožák a řekl, že si musíme vzít průvodce. Nebudu živit takový lidi jako jste vy a je jen škoda, že to tu lidem jen kvůli chamtivosti znepříjemňujete. No nakonec jsme jeli k nedalekému chrámu Ulun Danu a odtud vystoupali na velikej kopec a odtud koukali na východ slunce, sopku Batur a na moře, takže to vlastně bylo daleko lepší , než li jít na Batur a koukat z něj na východ slunce. Ke všemu Batur po chvilce zahalil mrak, takže by z něj nebylo nic vidět. Po cestě domu jsme se zastavili v největším chrámu na Bali, Besakih. Když jsme před chrámem platili vstupné, tak nám chlápek řekl, že musíme zaplatit za parkováni a foťák. No parkování zaplatíme tam kde zaparkujeme, takže ho logicky nebudu platit tady a foťák nemáme , takže ten platit asi taky nebudeme ne? Nechápavě se na mě podíval, že mu jen tak za nic nedám peníze a pustil nás dál a řekl ať se zastavíme v "turist info". Tady seděli 4 borci a ukázali nám mapku chrámu ( bohužel nám jí nedali) a ukázali nám knížku s ohromným nápisem DONATION, kde byli napsaný jména dárců a statisícové částky u nich. Jenže vše bylo napsané stejným písmem, což bylo podezřelé. Chlápek mi řekl ať se podepíšu a napíšu tam částku, kterou chci přispět. Řekl jsem mu , že jsem jako každý zaplatil vstupné a že se tu vše financuje ze vstupného a donation je tam, kde se vstupné přece neplatí. Sundal si sluneční brýle a s nacvičeným výrazem velkého zabijáka mi řekl , že MUSÍM přispět. Nějak jsem se z něj zapoměl posrat a odpověd byla, že mu nebudu dávat peníze , o kterých vím, že si strčí do kapsy a do chrámu z toho nepůjde nic. Po chvilce nás pustil a nevydělal si na nás nic. Z lidí na Bali se mi chce blejt a jak již jsem řekl, už sem nepojedu. Podstatně chrám je opravdu ohromný a hezký, jen to tu kazí odpadky a desítky občerstvení. Měli jsme štěstí, protože dnes je tu velká ceremonie. Velmi zajmavé a působivé. Potom jsme ještě zajeli do chrámu Kawi a shlédnout panorama terasových rýžovým políček, které byli opravdu hezké. No, po všech těch negativních zkušenostech jsme se rozhodli, že 8 dní nám na Bali stačilo a je čas jet na Lombok. Jednu noc jsme ještě strávili na východě Bali v Padangbai, kde jsou hezké pláže a skoro nikdo tu není. Jen to šnorchlování vám budou zpříjemňovat odpadky v moři. Nejčastěji obaly od brambůrek :-). Další den jsme v 6 ráno nastoupili na trajekt směr Lombok a ani jsem se nepodíval zpět na Bali a jako vždy si v hlavě přehrával co jsem na daném místě hezkého viděl a zažil. Myslím, že bude lepší říkat, že jsem tu nikdy nebyl, že jsem nikde neviděl všudypřítomné hořící odpadky a že se všichni krásně starají o přírodu a že jsem potkal jen samé skvělé , poctivé a hodné lidi. Myslím, že jediné dva důvody proč jsem jezdí turisti je ohromná mediální masírka toho jakej je to ráj na zemi a druhá " výhoda" , že tu skoro nikde nejsou halekající mešity a zahalené holky ( jako na jiných ostrovech v Indonésii), ale hezké stavby a chrámy , které tento ostrov délájí zajmavějším.
Za těch několik dní jsem potkal a mluvil s dost turistama , který mají stejný názor na Bali a byli taky zklamaný.

Minus: všude doutnajicí oheň s odpadky, tisíce aut a kolony, milióny turistů, každej vás chce natáhnout

Plus: vědět že už sem nepojedu, chrámy, Monkey forest, zmrzlina v Mcdonaldu :-)

Útrata : 3300 kč za 9 dní

Kurz: se zlepšil na 13 100 za dolar

Ceny: Bali je trošku dražší, nežli ostatní ostrovy, protože to turisti přeci koupí :-)

Fantastická Jáva

26. března 2015 v 15:39 | Luboš |  Dosud procestované země
Z Padangu , který je na Sumatře jsme letěli do Jakarty. Původně jsem to chtěl jet busem, ale řekli mi 3 dny :-) moje nervy. Jsem na Jávu zvědavej, hodně lidí mi o ní vyprávělo, jak je to tu super. V Jakartě jsme z letiště jeli busem přímo k ulici Jalan Jaksa , kde se soustředí většina hostelů. Začala bouřka a já po dlouhé době zažívám déšť a úplně si ho užívám. Četl jsem , že Jakarta má něco málo přes 10 mil. obyvatel , ale na informacích mi řekli , že už dávno ne a má okolo 28 miliónů, což je fakt nářez. Jako město je docela zajmavé. Nejvíc nejhustší byla věž, které jsme říkali " "Erektus" , protože v noci je osvětlená a na vrcholku se střídají barvy. Věž se nachází na největším náměstí na světě a je z ní hezký výhled na město. Nahoru nás vyvezl výtah a už to zas začalo Heloooooou mistr mej aj tejk pikčr vyt jůů? Helooooou mistrrrrr intervyjůů plís..... ty jo, to je nekonečný. Odtud jsme šli do Národního muzea, které je opravdu zajmavé a je tu vše o všech velkých a znamých ostrovech Indonesie. Nejvíc mě zaujala ukázka tradičního divadla. Fakt nádhera. Další den jsem se rozloučil se Zuzi, která odlétala zpět do ČR a já se vydal na nedaleké nádraží na noční vlak směr Yogyakarta. V kupé jsem byl sám a musím uznat , že jsem po dlouhé době vyndal z batohu všechno teplé oblečení které mám, protože klimoška byla snad na deset stupňů. V 6 ráno jsem byl v Yogyakartě na nádraží a u stánku si s místňákama dal snídani. Měli rýži plus omáčka ze střev a vajčkem nebo nudlovou polévku. Tak jsem si dal čaj a poslouchal jak mlaskaj. Místňáci byli neuvěřitelně skvělý a jeden se mě ujal provést starým městem a najít ubytko. Vzal mě ke svému strejdovi do penzionu, kde to bylo naprosto nádherný. Celý ten barák měl své kouzlo a takovej charakter. Ke všemu všude byly klícky s papouškama a ptáčkama. Kolikrát to byl hotovej koncert. Úplně mi to připomnělo když jsem kolikrát šel v Praze ráno z hospody směr Vinohrady a slyšel zpívat ptáčky celou cestu. I když bůh ví co jsem ve skutečnosti slyšel :-) . V okolí je několik Buddhistických chrámů a jeden je z nich hodně uznávaný. Jmenuje se Borobudur a je hodku cesty odtud. Zítra si půjčím motorku a pojedu tam na východ slunce. Dopo jsem vyrazil na trh, kde maj snad všechno. Je tu šílený chaos a do toho každej mává a ptá se odkud jsem. Ufffffff. Stavuju se v Sultánově paláci ( nuda) a za ním se mě ujímá jeden starší pán, že prý mě zadara provede městem. Odpovídám, že nepotřebuju, ale on mi řekl, že by mi opravdu chtěl ukázat toto město kde žije 30 let. Jeho anglina byla opravdu dobrá a byl neuvěřitelně vtipnej. Vzal mě do vodní mešity, vodniho hradu, kde si sultán vybíral nevěsty a taky jsme navštívili staré město. Jeden borec tu vyrábí Cibetkové kafe, což patří mezi nejdražší kafe na světě a tady má šálek za 10$. ( na googlu si najdi proč je tak drahý) chudáčci Cibetky, které tu ležely v tom vedru v kleci. Podle mě jedna byla pár minut před smrtí a tomu kriplovi to bylo jedno. Odtud jsme šli do výrobny batikovaných věcí. Není to batikování jako známe my, že do hrnce dáme trika a barvu a obarvíme je a při štěstí tam máme kruhy, ale tady je to neuvěřitelné umění, kdy štětcema tam vše kreslí.Večer jsem na trhu objevil famózní stánek s jídlem, kde maj můj oblíbený tempeh, tofu atd. Ráno v 4 30 jsem na motorce vyrazil směr chrám Borodudur. Za hodku jsem u něj a vyhlížím odkud bude super východ slunce s chrámem v popředí. Jedu na jednu vyhlídku, ale tam chtějí 40 000 za to že si tam můžu k někomu stoupnout na pozemek a ještě 10 000 za parking. No to je neskutečný. Nakonec dělám fotky z jiného místa a pak jdu do chrámu. Teda spíše chtěl jsem jít, než li mi řekli, že vstupné je 20$ heheheheheh no směju se. Paní mi říká , že takhle vysoká cena je od té doby co je to tu zapsané v UNESCO, tak víš co? Ať jde Unesco do prde... takovejch chrámů jsem viděl desítky tssssss. Jedu zpět do Yogya a odtud na jih k moři. Cesta je nádherná. Je tu zákaz koupání, protože se tu nedávno někdo utopil, prý ho stáhli silné proudy a vlny. Je tu spousta dětí , které blbnou na kraji moře. No hádej co začali křičet.... mistééér pikčr vyt jůů. Dělali jsme fotky s vyplazenejma jazykama, ve výskoku a nebo se znakem PEACE. Byla legrace s nima . Při cestě zpět jsem navštívil další chrám. Jmenoval se Prambanan a hádej kolik byl vstup? No jo 20$ heheheheheh, tak jsem tam nešel. Začalo pršet a to bylo znamení jet domu. Končili mi víza a musel jsem jet na imigrační, které bylo u letiště. Radši jsem jel celej zahalenej , kdyby náhodou za přepážkama byli muslimky. Dal jsem jim pas a vyplnil formulář a řekly ať zítra přinesu fotky a peníze a důrazně mi řekli, ať zítra nemám pantofle , ale boty. Cože? Každej místňák je na úřadě v žabkách. No moje nervy. Další den si mě vychutnával další úředník a když mě po chvilce začal srát, tak jsem mu naznačil, že prodloužit vízum zas tak nepotřebuju a že své peníze utratím radši na Filipínách. Moc se netvářil a docela koukal, ale řekl ať si zítra přijdu pro hotovej pas. Z Yogyakarty jsem se přesunul do města Malang, který leží mezi sopkama. Je to tzv. "Zelené město" a opravdu všude jsou stromy, keře, parky a tráva. V hostelu se nabídla recepční že mě zadara provede městem. Tyto nabídky se přeci neodmítají a hned jsme vyšli. Byli jsme v honosné Holandské čtvrti, ptačí trh, muzeum výroby cigaret, čínská čtvrť a staré město. Na to , že Malang má 1,2 mil obyvatel , tak fakt dobrý. V okolí je několik chrámů, vodopádů a čajová plantáž s fabrikou. Půjčil jsem si motorku a postupně vše objel a skončil u čajové plantáže. Zaparkoval jsem na placeném parkovišti a vydal se na prochajdu. Asi po 30 min. jsem si uprostřed pole s čajem uvědomil, že jsem nechal klíče od motorky v zapalování. No to mě poser. V neuvěřitelnym vedru a s batohem na zádech jsem sprintoval přes dva kilometry k motorce. Moje nervy, myslel jsem , že omdlím a padnu do pangejtu. Pán na parkovišti na mě už z dálky mával s klíčema od motorky a usmíval se. Měl takovej ten výraz jakože , nenechal jsi tu náhodou něco ty demente? Tisíckrát jsem mu poděkoval a šel na čaj a koupit si ručník na utření. Kousek od Malangu je známá sopka Bromo,, o které se říká, že je tu jeden z nejhezčích východů slunce na světě. Jen to má pár detailních chyb např. že tam jezdí stovky lidí a tudíž tam je těžké mít dobré místo s výhledem, dá se tam dostat jen džípem a to za krásných 20$ za pár km a vstupné na sopku je 25$ . No prostě totální oškubání turisty. Tak jsem se rozhodl, že radši půjdu na nedalekou sopku Ijen,, která je jedna ze dvou sopek na světě , kde šlehají modré plameny (ta druhá sopka je na Alijašce). Na Ijen se dá dostat ze dvou stran a já jsem si vybral tu ze západu a jel jsem do vesnice Bondowosomo, odkud se tam vyráží. Cestou jsem se dostal do minibusu, kde se hrálo na kytaru a jízda byla taková lepší. V Bondu je prakticky nemožné si půjčit motorku, tak jsem musel jít na busák jestli k sopce nejezdí bus. No jede, ale staví 13 km od ní. Hm hm hm. V hotelu jsem potkal dva vtipné Italy, který maj stejný plán a ty mi řekli, že jestli budu chtít, tak že si pronajali auto s řidičem a můžu jet s nima. Vyrazili jsme v 00 30 a ve 3 ráno po straštiplné cestě jsme kousek od sopky. Platíme vstupné 100 000(8$) a jdeme na vrchol. Je docela zima a všude neuvěřitelně smrdí síra a po chvilce mě bolí v krku a pálí oči. Cestou potkáváme nosiče , kteří nosí kusy síry v takovejch koších na ramenou. Prý mají okolo 70-90 kg a přitom oni sami váží okolo 60kg. Po 35 min. jsme u vrat, kde se dá sejít do kráteru. Jeden nosič nám říká, že musíme jít s ním a že mu musíme zaplatit. No tak jsme se zasmáli a šli bez něj. Cesta byla nebezpečná a kluzká. Z všudypřítomného smradu síry mě čím dál víc začalo bolet v krku a pálit oči. Nepomáhaly ani dvě roušky. Bylo 3 35 a bylo tu tak 15 nosičů, který chrchlali a kolikrát měli kousíček od poblití. Konečně jsem viděl modrý oheň. Je to opravdu zajmavý a hned jsem začal fotit, protože ho občas zahaloval sirnej mrak, který vycházel ze spodu ze sopky. Po chvilce sem došlo pár turistů a žasnuli jsme nad tím společně. Po východu slunce jsme nasedli do auta a vyrazili zpět domů. Po cestě jsme zastavili u hot springs , který mě překvapili svou čistotou a přírodní atmosférou. Teplota vody byla 42 stupňů a chvilku trvalo než li jsme tam vlezli. Cesta zpět byla nějaká náročnější , ale bylo úžasné sledovat sopky a kávové keře v okolí. Byl čas už opustit Jávu a přejet na Bali. Mám ale takovej divnej pocit, že to tam nebude tak skvělý jak kde kdo píše.

Plus: skvělý lidi, naprosto nádherná přiroda, skvělé jídlo, je tu levněsnad každý druhý tu hraje na kytaru

Mínus: velice předražené turistické " atrakce"

Útrata : 4800 kč za 13 dní za vše a plus 25$ za prodloužení víz

Kurz: 1$ - 12500

Ceny: přibližně stejné jako na Sumatře

Očima cestovatele

26. března 2015 v 13:32 | Luboš
Ať už na cestách, nebo doma v čechách často narážím na lidi se stejnou otázkou - proč vlastně cestuju? Proč riskuju život? Proč radši nejsem doma s přateli a rodinou? V dnešní době není problém se podívat na dokument v televizi o jakékoli zemi nebo pár kliknutími na internetu zjistit jak to vypadá na jakémkoliv místě na světě. A je to vlastně pravda, proč utrácet tolik peněz za to , abych se brodil hromadami odpadků, prodíral dopravní zácpou , vystavoval se riziku okradení a každou noc spal někde jinde a ještě se u toho všeho nechal okusovat komárama a blechama? Moje odpověď je stejně jednoduchá jako ta otázka, je potřeba si udělat vlastní názor na to, jak svět dnes funguje a vypadá. Když totiž hodnotíte svět jenom podle zprostředkovaných informací, ztrácíte okamžitě možnost nestranného názoru. I nezávislý pozorovatel, který bude líčit nějakou situaci, už si na ni svůj názor udělal a s tím pak předává informace a vy ztrácíte ten okamžik překvapení, chvíli kdy nevíte co si o situaci myslet, pak zase názor změnit, protože přijde něco jiného a nakonec si teprve svoje zkušenosti srovnat s někým jiným. Proto jsem se právě rozhodl cestovat, prožít si ty momenty překvapení, a i když vím, že stejně jako nikdo jiný, ani já nepochopím svět nebo smysl života, třeba si alespoň udělám přibližný obrázek o tom, jak to vlastně všude vypadá a funguje a nebudu muset spoléhat na televizní noviny, které vás zbytečně dezinformujou o tom, kde se co špatného děje a proto mě baví , jak si každý myslí , že cestování je jednoduché a vlastně jako turista ano , ale jako cestovatel určitě ne. Není potřeba to nějak zveličovat , ale co jsem vętšinou potkal turisty ,který si bez průvodce nedokázali zavázat ani tkaničku, tak brečím nad budouctností těchto lidí ,který si ještě ke všemu myslí, že cestovatelé jsou blázni, protože cestují bez cestovky, která jim vše zařídí. Všem bych přitom přál svobodné cestování, kdy vám nikdo neurčuje kdy a kde se máte najíst nebo vyfotit a říkat vám kde je to nebezpečné nebo ne . Přeci jen položme si ruku na srdce, všude jsou zloději, vrahové, úchyláci a taxikáři co vás chtějí okrást. Svět je co se týče lidských vlastností stejný, jen doma jste blíže mamince, které to můžete hned říct. Proto i třeba země jako Írán, stojí za navštívení. Je to naprosto krásná zem, plná skvělých lidí a fajn jídla. Nikde jako tam nezažijete takovou pohostinost a takových přátelských lidí, kteří vás jen tak pozvou na čaj a nebo si s vámi chtějí povídat. Neznám nikoho kdo tam byl, že by měl špatnou zkušenost nebo zážitek. Jenže my jsme ovce, které se nechají ovladat médii, kde nám říkají ať tam nejezdíme, že nás tam můžou zajmout a zabít. Jen pro informaci, Írán patří mezi nejbezpečnější země na světě pro turisty, narozdíl třeba od Egypta, kam všichni jezdí do resortů, kde v roce 2013 zemřelo přes 140 turistů při různých atentátech a nehodách, ale to vám v televizi asi zapoměli říct a přeci jen, co je to za dovolenou, když jste zavřený v resortu pro turisty a válíte se u bazénu nebo u moře a nemáte možnou komunikaci s normálníma lidma, kteří vám můžou ledacos povyprávět. Nezapomeň, že je lepší být chudý, ale štastný a že peníze nejsou zas tak důležitý jako životní čas a životní energie.Užívejte života
a buďte hodný na ostatní.

Sumatra - Přivítání v Indonésii

12. března 2015 v 16:13 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem v Malajsii četl o Indonésii, tak první co mě napadlo bylo, že je to moje předposlední destinace. Těšil jsem se na jinou kulturu , zvyky a jídlo. Spousta lidí mi říkalo, že skoro v celé Indonésii je hrozně odpadků a špína a bohužel měli tak nějak pravdu. Sumatra je známá svýma nádhernýma vulkánama a postupným vykácením pralesa a sázením palem kvůli oleji, což je taky tragický. Jediný co snad nikdy nepochopím je, proč si člověk sám ničí své okolí ve kterém žije, ve kterém žijou jeho děti a přátelé.

V 9 ráno jsme přiletěli z Bornea do Kuala Lumpur a tady odtud nám to ve 2 letí do Medanu, což je jedno z největších měst v Indonésii a mám dojem , že největší na Sumatře. Když jsme šli ve 12 na check-in , tak nám paní řekla, že my máme letenky na 27.3. a že dnes je 27.2. Zuzi se na mě podívala a řekla ... no do prd.e.l.e. ( letenky kupovala ona před měsícem ) No nezbývalo nic jiného než li koupit nové a naštěstí bylo ještě pár volných míst v tom letadle , které letí ve 14 00. Let trval jen hodinku, ale stál za to. Takový turbulence , no moje nervy. Na letišti jsme vyřídili víza ( 35$ na měsíc ) a vyrazili ven na bus směr Medan centrum. Přivítaní bylo exelentní. Z tichého a krásného Bornea do smradlavého, špinavého a hlučného Medanu. Ještě že tu budeme jen jednu noc. Večer byla pořádná buřina a spláchla tu špínu , smrad a dusno. Ráno jsme vyrazili busem do Berastagi. Když jsme dorazili do města , tak řidič chtěl 80 000 tisíc rupií (6$ ) za oba. Řekl jsem mu ať se uklidní, že vím že jeden lístek stojí 12 000 za jednoho. Dal jsem mu 24 000 a šli jsme v Berastagi hledat hostel. Myslím, že mě čekají tvrdé dva měsíce v Indonésii, plné smlouvání a hádání se, ale po škole , kterou jsem dostal ve Vietnamu mě to tady asi nezaskočí. Spousta lidí doporučovalo Wisma hostel a byla to opravdu radost tu bydlet. Nádherný, levný, prostorný a čistý pokoj s výhledem na sopku. Berastagi je menší vesnička, ve které mě zaskočil velký počet kostelů. Jeden byl obzvláště vyjmečný a to svou architekturou ve stylu "Karo". Po brzském vstávání jsme vyrazili na sopku Sibayak , na jejíž vrchol by to mělo být 3 hodky pěšky. Po cestě mě každý zdravil a občas se někdo chtěl vyfotit. Když jsem pozdravil už 564 lidí a se 123 se vyfotil, tak jsem se modlil ať už dnes nikoho nepotkám. Hodinu před vrcholem je pár stánků a odtud začíná " "blátivá" cesta. Bylo skvělý potkávat mladé Indonésany, který maj trekové boty, bundy, kalhoty, karimatky a nesou si stan. Pár set metrů pod vrcholem bylo postavenejch několik desítek stanů a u některých se hrálo na kytaru. Opět přišlo na řadu zdravení a focení, ale tentokrát jsme u toho dělali ksichty a vylomeniny. Měli jsme štěstí, protože bylo hezký počasí a byl nádherný výhled do okolí a taky na celý vulkán. Když jsme se vrátili do guest housu čekalo tam několik dětí a jedna paní, která nás poprosila jestli je můžeme něco naučit anglicky. Konverzace byla fajn až na moment kdy jsem se zeptal jestli vědí kde je Česká republika. No řekli, že je v Americe. Ach jo, proč neřekli radši Rusko. Byla s nima legrace a večer už museli jít. Z Berastagi byl čas odjet k nádhernému jezeru Toba. Nabízeli Turist bus, který jsem s díky odmítl a zeptal se na místní bus. Řekli, že bych musel 2 krát přestupovat a že je to těžké se tam dostat a že je lepší jet s Turist busem. Opět jsem se zeptal, odkud jezdí lokální bus a paní pochopila. Cesta byla dlouhá, ale krásná. V Parabatu , který leží u jezera Toba jsme byli za 4 hodky, což znamená o 30 min později než-li Turist bus , jenže nás cesta stála 48 000 (4$) místo 150 000 ( 13$) za Turist bus. U jezera jsme našli typické dřevěné chatky v Karo stylu, které pronajímali za 3 $ za den. Úplně nádherný a skvělý zážitek. 3 dny tu utekly jako voda a klidně bych tu byl o dost déle, ale byl čas jet dále. Budou mi chybět zdejší lidi, který jsou moc milý a po pozdravu se vás hned zeptaj jestli nechcete koupit trávu či houbičky, což mě vždy rozesmálo. Z Parabatu jsme chtěli jet až do Bukittinggi , což je asi 400 km a když mi řekli, že to pojede 15 hodin, tak jsem nevěřil vlastním uším. Nakonec jsme se rozhodli že jo a dokonce nás přesvědčovali, že budeme mít v buse záchod i klimatizaci, kterou nenávidím , protože mám vždy rýmu ( já vím jsem ubrečánek, ale klimoška mě vážne sere). Bus měl jet v 17 00 ale nakonec jsme odjíždeli v 17 54 , hlavně žádnej stres. Když jsem nastoupil do busu , tak tam bylo tak 15 stupňů a neuvěřitelnej smrad chcanek. To bude asi z hajzlu bych řekl. No ještěže jedeme v buse s klimoškou a hajzlem a ke všemu krásných 15 hodin :-) . Celou noc jsem nespal, protože jsem si kolikrát myslel, že jsme sjeli ze silnice do pole jak to házelo , ale my jeli pořád po "silnici". Nejvíc mě dostal jeden borec , kterej se mě asi ve 2 ráno zeptal jestli mám video. Jaký video? Sex video. Jo tááák, tak to nemám. Zklamanej odešel. V 9 ráno jsme v Bukittinggi a Zuzka vystupuje vyspinkaná, což nechápu a závidím jí. Už z busáku si nejde nevšimnout dvou krásných vulkánů a na Marapi ( 2889m.n.m.) máme zálusk. Městečko je dost zajímavé a nejvíc mě zaujali Japonské tunely, údolí a hodinová věž. Zato když jsem přišel do místní zoo , tak mi nebylo do pláče, ale měl jsem chuť seřezat toho ..z...mrda , kterej to tu vede. Sloni přivázaný na jedno metrovém řetězu, medvědi 3 metrovej výběh a papoušci v kleci 2x1 metr!!!!!! Moje nervy sakra, nepřijde mi to normální a morální. To snad není pravda. Cestou ze zoo mě pronásledovalo několik holek a když mě zastavily, tak se zeptaly, jestli bych je nenaučil něco anglicky. Když jsem to odsouhlasil, tak začaly pištět. Málem infarkt , moje nervy :-). V 13 00 mají sraz s učitelkou u hodin. U hodin jsme si sedli a povídali si, dorazila i Zuzka, holky byly extrémně vtipné a zvědavé a za odměnu mi nádherně zazpívaly Indonéskou písničku. Učitelka nám řekla, že teď pojedou k jezeru a že si přejou ať jedeme taky, souhlasili jsme. K jezeru se váže legenda , která je o matce - vdově a dvou dětěch. Děti jednou zůstali sami doma, protože matka šla na oslavu. Jenže dětem se stýskalo a chtěli za matkou. Když matka přišla domů, tak tam nebyli a nikde ve vesnici je nemohla najít. Když došla k jezeru , tak se před ní vynořili dvě ryby.....asi děti. Bohužel se nikdy nenašli. No a od té doby se v tomto jezeře neloví ryby. Smutné a drsné. Musel jsem si dát smažený banán a sednout si, abych to ustál. :-) Už máme jen 3 dny než- li poletíme do Jakarty, tak jsme se rozhodli navštívit Padangu a odtud letět do Jakarty. Původně jsem chtěl z Padangu busem, ale řekli mi 3 dny cesta :- D , což je fakt raketa. Stačilo mi před 5 lety jet busem z Kathmandu v Nepálu do Nového Dillí v Indii 49 hodin. To bylo neskutečný. O Padangu se toho píše hodně a většinou v superlativech, ale asi si tu nikdo nevšiml, že pláž za městem kterou doporučujou i v LP je neuvěřitelně špinavá a nechutná, že ve městě jsou odpadky na každém rohu atd. Hm hm hm. Dostala mě jedna paní, když jsme šli na místní né moc vysokou horu, která je zároveň vyhlídkou, která mě neuvěřitelně seřvala za to, že jsem polonahý a ať si okamžitě nandám triko. Netušil jsem , že na cestičce v džungli budu někoho pohoršovat. Bylo vedro jak sviň, ale triko jsem nandat musel, jsem v cizím státě a musím ctít jejich pravidla. Ve městě jsem procházel kolem hloučku starších holek a pokřikovaly helloooooou mistéér tak jsem s úsměvem odpověděl helooooooou lejdýýýs a když jsem byl opodál tak jedna zakřičela kiss me mistéér a hihňaly se. Když jsem po chvilce šel zpátky, tak mě zdravily znova a znova řekla kiss me mistéér. Nedalo mi to, vrátil jsem se,sundal jsem sluneční brýle a té nádherné čokoládově zbarvené holce dal pusu. Bylo hezký vidět jí zčervenat . Ostatní holky už se nehihňaly. Jako rozlouční se Sumatrou to bylo hezké a originální. Dnes jsem potkal jednoho kluka s malou opičkou a zeptal se ho jestli si jí můžu pochovat a on souhlasil. Říkali mu Josh a bylo mu 8 měsíců. Byl tak roztomilej ňuňánek. Ty maličký zoubky, prstiky a ty nádherný oči. Klučina mi podal lahvičku s dudlíkem ať mu dám napít. Nezapomenutelný zážitek. Tohle byl můj dětskej sen a hlavně komu se jen tak poštěstí chovat a krmit opičku. 12.3. Přelet do Jakarty na ostrově Jáva.

Dne 10.3. Jsem již 300 dní na cestě.

Rád bych vzpomněl a uctil památku mého kamaráda Dana Trauba, který dne 3.3. zemřel v Karpatech na Ukrajině , když ho pohřbila lavina. Ať je ti lehká zem Dane.

Plus : skvělý lidi, sopky, levná země

Minus : všude odpadky

Kurz : 1000r - 1,92 kč 1$ - 12,400

Ceny: cola 0,5l - 4500, voda 1,5l - 3500, jídlo od 8000, benzín 6600,

Útrata : za 14 dni 2 350 000 rupií ( 4 512 kč) plus za 1100kč letenka z Kuala Lumpur do Medanu

Malajsie : Směs kultur a nádherná příroda

1. března 2015 v 16:38 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem se občas někomu zmínil, že navštívím Malajsii, tak všichni mi kázali, jak je to tam strašně drahé ( jen cigarety a alkohol, proto jsou všichni nasraný) nebo že je tu neskutečný multikulturalismus a lidi se nesnášejí a že tu není moc co vidět. Jako vždy jsem to nechal na svém přesvědčení a poznání a všem říkal, že se chci přesvědčit sám, jak to je či není. Pravda je přesně taková v jakou jsem doufal, Malajsie je naprosto super a doufám, že se sem brzy vrátím.

12.2. Jsme koupili jízdenku z Hatyai ( Thajsko ) do Penangu ( Malajsie ), což je velikánský ostrov na západě Malajsie a cesta by měla trvat 4 hodky. Vyrazili jsme v 15 30 krásným malým vanem pro 12 lidí. Cesta utíkala jako po másle a na Thajsko - Malajských hranicích žádné problémy nebyly. Řidič byl tak skvělej , že nás na ostrově Penang zavezl až do Georgetownu do hostelu. Cestou jsme přejížděli jeden z nejdelších mostů na světě měřící 23, 5 km. Neuvěřitelný, stejně jako část ostrova Georgetown, pojmenovaná po králi Jiřím III . Nádherná směs Anglické, Čínské a Malajské architektury. Kousek od sebe tu stojí mešity, kostely a buddhisticke chrámy. Vše je ve vzájemné symbióze a respektu ( tedy po celou dobu našeho pobytu :-) ) Kohokoliv jsem se tu ptal, tak mi neřekl , že by tu byl nějaký náboženský problém ( asi se bál , že jsem nějaký reportér z Tv Nova ) .Zrovna tu jsme v době, kdy za pár dní bude oslava nového Čínského roku a vše se tu na to náležitě připravuje. Byl jsem až neuvěřitelně překvapen Malajskou pokorou a pohostiností. Je tu i čtvrť " Little India" a ten název je naprosto výstížný. Pořvávající hlasitá , křiklavá a chvilkama až nesnesitelná hudba a všudypřítomná " vůně" Indie, plynoucí z vonných tyčinek, květin a pouličního jídla , které mám rád. Další den jsme si půjčili skůtr a vyrazili k Kek Lok Si, což je megalomanskej náboženskej buddhistickej komplex, kde je neuvěřitelně veliká socha Buddhy. K mému překvapení tu není moc lidí a užíváme ticha a klidu. Poté jsme zamířili k botanické zahradě, která je úplně nejvíc nejnádhernější. Je neuvěřitelné vedro a ulehávám pod strom do stínu a užívám výhledu a ticha. Z plánovaných 20 ti minut ležim skoro dvě hodky :-). Večer je v Georgetownu živo a nejvíce mě a Ivet zaujal zdejší " streetart" a bleší trh, na kterém jsem si za dolar koupil krásné "originální" tričko Versace na běhání. Po 4 dnech jsme opustili ostrov Penang a vydali se do Cameron Highlands. Cesta trvala 4 hodky a cestou byli nádherné panoramatické výhledy. Našli jsme tu hostel Twin Pines, kde byla nádherná zahrada a neuvěřitelnej klid. V jednu jsme vyrazili na "panoramatic view" Genung Jasir. Cesta vedla džunglí po značené stezce ( vlající fáborky , na kterých bylo napsáno trail 10 ) a celkově to byl nádherný výlet. Večer jsme se v hostelu potkali s 5 Čechama, který byli abnormálně vtipný. Každý z nich měl 3 litry tvrdého alkoholu a jak řekli : je čas začít pít, tak jsem cítil , že tenhle večer bude nezapomenutelnej. Celej večer byla legrace a po dlouhé době jsem se opravdu dost nasmál. Obzvláště když někoho napadlo , že vylezeme na střechu a z nápisu Twin pines uděláme Twin Penis. Ráno mi kupodivu bylo dobře a v 9 jsme se s klukama potkali u recepce a vyrazili jsme jejich půjčeným autem na výlet k zdejším věhlasným čajovým plantážím. Ivet sem vyrazila už v 7 30 pěšky a potkali jsme ji u továrny . Když jsem se jí zeptal proč má sebou ten velký klacek, že vypadá jak Gandalf , tak celá vyděšená nám řekla ,že jí napadl pes a roztrhl jí kalhoty. Ten pohled na kilometrové čajové plantáže mi připomnělo , když jsem byl na Srí Lance. Naprosto famózní a dechberoucí. Po kochání se, jsme zašli na řízenou prohlídku celé továrny. Poté nás čekala degustace skvělých čajů a výborného jídla. Jako suvenýr jsme si nakoupili několik plechovek sypaných čajů. Miloše napadlo jít na trek a ke všemu vybral ten, na kterém " loupežník" okradl slečnu z Finska. Cítím, že bude legrace řekl :-) a taky byla, protože cestu zrychtovali nedávné sesuvy půdy. Večer kluci opět pokračovali v popíjení, já jsem bohužel neměl dostatek sil , tak jsem si jen dal čaj a sledoval pana majitele , který nás již po několikáté, stejně jako včera upozornil , že jsme hlučný a vždy řekl..... Piánko okej? No a to už nebyla sranda :-) . Další ráno bylo smutný, protože jsme se loučili s klukama, oni jeli na sever a my do Kuala Lumpur a doufám, že se s nima potkám jak oni říkají " na Mělníku". Cesta busem do Kuala Lumpur byla šílená a ke všemu to hrozný vedro. Moje nervy, že jsme nezůstali v horách. Sehnali jsme hostel v Chinatown a byl jsem překvapenej nastrojeností a přípravou na oslavu nového čínskeho roku ( slaví se asi deset dní). Centrum města není zas až tak velký a spíše takový dost moderní. Fascinovali mě všude mrakodrapy a ze všech nejvíc Petronas Towers, které mám dojem do roku 2006 byly nejvyšší stavbou na světě. Je to mistrovské dílo, na které je radost se dívat. V přízemním patře je veliký obchodák, kde byli značky jako Prada , Gucci, Vuitton atd. Měl jsem na sobě zelené tričko , kterému jsem ustřihl rukávy, staré kraťasy a žabky. Do každého krámu jsem vešel a zkoušel jestli mě vyhodí nebo alespoň to naznačí a ono přesně naopak. Chovali se ke mě jak kdybych tu chtěl nechat půl mega za boty a bundu. Večer jsme se procházeli po China Townu a všude tu bylo dost jídla, alkoholu a rachejtle tu lítaly jak o život. Bohužel KL mě také dostalo velikým počtem bezdomovců a žebráků, který doslova umírali na ulici. Byl to nepříjemný pocit i pohled a jen doufám, že jim někdo brzy pomůže. Další den jsme se jeli vlakem podívat do Batu caves, což je několik jeskyň vedle sebe. Ta hlavní je úplně ohromná a je v ní několik stovek lidí ( Indů), protože je tu hinduistický chrám. Celé to bylo hodně působivé, včetně toho všudypřítomného bordelu Ivet odjela do Thajska a já jsem se tu potkal se Zuzi. Máme stejný plán navštívit Malajskou část Bornea a Indonézskou Sumatru. Let na Borneo do Kuchingu byl v pohodě a mám dojem , že rok zpátky na této lince spadlo letadlo, tak se hned letělo lépe a klidněji. Kuching je takové hlavní město Malajské části Bornea a odtud se nejčastěji vyráží do rezervací, národních parků a ochranné stanice pro Orangutány. Když jsme dojeli do rezervace pro Orangutány , tak jsem nevěděl co čekat. Podstatně jsem byl mile překvapen a to jak chováním personálu, tak prostředím kde Orangutáni byli. Ochranář vysypal banány na hromadu a čekalo se až Orangutáni přijdou z lesa. Přišel ohromnej samec , který tu prý zranil několik lidí a ochranářů. No když dojedl, tak jsem si řekl hmmm to bylo ale vzrůšo, vidět samce Orangutána jak jí banány a zasmál jsem se tomu. Jenže oni nás rychle zavolali ( bylo nás tak kolem 20- ti ) ať jdeme rychle do džungle na druhé krmící místo. Tady bylo 6 orangutánů včetně jednoho mláďátka. Bylo tak roztomilé, že bych se s ním pomazlil a vzal si ho domů. Bavilo mě jak tam všude lezli po stromech, houpali se po lijánách a lanech. Tohle byla opravdu dechberoucí podívaná v jejich domácím prostředí. Když jsme vyráželi do NP Bako, tak nás upozornili, že je tam málo ubytování a že si to musíme zarezervovat, což je dobré vědět. Lodí jsme dojeli až do parku, kde jsme si vyzvedli klíče od bungalovu a šli si tam dát věci. Po cestě jsme potkali desítky opic a viděli fousaté divoké prase. Hm hm hm tady bude asi živo řekl jsem si. Na recepci nám vysvětlili trasy různých treků, na jaká zvířata si dát pozor a upozornili ať jsme nejpozději v 17 30 zpět a přihlásili se , že jsme zpět a v pořádku.Když mi paní dávala cár okopírované a tragicky ušmundlané mapy tras , tak jsem se nezmohl ani na půl slova, protože jsem tomu nevěřil. Vstup do parku byl 20 ringitů ( 140 kč) , tak jsem čekal alespoň nějakou normální mapku a třeba prospekt. Smůla Kováči a nerozbreč se. Hned jsme vyrazili na trek , který jako jediný je kruhový a je nejdelší (5,8 km 3 hodiny). Po pár minutách jsem byl úplně propocenej. Bylo 34 stupňů a vlhkost 83 %. Chůze v džungli mě náramně bavila. Byli tu vyšlapané stezky, ze dřeva udělané mostíky, dlouhé lávky a taky schody. Kolikrát mi to připadalo jako v Adršpachu nebo v Prachovskejch skálách. Potkával jsem neskutečně mnoho opic, ptáků, hadů, veverek a také divoké fousaté prase, které šlo proti nám a nešlo zastrašit, tak jsme museli ustoupit. Po cestě jsem si všiml potůčku , kde bylo spousta maličkých rybiček. Zkusil jsem tam plivnout a doslova se o to rvaly, tak jsem tam plival tak dlouho než li mě to omrzelo a to že jsem tam byl fakt dlouho :-) Ubytování je tu skromné a sprcha studená, ale to vše dodává na mocnosti tohoto místa a obzvláště večer , kdy se kolem bungalovů pohybují zvířata. Druhý den jsme vyrazili k vodopádům a šli jsme úplně jiným rázem krajiny. Jehličnaté stromky a cesta která byla vodou vymletá do pískovce. Okolo národního parku je spousta hezkých pláží, jenže voda je neuvěřitelně zakalená a ke všemu všude jsou cedule se zákazem koupání kvůli krokodýlům a medůzám. Od 10 dopo do 3 odpo tu je odliv a voda se stáhne o několik desítek metrů. Je to úžasný vidět, jak ta příroda funguje. Odpo mi jeden průvodce ukázal skrýš hadů. Jsou pestře zelený, takže jedovatý a zrovna spí. ( hadi taky spěj jo hm hm hm ). Když se tu člověk prochází po " kempu", tak si připadá jak v safari. Kolem vás se rochněj divoký prasata, lezou opice, zpívaj ptáci , lezou hadi a občas projde nějakej ten Japonec s foťákem. Mrzí mě , že nemůžu být v Malajsii déle a obzvláště na Borneu. Tak si to nechám na příště až sem poletím.

Podstatně Malajsii všem moc doporučuju a pořádně si jí užijte a obzvláště Borneo.


Plus : skvělý lidi, skvělý jídlo, tradice, zvířata, příroda

Mínus : drahé pivo, neuvěřitelné vedro

Jídlo : to bylo pro mě příjemným překvapením. Obzvláště fantastické jídlo u pouličních stánků, kterých je všude požehnaně.

Kurz : 1 ringit 6,7 kč 1$ - 3,6 ringitu. 1€ - 4,2 ringitu

Útrata: za 16 dní 6840 kč ( jídlo, doprava atd) plus 2400 za zpáteční letenku ( Borneo a zpět ), víza jsou zdarma

Jižní Thajsko - Pláže, šnorchlování a párty

14. února 2015 v 15:14 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem v listopadu minulej rok opouštěl Thajsko , kde jsem během 23 dní projel celej sever , tak jsem se těšil až se sem za pár měsíců vrátím a projedu celý jih, kde jsou krásné pláže, místa na šnorchlování a ruzné venkovní párty. Na jihu je znatelně více turistů a je tu i znatelně dráž než-li v Bangkoku nebo na severu.

Přejezd hranice z Kambodži do Thajska byl bez problémů. Je 25.1. a jsem opět v Bangkoku. V rámci mezí hezké město plné šíleně vypadajících pokérovaných turistů. Autobus nás naštěstí vyhodil v Khaosan road, což je takový centrum pro turisty. Ubytko jsme našli za pár minut a vyrazili do města. Zavzpomínal jsem jak jsem tu byl několik dní v říjnu minulý rok a je to tu pořád stejné. Už jsem věděl co a jak , tak jsem se tu cítil dobře, jenže při přecházení silnice jsem se podíval doleva a najednou mi tuk tuk , který jel z prava škrtnul ruku a přejel pravou špičku nohy. Už dlouho jsem se tak nelekl . Tuk tuk se vrátil a zeptal se jestli jsem v pohodě a v klidu jsem odpověděl , že ano a že děkuju že mě nepřejel, protože vím , že to byla moje chyba. V Kambodže , ze které jsme právě přijeli, se totiž jezdí na pravé straně ,tudíž když přecházíš, tak se podíváš doleva, jenže v Thajsku se jezdí vlevo, takže při přecházení se musíš podívat doprava a já jsem si jaksi taksi neuvědomil , že už jsem v Thajsku. Bolest se začala probouzet. Podstatně si nedokážu představit kdyby tam jel náklaďák či nějakej džíp. Uffffff takový šťastný den dneska :-). Večer jsme koupili lístky na ostrov Ko Tao, což je taková základna pro potapěče a bezvadné místo na šnorchlování. Terez už se těší na pláže měsíc, tak se jí to teď splní. Po 8 hodinové cestě busem a 3 hodinové plavbě trajektem jsme konečně dorazili na maličký ostrov. Je tu neuvěřitelné vedro a hodně turistů. Už devět měsíců sebou táhnu šnorchl a brýle a využil jsem je zatím jen dvakrát a myslím, že v budoucích třech měsících je budu konečně používat minimálně obden ( jih Thajska, Malajsie, Borneo, Indonésie ( v plánu je 7 ostrovů) a Filipíny) . Až bych to moc nečekal, tak jsem na ostrově potkával hodně Čechů, občas jsem je poznal už z dálky podle toho, že měli ponožky a sandále :-) . Neeeeeee kecám , poznal jsem je podle toho, že dost popíjeli pivo. Spousta Čechů tu mají své potápěčské školy. Šnorchlování je tady úplně neuvěřitelné, nikdy jsem nezažil takovejhle podmořskej svět plnej stovky druhů ryb. Kolikrát jsem z nich měl strach a spíš utíkal já před nima než li oni přede mnou :-) Po pár dnech jsme z Ko Tao trajektem přejeli na Ko Pha Ngan, který je známý svejma párty z nichž je nejznámější Full Moon party, kam minulej měsíc prý dorazilo 50 tisíc lidí a teď bude 3.2. , což je za pár dní. Je to tu o dost rušnější než li na Ko Tao , ale zase je tu dost hezkých pláží, vodopádů a chrámů. Překvapila mě velká koncentrace Ruských občanů obzvláště na Malibu beach. Oni jsou snad všude :-). Večer jsme zašli na beach party , která byla kousek od hostelu a snad jsem neviděl ani jednoho nezdrogovanýho nebo nevykalenýho člověka. Nebo se mi to po tom půlitru rumu jen zdálo?? :-) Jeden kluk mi vyprávěl, že na těhle párty u moře je normální chodit na záchod do moře a teď si představ Full Moon párty , kde je v průměru 50 tisíc lidí, který se jdou vyčůrat do moře :-) moje nervy. Za pár dní jsme přejeli na ostrov Ko Samui, který je v této oblasti největší a je tu i letiště. Tady jsem se potkal se svým kamarádem a jeho manželkou , který jsou z Ústí nad Labem a jsou tu na 3 týdny. Společně jsme tu strávili 2 dny, kdy jsme na skůtrech projeli celý ostrov a navštívili sochu Buddhy, vodopády atd. Je 3.2. a přemýšlíme jestli jet na Full Moon párty, ani jednomu z nás se tam nechtělo, tak jsme zapařili u Peťana na apartmánu. Byl to famózní večer plnej legrace a hlavně ta zpáteční cesta ve 3 ráno na skůtru, kdy jsem měl daleko větší strach než li Terez, byl opravdu zážitek a ještě že nebyl žádný provoz.
Další den Terez odletěla a potkal jsem se s Ivet , se kterou jsem cestoval v Íránu. Hodně jsem se na ní těšil , protože je to svědomitej člověk , se kterým je legrace. V Krabi jsme se dohodli s pár lidma a pronajali si loď a brouzdali po okolních ostrovech. Náš průvodce byl podle mě pod vlivem nějaké drogy , ale byl fantastickej, jak vše podal, vysvětlil a hlavně kam nás všude zavezl. Nejvíc se mi líbili ostrovy Pado a Tup, kde byl neuvěřitelně bílej písek nebo na Slepičím ostrově to šnorchlování????? Neuvěřitelnej zážitek!!!!!!!! On moc dobře věděl co chceme a díky němu jsme strávili fantastickej den na ostrovech , o kterých se spousta lidem jen zdá, jako třeba Phi Phi , Tup a Pado. Jako jedinému mi dovolil sedět s ním na střeše lodi a kouřit s ním doutník. Bylo a je, to pro mě nezapomenutelný. Večer byl v Krabi famózní, protože byla slavnost, při které se tancovali tradiční tance , jedlo a pilo. Ráno jsme odjeli do Trangu, kde jsem vtipně opět potkal Tomáše, kterého jsem potkal 25.1. v Bangkoku. To snad není ani možný , takováhle náhoda. Docházeli mi víza a zároveň jsem chtěl ještě navštívit nejižnější a nejopuštěnější ostrov Thajska. Ostrov Tarutao , který byl kdysi ostrovem politických vězňů. Jenže v dnešní době je na něm jen pár bungalovů a dva kempy, což mě lákalo.....ten klid tam. Tudíž jsem ráno vyrazil na hranice , kde mi hraničář řekl , že je sobota a není možný dostat nová víza na imigračním , leda až v pondělí. No zasmál jsem se pod fous a šel dál na Malajskou stranu , kde jsem v mžiku dostal víza a otočil se a šel zpět na Thajsou stranu, kde jsem si vystál neuvěřitelnou frontu a dostal víza na měsíc. To mi hlava kurňa nebere, vždyť jsem měl dostat víza na 14 dní, jako je dávaj na každé pozemní hranici a když jsem o ně škemral na hranici z Kambodži , tak se mi frajer vysmál. Teď jsou mi k hovnu, protože potřebuju jen 6 dní. Moje nervy. Strávil jsem celkově 11 hodin po busech a hranicích než li jsem to vyřídil a dostal se do přítavavu Pak Bara, odkud jezdí trajekt na ostrov Tarutao, kde mi řekli, že už dnes nejede. Byl čas na pivo a rum s kolou :-). Druhý den byl příjezd na Tarutao pro mě famózní, protože tak nádhernou vodu plnou ryb a písek jemnej jak hladká mouka, to už jsem nezažil hodně dlouho. Rangerům jsme zaplatili 200 bathů vstup na ostrov , protože je to národní chráněnej park a pak si vybrali bungalov , ve kterém chceme bydlet. Je jich tu celkem kolem 50 ( vždy jen pro 2-4 osoby) na 21 km dlouhém ostrově a plus 2 kempy pro stany. V životě jsem neviděl , tak krásné a prázdné pláže. Tohle je ráj, protože je tady klid a pohoda. Žádná wifina, Rusáci, Němci, auta, motorky a ke všemu elektrika funguje jen 6 hodin denně. Jak se říká, to nejlepší na konec a jako rozloučení s Thajskem , kdy jsem v něm strávil celkově 42 dní bylo Tarutao pro mě hotovej zázrak. Viděl jsem zde nespočet opic, divokejch prasat, varanů, vodopádů a nejvíc milejch místňáků, který se tu o to staraj. 12. 2. jsme překročili hranice s Malajsií, kde nás čekají další dobrodružství.
Podstatně jižní Thajsko byla pro mě trošku nuda , protože tu není skoro nic zajmavého, tedy krom se válení na plážích, což mě nějak moc neba . :-)

Plus: nádherné pláže, holky v bikinách :-) , skvělý šnorchlování, výborné jídlo a lidi,

Minus : strašně moc turistů, znatelně dráž než-li sever Thajska,

Kurz : 1$ - 32 bathů. 1 € - 36 bathů

Ceny: pivo 0,625l - 53 b , jídlo od 40 b , benzín 29 b, kola 1,25l - 30, vstupné na Full Moon party 100b, trajekty průměrně za 300b , kterých bylo mnoho a proto se cesta po jižních Thajsku docela prodražila

Útrata : 12 700 bathů - 9910kč za 20 dní

Víza jsou zadarmo. Na měsíc když přiletíš a na 15 dní když překročíš hranice po zemi.

Překvapení v Kambodže

26. ledna 2015 v 10:27 | Luboš |  Dosud procestované země
Kohokoliv jsem se zeptal na Kambodžu, tak si buď myslel, že je tam ještě válka a nebo, že je to tak extrémně chudej stát, že neznaj ani kolu. Jenže opak je pravdou a to obzvláště v hlavním městě, kde jsou fast foody typu KFC nebo kavárny Costa Coffe a co mě nejvíce dostalo, byla ohromná koncentrace džípů značky Lexus a Range Rover za několik miliónů. S čistou myslí můžu říct, že jsem za svůj život nezažil hodnější a lepší lidi než li tady. Jsou hodný, krásný, vtipný, tolerantní a úplně nejvíc usměvavý.

V 7 ráno jsme vyrazili ze Saigonu směr Pnhom Penh v Kambodže. Cesta byla hodně v pohodě až na vtírajícího se stevarda , který pořád chtěl naše pasy a 35$ na víza. Když jsem mu po sedmé a s razantně zvýšeným hlasem řekl, že si to vyřídíme na hranicích sami, že jeho pomoc nepotřebuju , tak už to pochopil. Všichni ostatní mu dali pasy a 35$. U okénka mi řekli, že víza stojí 30$ a jsou za minutu hotová. Terez " uplatila" 2 dolarama úředníka, poněvadž neměla fotku. Chápeš, že ten stevard měl z každého v tom buse 5$ ?? Docela slušnej byznys na Kambodžana. Ovšem jeho čas pomsty , že jsme nevyužily jeho " službu" nadešel v momentě, kdy jsme vyřizovali víza a on jen suše oznámil, že ostatní už mají díky němu už víza a mají hlad a že autobus na nás bude čekat o dva kilometry dále u restaurace , tak ať se tam nějak dostaneme . Vím, že tohodle hajzla dožene karma. Vzali jsme si taxi-moto za jeden dolar, aby jsme se tam dostali včas. Než li jsme dojeli do PP , tak jsme se v buse zakecali s jedním Amíkem , který se oženil s Kambodžankou a již několik let tu učí angličtinu. Poradil nám dost důležité informace a zkušenosti, které jsme využívali po celý pobyt v Kambodže. Tuk tukem jsme se v PP dostali na Riverside , kde se soustředí nejvíc guest housů a hotelů. Během 17 minutové jízdy jsem napočítal přes 60 džípů značky Lexus a Range Rover. Zas tak chudá země to asi nebude :-) . Pamatuju když mi každý vyprávěl o PP jako o hrozném a špinavém městě, kde se jenom chlastá, prodávaj drogy a je hodně prostitutek. Ovšem je to tu klidnější oproti Vietnamským městům a nesnaží se na mě mluvit rusky, což je pro mě teď docela fajn. Podstatně mě dostal ten neuvěřitelnej rozdíl mezi chudejma a bohatejma. Je to hrozivě vypadající kontrast, který se odehrává na každém kroku. Vidíte bohatého Kambodžana nebo turistu , jak si na zahrádce pije pivo a jí jídlo za x dolarů a prakticky u jeho nohou sedí buď malé ušmudlané dítě nebo holka s nemluvnětem v ruce a všichni čekají jestli se někdo slituje a něco jim dá. V tomhle směru je to asi nejšílenější město co jsem zažil a dá se to srovnat snad jen s Indií. Po 3 hodinové návštěvě muzea genocidy, kterou tu "prováděl " vypatlanej mozek Pol Pot a jeho psychicky zvrácení devianti, který mu pomáhali v " revoluci" jsem žasl nad tím jak dlouho byl u moci. Během pár let umučili a zabili skoro 2 mil. lidí. Děsivé prostory, děsivé příběhy a děsivé představy. To vás provází celou dobu , kdy jste tu. Jsou tu i stovky fotek zabitých či umučených lidí, jenže jedna fotka je naprosto vyjímečná, tragická a až se člověku sevře pěst a vženou se mu do očí slzy. Oni mučili holku s miminem v náručí!!!!!!!!. V PP jsme si dali "Happy" pizzu a na to pár piv a bylo o večer postaráno:-) Ráno jsme busem vyrazili směr Siem Reap a říkali 6 hodin, jenže se to protáhlo na osm. Mělo to výhodu v tom, že člověk viděl tu nádhernou krajinu a také extrémně chudé lidi a člověk si hned začne víc vážit svého života, domova a svých možností. Siem Reap byla maličká vesnička a po "objevu " Angkor watu se tato vesnička rozrostla prý až 100 násobně. Je tu i ulice "Pub Street" , kde se jen kalí a fetuje a mezi tím vším pobíhají malé dětí a nabízejí cigarety či jídlo a nebo žebrají. Ke mě přišel tak desetiletej ušmudlanej a bosej kluk , kterej mě štípnul do bradavky , zasmál se a utekl. Moje nervy ... kdo ho to naučil ?????? Další den jsme si půjčili kola a vyrazili směr Angkor wat vzdálený 6 km. Po cestě jsme kupovali lístek na jeden den za 20$ a dokonce nás i fotili.( určo asi proto, že si dřív ten lístek lidi půjčovali než li šli do nějakého chrámu a každý dost ušetřil ). U Angkor watu jsme na východ slunce a je tu lidí jako na finále mistrovství světa ve fotbale nebo když ČSSD rozdávala při volbách zadarmo pivo a klobásy. Obzvláště mě sralo když jsem viděl kde koho jak si chodí a stoupá tam, kde je to zakázaný a hlavně tam kde je to určený jen pro mnichy. Jak já nenávidím bezcitný Čínský turisty!!! Moje nervy. Angkor je největší náboženská stavba na světě a je to opravdu zážitek se tu procházet a bohužel se i na této stavbě podepsal čas. Odtud jsem vyrazil navštívit chrám Bayon a ten byl naprosto úchvatnej taky. Ovšem nejvíce fotogenickej je Ta Prohm, protože chrámy jsou " spojené" a prorostlé ohromnýma stromama a kořenama stromů. Člověk jenom sedí a žasne a samozřejmě dělá fotky a selfíčka ::-) Celý den utekl jako voda a po shlédnutí nádherného západu slunce byl čas jet domů. Celý den měl jen tři chyby - hrozně turistů, ohromně otravné prodejce -tuk tukáře a hrozně tvrdou sedačku na kole. Další den jsme na kole vyrazili k jezeru Tonle k vesničce vzdálené 32 km od Siem Reap. Po pár kilometrech jsme z asfaltky přejeli na štěrkovou cestu, z štěrkové cesty na cestičku z písku a z písku už se cesta ztratila úplně, takže buď selhala Gps nebo k vesničce se dá dostat jen lodí. Dohnala nás banda dětí , které se nás několikrát ptali na jméno a jak se máme. Byli hrozně roztomilí a pořád se chtěli fotit. Když jsem jim dal bonbony, tak byli štěstím bez sebe a běželi za námi několik desítek metrů. Jak já bych si je vzal všechny domů. Terez se zabořilo přední kolo do písku a hodila neuvěřitelného tygra. Už dlouho jsem se tak nezasmál a zaplať pán bůh se jí nic nestalo , protože se "vyválela" v trávě a písku. Nakonec jsme se rozhodli , že navštívíme jinou vesničku a vráceli jsme se tou samou cestou zpět. Po chvilce mi Terez oznámila , že píchla zadní gumu. Hm hm hm ta má tedy den a to jsme docela daleko od první vesničky. Naštěstí jsme v nedaleké vesničce našli 11 letého profesionálního opraváře kol, který slepil píchlou duši za deset minut a řekl si za to půl dolaru. To mě úplně dostal, ale Terez mu dala daleko více a on byl za to rád. Když jsme byli skoro před tou další vesničkou jménem Chong Khneas , tak nám oznámili, že musíme jet dál jen na lodi. Dali nám "férovou "cenu jen 20$, šulínci. Tak jsme si dali oběd a vyrazili zpět do Siem Reap. Šel jsem si do prádelny pro věci a zjistil jsem , že mi ztratily moje Buddhisticé tílko z Nepálu!!!Nééééé !!!! Řekl mi, že mi dá 5 $ a ať si tady koupím nové, nacož jsem mu řekl, že tu asi těžko koupím tílko z Nepálu a že ať si nechá peníze ,na ty se můžu vysrat. Moje nervy to je škoda, ale nedá se nic dělat. Svůj poslední den jsme tu strávili po trhách a v " Pub street" , kde je několik desítek hospod s dobrým a levným pivem. Ve 2 ráno nás vyzvedl bus a byl čas jet směr Bangkok. Kambodža mi bude hodně chybět, ty skvělý lidi, jídlo a jejich pohodovej styl života. Poznal jsem , že ani chudoba nemůže porazit skvělé lidi , který žijou pro radost a své přátele a rodinu.

Plus : naprosto skvělý lidi, levná zem, snad nejnádhernější holky na světě,

Mínus : strašně moc turistů, všude se jen chlastá, veliká chudoba, bez GPS se cestovat nedá,

Kurz : 1$- 4020 riálů , ale většinou se všude platilo v dolarech

Ceny : točené pivo 0,33l - 0,5 $, voda 1,5l - 0,5$, láhev whisky - 1,5 $, benzín -1$ ,masáž 30 min. -3$, vstupné Angkor wat - 20$

Útrata : 130 $ za ubytko, jídlo, dárky atd. A plus 30$ za víza

Vietnam : Země rýžových políček a šmelinářů

23. ledna 2015 v 18:41 | Luboš |  Dosud procestované země


Když se řekne Vietnam , tak asi každý si představí válku, kterou tady " provozovali " Američani , aby zase zvýšili své velké a trapné ego " my jsme Amerika , kdo je víc" . Bohužel vzpomínek na válku je tu stále dost a možná více než li v Laosu a člověk se pořád ptá proč to muselo zajít do takových mezí a umřít takových lidí , jen pro zasrané Americké ego. Vietnam je tuze krásná zem plná zajímavých a krásných míst. Vietnamci jsou neuvěřitelně pracovití a jsou i dobří obchodníci a smlouvání je na každodenním pořádku. Jediné co Vietnamci stále neumí je se usmát. Vietnam se zařadil mezi moje TOP země a jsem si jistý , že se sem brzy vrátím.

25.12. v 6 30 ráno jsem vyrazil z Phonsavanu (Laos) dost luxusním busem ( kupoval jsem jízdenku do lokálního nejlevnějšího) a po velmi děsné jízdě, kdy se poblilo několik žen a musím uznat , když už to bylo po několikáté, tak už mi nebylo do smíchu , ale do pláče. Pokaždé když blily, tak to byli zvuky jak kdyby je někdo zabíjel. Moje nervy, musel jsem si zesílit hudbu ve sluchátkách, abych to neslyšel. V 13 20 jsme byli na hranicích, takový klasický Asijský ošuntělý a smradlavý. Přes 2 hodiny nám kontrolovali a prohledávali bus. Hm hm hm. Na Vietnamské straně ta silnice už byla o něčem jiném, zaplať pán bůh nikdo už neblil. V podvečer jsme ve Vinh. Bankomat mi dává jen 2 milióny ( 100$) , ale na jízdenku do Hanoje a večeři to snad postačí. V restauraci na autobusáku mě uvítal stůl, kde seděli 4 borci a obírali dvě uvařené kravské hlavy. Ufffffff. Pozdravil jsem a objednal si Pho Bo, což je hovězí polévka s nudlema. Než jsem se otočil , tak jsem na stole měl panáka . Od stolu " kravských hlav " na mě mávali a něco řvali a jediné co jsem rozuměl bylo slovo vodka. Po jídle jsem dostal další a už jsem si říkal , že bude čas jít. Autobus byl s polohovatelnejma sedačkama, že se dalo i natáhnout, takže to bude jízda. V Hanoji mě přivítalo deštivé počasí, ale naštěstí jsem po chvilce našel rozumné ubytko za 4$. Dnešní největší zážitek jsem měl z návštěvy věznice, kde mimo jiné bylo uvězněno desítky amerických pilotů, kteří o této věznici říkali, že je to "Hilton" v Hanoji. Je smutné , že se Vietnamci chovali k lidem , který jim bombardovali zem lépe, než- li ke svému lidu. Dnes je úterý a potkal jsem se tu s Terez, se kterou budu cestovat po Vietnamu. Během dne jsem navštívil velice zajímavé historické muzeum a mausoleum Ho Či Mina, které poukazovalo na jeho život a co vše dokázal. Když zapadlo slunce, tak před katedrálou sv. JOSEFA se uspořádala vánoční besídka. Byl to pro mě fantastický zážitek a překvapení. Další překvapení mi přivezla Terez a to v podobě dvou plechovek Plzeňského piva a několik kil cukroví. Pro mě to byli skvělé vánoce. Byl čas se hnout , protože se blížil silvestr, který jsme nechtěli strávit v Hanoji , ale v Halong bay a to konkrétně na ostrově Cat Ba. Busem 3 hodky a pak jsme 5 hodin brouzdali lodí v Halong bay mezi ostrůvkama, což podle mého je pro každého nezapomenutelný zážitek. Je to jako z jiného světa, člověk jen žasne a nechápe. Cat Ba je ohromný ostrov a bydlet se dá víceméně jen na jihu ostrova. K mému překvapení je to tu hodně levné a sehnali jsme nádherný pokoj za 28 $ na 4 noci. Celé 4 dny byli fantastické, protože jsme jezdili kajakem mezi ostrovama, na motorce objevovali celý ostrov a byli na treku v Národním parku, který je opravdu nádherný. Silvestr byl taky hezký, protože majitel hotelu nás všechny pozval na společnou večeři a popíjení. Byla neuvěřitelná legrace a to i v momentě, kdy jsme v salátu objevili nakrájené kuřecí pařáty. Celý večer byl úžasný, teda do té doby co si pamatuju, protože jsme zde potkali 8 Čechů a byla to neskutečná párty. Ráno mi pan domácí řekl, že jsem prý spadl ze schodů a celkově byl divnej. No pardón tedy :-) . Na pokoji jsem objevil i prázdnou lahev od rumu a několik plechovek od piva. Tvrdý alkohol moc extra nepiju, jen při vyjměčných situacích a většinou to pak dopadá velkým " oknem " a nějakým průserem. Podstatně nebylo mi celý den do skoku a po shlédnutí několika videí, na kterých jsem dělal jen ostudu mi nebylo ani do smíchu :-) ještě, že zítra jedeme pryč. V Hanoji jsme byli lehce po poledni a hned koupili lístky na noční bus do horského městečka Sapa a nakoupili menší sváču. Po brouzdání jsem byl vyprahlej jak velitel pouště a srovnal jsem se několika pivama.
V Sapě jsme byli ve 4 ráno a řidič nám řekl, že jestli chceme tak můžeme v buse spát do 7 hodin, což bylo skvělý, protože venku je 6 stupňů a všechny hotely jsou ještě zavřené. Po sedmé hodině jsme vyrazili hledat guest house a byl to vskutku zážitek. Vietnamci totiž slaví nový rok a tady je to ideální místo na pořádnou oslavu a tudíž je tu všude plno a nebo pekelně draho ( pokoj za 50$ ). Naštěstí si nás na ulici všiml jeden Vietnamec jménem Ben ( byl radši když mu lidi říkali mistr Ben :-) ) a řekl nám , že má volný pokoj za 15$ a mají i vyhřívané postele. Doufal jsem , že nemyslel vyhřátou postel po nějakém teplouškovi . Když jsme došli do hotelu , tak po chvilce přišel a začal se tvářit jako malé dítě, které udělalo průser a prosí o odpuštění. Žádný pokoj nakonec nebyl, ale nabídl nám jeho , který je v 5 patře a nemá sprchu a vyhřívané postele (cena 5$) a od zítra, kdy končí oslava si můžeme vybrat jakýkoliv pokoj. No co zbývalo. Pronajali jsme si motorku a vyrazili se kouknout po okolí, dnes byla lehčí mlha , takže nešlo vidět tak do dálky, ale ta rýžová políčka a terásky byli fakt nádherný. Odpo jsme zajeli do vesnice kde žijí Hmongové, který se vyznačují svým způsobem života a pestrým oblékáním. Za vesnicí je i jeskyně, před kterou čekají Hmongové, aby vám mohli za penízky půjčit baterku, jenže my měli svojí, tak jsme s úsměvem odmítli. Jeskyně byla ohromná a snad měla i nekonečné chodby, jen mě zarážel ten bordel v ní. Další den jsme na motorce vyrazili směr čínské hranice a natrefili na neuvěřitelně ošklivé město Lao Cai. Po cestě zpět jsem se Terez zeptal jestli nechce řídit a řekla že jo. Upozornil jsem jí ať dává pozor na štěrk a bahno. Při jízdě jsem se kochal krajinou a fotil a najednou jsem válel sudy na silnici. Terez podjelo přední kolo. Kouknul jsem jestli je v pořádku a šel odtáhnout motorku ze silnice. Místňáci koukali, jak kdyby přistáli mimozemšťani. No oprášil jsem se, nasedli jsme na motorku a jeli zpět do Sapy. Na Terez šlo vidět , že jí to mrzí, ale co, stane se to a jsme oba v pořádku, takže pohoda. Při cestě zpět nás odchytla velká parta mladých Vietnamců, který si opékali párky, tofu a ryby a řekli ať se najíme s nima. Pak se s náma začali fotit a celkově to bylo úžasný a oni se furt něčemu smáli asi tomu mýmu nosu nebo že jsem byl takovej ušmudlanej. Druhý den jsme šli na "trek" , jak říkají místnáci , aby jsme viděli zdejší vesničky, a celé se to přitom jde jen po asfaltce. To nám ještě říkali, že musíme mít průvodce, asi aby nás upozorňoval na kamínky na silnici :-) Došli jsme do vesnice Tavan a to bylo neštěstí. Měla to být Hmongská vesnička plná místňáků, ale byli tam jen Vietnamci, který vám až nechutně nutili jejich trapné a fejkové výrobky. Kolikrát to bylo na pěst, protože vedle nás šli stovky metrů a pořád hudrovali a nabízeli. Byl čas odejít jinak bych zabíjel. Cestu zpět jsem vybral přes hory a rýžová políčka a to byl zážitek. Večer odjezd opět do Hanoje , ze kterého pojedeme dále na jih. Když jsme brzy ráno vystupovali v Hanoji , tak jsme byli svědky rychlého a brutálního okradení dvou Japonek motorkářem , který pak rychle ujel. Odpoledne jsem již potřetí potkal ty samé Čechy a pokaždé v jiném městě ( Cat Ba, Sapa, Hanoi). Jsou strašně super. Nočním busem jsme se přesunuli do nezajmavého města Dong Hoi, kde nás vysadili v 4 50 ráno a po předešlé zkušenosti dávali pozor na své věci. V prvním hotelu jsem na zemi vzbudil rečepční a po ubytování jsme půjčili motorku a vyrazili směr jeskyně Phong Nha a Thieng Duong. Jsou to jedny z největších jeskyň ve Vietnamu , ale i v Asii. Celou cestu ,což bylo 70 km, brutálně pršelo. Každá kapka byla jako jehlička , která se zabodávalo do mého obličeje a nosu. Přes brýle jsem kolikrát nic neviděl a tak nějak doufal, že se nám nic nepřiplete do cesty. Vstupné do Thieng jeskyně bylo 250 000 ( 250kč) a opravdu to stálo za to. Je to ohromná , dlouhá a nádherná jeskyně. V životě jsem žádnou podobnou neviděl. Měli jsme štěstí, protože tu nebylo moc lidí a užívali každou minutu. Cesta zpět byla snad ještě horší. Připadalo mi , že snad pršelo i zespodu. Obličej jsem měl od kapek tak znecitlivělej, že jsem se nedokázal ani usmát.Další ráno jsme vyrazili busem do Hue a vysadili nás 6 km za městem, moje nervy. Nezbylo nic jiného než li vzít moto taxi a když jsem řidičovi ukázal svou velkou krosnu, tak jen řekl no problem. V Hue je největším lákadlem staré město jménem Citadela. Bohužel město Hue bylo těžce zdevastováno během války a v Citadele ze 160 ti budov zůstalo jen 10 originálních a ke všemu jsou skoro prázdné. Je to hrozná škoda a nezbývá nic jiného než li si představovat , jaké to tu asi bylo. Nedaleko od Hue je městečko jménem Hoi An, na které jsem se hodně těšil. Má velmi staré a krásné centrum. Člověk se tu cítí opravdu dobře i večer , kdy jsou baráčky osvětlené nádhernými a barevnými lampióny, jen to tu má jednu malou chybu, která tu kazí tu " romantiku" a to jsou bary s hlasitou disko hudbou. Kousek od Hoi Anu je hinduistický chrámový komplex jménem My Son. Já jsem tam ani nešel, protože jsem jich dost viděl v Indii před 4 rokama a Terez tady z toho byla zklamaná, že prý je to malé a nic moc. Velkou atrakci v Hoi Anu je tzv. Fresh Beer a cena je 4000-5000 ( 4-5 kč ), který jsme si každý den bohatě dopřávali. Odtud jsme se přesunuli nočním busem do města Nha Trang, ze kterého jsem měl menší obavy, protože ho prý ovládají Rusové. Ranní uvítání bylo v azbuce, moje nervy to snad ne. Veškeré krámy, restaurace, hospody a hotely měli jako první menu v azbuce , pak vietnamštině a až pak v angličtině. Bylo opravdu divné vidět a slyšet mluvit Vietnamce rusky. Město není nikterak zajmavé kromě hezkých pláží, kde se povalují jen a jen Rusové. Další den jsme na motorce vyrazili směr do 140 km vzdáleného horského města Dalat. Půjčení motorky bylo obtížné, protože nikdo nechtěl půjčit motorku na takovou vzdálenost a hlavně do hor , kde je převýšení z nuly do 1600 metrů a když už, tak za trojnásobnou cenu. Holt musel jsem lhát a paní utvrdil, že budu jezdit dva dny jen po městě. Motorka dostávala docela záhul, ale cesta stála za to, viděli jsme nespočet vodopádů a nádherných scenérií. Po cestě se ochladilo na 7 stupňů a byla taková mlha, že jsme jeli tak pomalu, že by nás předjel i člověk na vozejčku. Čím víc jsme se blížili k Dalatu tím větší byla koncentrace skleníků a tím se měnil ráz a krása krajiny. Připadalo mi to jako v El Ejidu ve Španělsku, kde jsem byl před pár lety. Všude kam oko dohlédlo byly jen skleníky a byl to otřesnej pohled. Další " "dominantou " je ohromné nákupní centrum. Ještě že je tu alespoň veliké jezero , které to tu trošku zpříjemňuje. Cestou zpět začalo něco chrastit v zadním kole. Díky svému švýcaráku jsem povolil kryt od řetězu a zjistil, že máme zničenou rozetu. Chybělo několik zubů a ty co zbyly, tak byly skoro zničené. Myslím , že díl Mekgajvera , kde spravuje motorku švýcarákem jsem neviděl, tak jsme začali hledat pomoc u místňáků. Místní "automechanik" mi řekl, že náhradní rozetu nemá a že další servis je až za horama desítky kilometrů odsud. Utáhli jsme řetěz na maximum a poté se mě zeptal jestli věřím v boha, odpověděl jsem , že vždy když mám problém nebo jsem v průseru, aby mě z něj dostal a pak jediný co dodal bylo : teď máš problém , tak se pomodli a snad dojedete. Celou cestu jsem jel opatrně a pomalu a na servis si vzpomněl až v Nha Trangu, když jsem vracel motorku se slovama děkuji je to super stroj :-) . Poslední město na naší ose Vietnamem je Saigon. Autobus nás ráno vyhodil doslova v turistickém centru a tak nebylo těžké najít fajn hotel. Ani jsme si nevybalili a vyrazili lokálním busem do Cu Chi tunelů, které se začali budovat už při válce s Francií a při válce s Amerikou se "rozrostly" na 200 km. Náš průvodce byl naprosto skvělej a dokonce uměl pár slovíček česky. Tunely byly opravdu úzké a maličké, jak říkal průvodce "Vietnam size". Byli geniálně maskované a vymyšlené. Obzvláště mě zaujalo, když povídal jak se připravovali pasti na Američany.Velká vychytávka byla, že Vietnamci nosili věci po Amerických vojácích a myli se jejich mýdlem, takže je pes horko těžko vyčenichal. Podstatně bych tam nechtěl žít několik let a zažívat každodenní bombardování. Cesta zpět do Saigonu byla trošku zpestřením, protože jsme si spletli číslo busu a tenhle nás dovezl na druhej konec města. Saigon je v rámci mezí zajímavé město a hodně zajímavá je tady pošta, kterou navrhoval pan Eiffel a taky katedrála Notre Dam. Co jsem vůbec nepochopil bylo milióny motorek na silnicích. Bylo to jak koukat na mraveniště. Jeden borec mi říkal, že v Saigonu je prý 8 mil. motorek. Náš čas ve Vietnamu se chýlil ke konci a byl čas se přesunout do Kambodži. Vietnam mi bude chybět, je to zajímavá a nádherná země, která má určitě turistický boom ještě před sebou.

Vietnamská kuchyně: Vietnamské jídlo je opravdu velice chutný zážitek. Každý den tu byl pro mě kulinářský zážitek, obzvláště v pouličních vývařovnách. Bohužel v jednom stánku v Hanoji jsem viděl i opečené psí tělo, co dodat prostě někomu to chutná. Vietnamská gastro kultůra sahá i do takových mezí, že se při jídle krká , prdí a neuvěřitelně mlaská, což mě štvalo úplně nejvíc a kolikrát bych rozdával facky. U přímořských měst byla úplná fantazie ochutnávat jejich jídla, která byla z chobotnic, krevet, humrů, krabů , žab a různých ryb. Po Francouzech tu zůstala "kultura" plněných čerstvých baget.

Smlouvání : je až absorudní o co vše tu člověk musí smlouvat, ale já jsem se nedal a vymyslel jsem na ně taktiku a měl jsem skoro vše o polovinu levnější. To že se ve Vietnamu " zdražuje " není ani tak inflací, ale bohatýma turistama, který vždy zaplatí to, co si každý Vietnamec řekne a občas člověk žasne nad tím co si dokážou říct třeba za neperlivou vodu. Po pár dnech mě to naopak začalo bavit a musím uznat , že i několik Vietnamců jsem vytočil k nepříčetnosti, což mě bavilo , protože jsem jim vracel to, že ze mě dělali debila , kterého můžou snadno okrást.

Doprava: Každý asi někdy viděl fotku z Vietnamu , na které je několik desítek motorek a aut , které se rychle hemží ulicí a někdy to působí až chaoticky. Ono to i tak nějak chaotické je a vše funguje na vzájemném respektu a s mýma zkušenostma z Prahy, kdy jsem tam brázdil ulice na skútru, se mi to teď hodilo. Člověk se rychle otrká a nesmí mít strach. Kolikrát jsem viděl i ošklivé nehody, ale podle mě způsobené tím, že na motorkách vozí nesmyslné náklady, které je buď převažují nebo jsou ty náklady tak objemný, že se někde zaháknou nebo o něco štrejchnou. Jednou z věcí také je, jak takovou silnici přejít. Dlouho čekat nemá smysl , ale stačí jít pomalu a oni se vždy vyhnou. Fascinujicí to bylo , když člověk přecházel 4 proudou silnici :-)

Plus : fantastické jídlo, nádherná a zajímavá krajina, fajn lidi, pohostinnost

Mínus : až neuvěřitelně otravný prodejci , všude Rusáci , bez úsměvu

Kurz : 1$ 21,540 1€ 25, 760

Ceny : točené pivo 0,33l 5 kč, plechovkové 0,33l - 9 kč, 1,5l vody - 8kč, benzín 18 kč, polévka Pho Bo 35 kč, plněná čerstvá bageta 15 kč

Náklady : za 24 dní 11 420 kč za ubytko, dárky, jídlo , pití, výlety a ještě + 1200 kč za víza

Laos : 50 odstínů zelené a levná whisky

30. prosince 2014 v 17:06 | Luboš |  Dosud procestované země
Laos-50 odstínů zelené a levná whisky

Laos mi připravil snad zatím největší šok. Čekal jsem zemi , kde bude minimum turistů a že když jim na fotce ukážu letadlo, tak se mě budou ptát co to je. Jenže opak je pravdou. Je tu tisíce turistů z různých zemí a dost, ale opravdu dost se tady chlastá, protože láhev whisky stojí jedno euro stejně tak i pivo Lao. Je to zem , kterou zničili Američani , na kterou poslali okolo 4 miliónů tun bomb ( dodnes nikdo přesně neví). Východ a jih země je těžce poznamenaný do dneška jak psychicky , tak fyzicky , ale i přesto je až neuvěřitelný jak tu jsou strašně hodný lidi , který vám rádi darují úsměv.

Po klidném přejezdu hranic jsem dorazil do vesničky Huay Xai, kde jsem se doptal na loď do Luang Prabang. Měl jsem štěstí, protože tu byli poslední místa ( loď tak pro 80-100 liďí) a to značilo jednak , že se vejdu, ale také i to, že za chvilku se bude vyrážet. Nejednou se mi stalo, že jsem někde čekal i několik hodin než li se bus nebo loď naplnila a až pak se vyrazilo. Cena byla 220 000 (22€) za dvoudenní plavbu a prý se mám na co těšit. Ostatně plavbu mi zpříjemňovali na sračku ožralí šulínci z USA , Izraele a Británie. Jejich chování bylo k nim zcela typické, jako by jim tu vše patřilo. S dvouma z nich jsem měl i menší problém, který byl ale bleskurychle vyřešenej .První den jsme skoro po 6 hodinách dorazili do vesnice Pakbeng, kde jsem sehnal fajn pokoj za 5€ , vsice tu nebyli okna ani moskytiéra, ale tekla alespoň teplá voda. Pakbeng je maličká poklidná vesnička v džungli , která tu vznikla kvůli turistům a žije jen z turistů, proto tu nenajdete nic jiného než li guest housy a restaurace. V paměti se mi přemítá ta fascinující dnešní cesta. Mekong, hory a džungle. To byli neskutečný pohledy na zatím nezničenou přírodu ( tato oblast nebyla bombardována) , které se mi vryly do paměti. Džungle měla snad 50 odstínů zelené, nikdy jsem neviděl tolik druhů přírodní zelené. Na lodi se prodávalo pivo Lao a někteří to vzali opravdu poctivě. Nejvíce vtipný byli dva Angláni, který usnuli na zemi a ten jeden když se náhle vzbudil, tak nestihl doběhnout na ten tragický záchod a vyblil se do uličky. Jediný co bylo štěstí, že tu nebylo stereo , jinak by vznikla neskutečná párty v přinejmenším jako na Fajn rádio parníku u nás na Vltavě :-). Druhý den byl sraz na lodi nejpozději v 8 30 , aby se v 9 00 vyrazilo a ejhle spousta těch pubertáckejch dementů dorazilo až v 9 20 a v klidu a pohodě nastoupili, fakt na pěst. Podstatně si i myslím, že by už Španělky a Angličanky, které jsou kolikrát až neuvěřitelně obézní, neměly nosit legíny a modlím se za den ,kdy to už pochopí, ponevač pohled na ně vám pak kazí radost z jízdy a v důsledku celý den. Dnes zaplať pán bůh neměl nikdo chuť kalit a dělat bordel, takže to byla ideální jízda plná famózních scenérií. Občas mě dostával kormidelník, kterému bylo tak 20 let, jak se v klidu a pohodě s tou velkou lodí vyhýbal ohromným kamenům. V 17 12 kotvíme a prý jsme v Luang Prabangu, jenže nejsme. Kapitánovi jsem řekl, že jsem si lístek zaplatil do Luang Prabangu a néééé před něj. Dělá že nerozumí , ale ke mě se přidalo víc lidí a hučíme do něj, šel pryč z lodě. Je jasné proč nás tu nechal, protože tu čekaj Tuk Tuky ( vyjebaný taxikáři) a za 3€ vás svezou ty 4 km do města. Vysmál jsem se jim a řekl, že mám nohy a šel pěšky. Vtipné bylo když jsem se otočil a za mnou tak 40 lidí, který tuk tuky vyfuckovali taky. Luang Prabang je nádherná vesnička, která tu zůstala po Francouzech. Nádherný koloniální styl baráků, ulic i památek davá této vesničce ohromný šmrnc a romantičnost. Každý den tady strávený byl jedinečný, obzvláště koukání na východ a západ slunce v blízkosti Mekongu, návštěva Whisky village, Buddha jeskyně v Pak Ou , místního opravdu nádherného chrámu Xieng Toung ( jeden z nejuznávanějších v Laosu) a jen tak procházení po vesničce ,obzvláště večer když byl noční trh. S těžkým srdcem jsem se přesouval dále jenže už byl čas a jel jsem nočním busem do hlavního města Vientine. Soused mě pořád něčím krmil a dobré bylo , že uměl anglicky. Měl jsem ho rád do doby než si sundal boty. Moje nervy ten smrad byl tak hustej , že šel i vidět, nikdy jsem nic podobného necítil a naznačil jsem mu , že je čas si ty boty opět nazout. Cesta byla divoká , protože směs kamení, bahna, prachu a velké díry dělalo své. Vientine je jedno z nejmenších hlavních měst na světě. Žije tu jen okolo 300 tisíc lidí a mrakodrapy tu nenajdete. Je to taková velká vesnice , stejně jako Brno u nás :-) . Poměrně nudné a dva dny jsou akorát. Největší atrakcí je tu Victory gate, která je na hlavní silnici a prý se stavěla z cementu, který tu zůstal po Američanech. Za malý poplatek vás pustí až nahoru a funguje to vlastně i jako taková rozhledna. Nááádherný výhled na ohromný Mekong, krásnou fontánu a také na zbytek města, který zatím nehyzdí vysoké budovy. Měl jsem to stěstí, že jsem na pokoji bydlel s dvouma Anglánama , který na noc nastavili klimošku na 16 stupňů a ráno jsem se vzbudil se zákeřnou ba dokonce smrtelnou mužskou nemocí, dostal jsem rýmu (léčil jsem jí dva týdny a pokud víš, jak mám velký nos , tak víš jak jsem trpěl). Zdejší noční trh byl pro mě zklamáním, protože byl plný jen fejkových věcí tudíž jsem si dal jen jídlo a pivo. Další den jsem vyrazil do městečka Thakhek. Malé hezké město u Mekongu, které je základnou pro horolezce. V okolí je mnoho krásných vápencových skal a jeskyní. Už v autobuse jsem se dal do řeči s jedním Němcem jménem Filip ( hodně typické Německé jméno ) a zjistil jsem, že máme stejný plán, tak jsme se ho rozhodli uskutečnit spolu. Ráno jsme vypůjčili motorky a vydali se na 3 denní okružní jízdu s hlavním cílem navštívit 7 km dlouhou jeskyni Konglor. Po pár km jsem zjistil , že motorka značky Zongshen je velký shit. Vůbec to nejede a vše se hrozně klepe. Tuším, že na tenhle výlet jen tak nezapomenu. Po 180 km jsme dojeli k jeskyni a při hledání guest housu nás zastavil jeden starší pán a zeptal se , jestli nechceme bydlet u něj a cena prý 5€ s večeří a snídaní. Jeho " domov" byl baráček na kůlech, který měl 3 pokoje, kde bydlel on se ženou a v dalších jeho děti. Fascinovala mě kuchyň, která byla v polootevřeném prostoru a úplně vše se vařilo na ohni. Nějak jsem neměl sílu se ptát kde je koupelna. Naše "místo" bylo na verandě, kde byli matrace , moskytiéry a zrcadlo. Po vybalení jsme vyrazili do okolí a šli za zvukem ohňostroje. K mému překvapení tu bylo desítky lidí co popíjeli, hráli karty o peníze a jiné hry. Když mi Filip řekl, že je to pohřeb, tak jsem tomu nevěřil do té doby než li jsem u chrámu viděl bílou rakev. V Laosu se pohřeb oslavuje, to jsou mi zvyky. Tak jsme se pustili do oslav taky a začali jsme s místnákama hrát karty o peníze a pít Lao Lao whisky. Rukama nohama nám vysvětlily pravidla , ale jak jsem pochopil, tak nejdůležitější byl obnos peněz , který budeš sázet samozřejmě. Dnes je mi 30 a je to krásný narozeninový den plný překvapení :-) . Když jsem byl v plusu 56 000 (7$) , tak jsem cítil vražedné pohledy od místňáků a raději jsme se přesunuli k jinému stolu. Tady zas vyhrával Filip a včas jsme odhadli jít domů. V noci začalo foukat a byla neuvěřitelná zima, že jsme museli spát v bundách a ke všemu ještě ten bordel z toho pohřbu . K snídani byla nečekaně rýže s oříškama a vajčkem. Do jeskyně jsme dorazili jako první a dokonce jsme neplatili ani vstupné, protože na bráně nikdo nebyl. Řidičovi lodě jsme dali 120 000 (12€) dostali jsme čelovky a vyrazili jsme. Uvnitř jeskyně to bylo neuvěřitelně velké a ta famózní ozvěna. Z potoka koukalo dost kamenů a kormidelník a háček vepředu, který měl pádlo , měli co dělat aby jsme se kolikrát vyhnuli. Uprostřed jeskyně jsme vystoupili a kus museli přejít. Všude kam jsem se podíval byly krápníky a stalagnity. Bylo to dechberoucí a ten kdo byl v Laosu a nebyl tady, tak jako by v Laosu nebyl. Po 40 min jsme jí projeli celou a na konci tam byla vesnička s občerstvením. Při cestě zpět jsem znova vychutnával tenhle moment. Najednou rána z leva a z prava od skály. Narazila do nás druhá loďka. S Fílou jsme byli v pohodě , ale druhá loďka s třema turistama se převrátila. Měli štěstí, že tu byla voda po pás, ale asi se jim namočily telefony a foťáky. Večer jsme se tomu smáli, ale měli jsme sakra štěstí. Po zabalení ,zaplacení a rozloučení s hostitelem jsme vyrazili dál směr Sabadee kemp, který leží u jedné řeky. Ze silnice se staĺa prašná cesta s velkýma dírama kam by se schoval i pes. Kolikrát jsme jeli mezi bagrama a buldozérama a s Filipem jsme si z toho udělali takovej závod. I když to kolikrát bylo dost nebezpečný, tak byla neuvěřitelná legrace a naše motorky dostaly šlušnej záhul. Po chvilce jsem si všiml, že Filip nejede , tak jsem to otočil a vracel se a modlil se ať se mu nic nestalo. Stál u pole a mával na mě. O kámen prorazil motor a vytekl mu všechen olej. Podívali jsme se na sebe a začali se smát. Motorku jsme dotáhli do 2km vzdálené vesnice , kde nám naznačili , že to nepůjde spravit. Zavolali jsme do půjčovny a dohodli se , že tu motorku necháme a že pojedeme jen na mojí. Po cestě jsme koukali na jezero a tyčelo z něj stovky uschlých stromů a působilo to až mysticky. V podvečer jsme konečně dorazili do kempu u jezera. Byli tu jen 4 turisti, což bylo fajn. Po dlouhé a vařící sprše jsem vyšel ven , kde byl rozdělanej oheň a gril a všichni řvali Heeeeeeepy brzdej tůůů jůů. Já toho Filipa zabiju, on jim řekl že mi bylo včera 30. Majitel kempu přinesl piva a maso a začalo se grilovat. Velké překvapení pro mě bylo , když paní domácí mi přinesla po domácku udělanou pizzu a hranolky (večer předtím jsem Filipovi vyprávěl, že od doby co jsem vyrazil, což je 8 měsíců, tak že jsem neměl pizzu a hranolky). Jak málo stačí ke štěstí. Další den jsme cestou do Thakheku navštívili několik menších jeskyň, ale žádná se velikostí a atmosférou nevyrovná Konglor. Večer jsme zašli do hospy a Filip potkal pár známých, které poznal při cestování. Ráno mi bylo neuvěřitelně zle a Lao Lao whisky nechci už nikdy vidět. Můj plán byl jet do Phonsavanu na severovýchod a Filip zas chtěl do Paksanu na jih. Tož srdceryvně jsme se rozloučili a každý jel svou cestou. Byli to super 4 dny , na které jen tak nezapomenu. V Phonsavanu mě přivítala docela slušná zima. Poprvé od Nepálu jsem navlékl i rukavice. Místňáci měli i kulíšky a péřové bundy a vtipně si před barákama rozdělávali ohně. Ráno jsem na kole vyrazil do 8km vzdálené planiny džbánů ( PlaIn of Jars) . Nikdo neví kde se tu vzaly a kdo je sem dal a proč. Je jich tu desítky a jeden větší než li druhej. Vtipně je tu napsané, že se na ně nesmí lézt a rýt do nich. Viděl jsem tak 20 lidí , jak na ně lezlo a dělalo si profilovku. Odtud je ještě druhá planina vzdálená 12 km po prašné cestě a nic moc , když člověk šlape na kole a předjížděj ho Jeepy a náklaďáky. Druhá planina je o něco vetší a je tu asi o milión turistů méně, takže si to člověk může v klidu užít a ke všemu si vylézt na nějaký džbán a udělat si fotku aniž by kdokoliv okukoval. :-) Večer mi paní domácí vyprávěla o vybombardované vesnici , kde ještě zůstali obrovské krátery. Když jsem tam jel druhý den na kole , tak jsem paní proklínal , protože je to 31 km jen do kopce, ale zážitek neuvěřitelnej. Byli tam i krátery, které udělaly 250kg bomby a vešlo by se do nich i několik aut. Když jsem se tam tak procházel, tak mi blesklo hlavou co když je tam ještě nějaká nevybuchlá a já na ní šlápnu :-) . Po výletu jsem měl obrovský hlad a zašel na místní trh pro nějakou mňamku. No když jsem tu viděl vykuchané žáby, krysy ,také se tu váleli netopýři, bobři, kuny a bůh ví co ještě, tak jsem si koupil jen kilo mrkve a šel domů. Dnes je štědrý den, doma všichni oslavují a rozbalují dárky, ale já jsem tu šťastný, jsem rád za to, že jsem vyrazil a poznal jaké jsou vánoce v Laosu. Zítra jedu už do Vietnamu a doufám, že to tam bude fajn. Na jednu stranu je Laos fantastickou zemí, protože takovouhle krásnou krajinou se můże pyšnit jen málo která zem., ale bohužel je tu i dost negativ a myslím, že do Laosu už mě to asi znovu nepotáhne.

Laoská kuchyně : No zprvu jsem byl skeptický a tak nějak mi to i zůstalo. Nemají moc na výber z lokálních jídel a většinou jsou z masa neznámého původu. Byl jsem fascinován na východě země, když jsem navštívil v několika městech trhy, kde v nabídce byli krysy, bobři, netopýři, žáby, hadi, veverky a bůh ví co ještě. To byl asi jeden z důvodů proč jsem v Laosu nikdy neměl polévku. Za 18 dní co jsem tam byl, tak jsem zhubl 6 kilo, prostě mi moc nechutnalo.

Plus: skvělý lidi, krásné holky, nádherná krajina

Mínus : všude odpadky, všude bez angliny, nejdražší země z jihovýchodní Asie, hodně špatné silnice, velká negramotnost lidí,

Útrata : za 18 dní 7100 kč včetně víz 30$, ubytka, busů, dárků a jídla!

Kurz: 1$ - 8100 kipů 1€ - 9890 kipů

Ceny : voda 1,5l- 5000, benzín 9500, nafta 8800, pepsi 0,5l 5000, pivo lahev 0,5l 9000, Lao whisky 0,7l 10 000,

Hořký polibek v Myanmaru

7. prosince 2014 v 18:52 | Luboš |  Dosud procestované země
Když jsem plánoval svou cestu, tak Myanmar patřil mezi země, které jsem chtěl jednoznačně vidět. Hodně jsem o něm četl a dost lidí mi o něm vyprávělo a přeci jen pověst tohoto státu je neuvěřitelná ( bohužel všichni mi nějak zapoměly říct o chudobě, špíně, opilých mniších, všude se povalujících odpadcích, nevím asi to všichni berou jako atrakci) a pro turisty je tento stát otevřenej pár let a nikdo neví, kdy armádním představitelům rupne zas v bedně a uzavřou zas na desítky let své hranice. Je to země, která podle mě vynechala "pubertu" ( byl několik desítek let uzavřenej světu) a prakticky z ničeho je tu ohromný technický a turistický boom, který proběhl jen v pár letech. Když jedete mimo větší města, tak většinou lidí žijí v chatrčích a celkově ve velké chudobě. V tomhle státě bohatnou jen vládní a armádní představitelé a bohužel na úkor všech ostatních. Podstatně každý se na vás tady usměje a stoprocentně stojí za to tento stát navštívit.

Cestou z Thajska k hranicím s Barmou nás provázeli technické problémy na autobuse. Největší vyvrcholení bylo, když se ozívali ohromné rány ze zadních kol a řidič jen zesílil rádio, aby to nebylo slyšet. Zaplať pán bůh ( spíše Buddha) , že tu byli normální lidi a začali na něj něco řvát a on zastavil. O hodinu později přijel jiný bus a my konečně dojeli do Mae Sot. Bohužel už bylo pozdě na přechod hranice. S jedním Kanaďanem jsme našli fajn ubytko a při pití piva jsem ho učil české fráze např. Jedno pivo prosím, přines mi pivo a švihej, na co čumíš atd. ten večer byla legrace. Dost mi vyprávěl o jeho 38 leté cestovní " horečce ". Navštívil 143 států. Ráno jsme vyrazili pick upem na hranice. Bylo tu stovky lidí, no hotovej blázinec. Vždycky když přecházím pěšky hranice , tak z toho mám divnej pocit. Všude jsou vojáci se samopalama a nikomu není nikdy moc do smíchu. Jenže tady ,ať na Thajské nebo Myanmarské straně, byli naprosto skvělý. Dokonce mě nechtěli pustit a povídat si o našem fotbalovém zápasu s Islandem. V Myawaddy ( špinavé město hned na Barmské straně) mi řekli, že dnes žádný bus odsud nejede, protože je lichý den a to se jezdí jen sem a v sudé dny zas odsud, protože v horách je tak úzká silnice , že se nevejdou dvě auta vedle sebe. Hm hm hm. Nedalo se nic dělat a tak jsem čas využil v místní "restauraci " ochutnáváním barmského jídla a piva. Ceny jídel byli od 0,5$ do 2 $ , tak jsem to vzal hezky od shora. Při jídle mě štípalo hrozně komárů a nedalo se souvisle jíst. Měl jsem už nervy a do toho přišel " číšník" a řekl many mosquitos hm? Nééé asi sloni odpověděl jsem mu, místo aby přinesl repelent, tak se mi vysmíval. Druhý den jsem po snídani vyrazil na bus do Yangonu. Mělo se odjíždět v 8 a odjeli jsme v 9. Asi po dvou hodinách jsme se ocitli v neuvěřitelné koloně a prý přes cestu spadl strom. Trvalo 3 hodiny než- li jsme zas vyrazili. Chvilku jsem si zkracoval focením mnichů, který kouřili jednu cigaretu za druhou a pózovali mi. Místo 12 hodin jsme jeli 16. Nebylo mi zrovna do smíchu , když jsem vystupoval v jednu ráno v 6 miliónovém Yangonu na busáku. Seběhli se taxikáři, jenže jsem nechápal kam by mě odvezli , když jsou teď všechny hotely zavřené. S pár Barmáncema jsme šli do kanceláře té společnosti ,se kterou jsme jeli a domluvili se jestli můžeme přečkat do 6 rána než li bude světlo a pojede bus do centra. Lehnuli jsme si na lavičky a udělali si " pohodlíčko". Sem tam si někdo usral nebo řval ze spaní, jinak to byla klidná noc. Trošku jsem znérvózněl , když ten borec nás tady zamknul a šel pryč. Ráno jsem šel na bus do centra a nestačil se divit tomu bordelu tady. 6 miliónové město, které nemá metro ani tramvaje a prakticky tu jezdí jen taxi a autobusy starší než -li já. Potřeboval jsem se dostat k Sule pagodě, což je přes celé město a taxikáři mi řekli 10 000kyatů (10$). Naštěstí mi jeden Barmánec poradil, že za rohem jezdí bus 43 za 200 kyatů. Bože jak já nenávidím taxikáře. Všechny bych je nechal na pospas homosexuálům. U Sule pagogy se soustředí nejvíce hostelů a vybral jsem si tu výbornej za 10$( Okinawa guest house naproti mešitě) se snídàní. V Yangonu jsem strávil 3 dny a už bych tu nebyl déle. Je to poměrně špinavé město s velkou dávkou Islámistů, žebráků a opilých lidí.Všechno je dvojnásobně dražší než li v Thajsku( ale pro nás stále levné) a kolikrát jsem se nestačil divit za co všechno chtějí po mě peníze. Když jsem zaplatil vstupné do parku, tak v polovině po mě chtěli další 2$ , abych mohl projít zbytek parku. Jediné co tu stojí za zmínku je veliká a nádherná Swedagon pagoda. Další den jsem vyrazil do nedalekého města Bago, kde je jedna z nejvyšších pagod na světě ( Shwemawdaw) a jedna z největších soch ležícího Buddhy na světě. Na konci města je ohromná pagoda , na kterou vám dovolí vylézt a ten výhled je neuvěřitelný. Po Bagu byl čas se přesunout na sever a při vzpomínce na 16 hodin v buse z hranic do Yangonu jsem radši zvolil vlak. Lístek do Baganu jde koupit jen v ten daný den a po velké tlačenici u okénka jsem si řekl o lístek do druhé třídy, ale pán mi řekl, že je tu turistická první třída ( lůžkový vůz), opět jsem mu řekl o lístek do druhé třídy. Docela na mě koukal, ale nestojím o to, abych poznal nějaký turisty, já chci poznat lokální lidi, jejich chování, mentalitu a povídat si s nima a smát se. Když jsem nastoupil do vagónu, tak jsem se stal atrakcí pro místní lidi, nevím jestli kvůli mému velkému nosu nebo protože jsem tu byl jediný turista. Seděl jsem se třema staršíma dámama a po chvilce se cítil jako mamánek. Pořád mi dávali nějaké jídlo, pití nebo sladkosti. Pak si mě zavolali dva borci , co seděli před náma a dali mi pivo a vyndali k tomu slunečnicová semínka na louskání. Před 6 večer jsem z okna koukal na západ slunce a myslel na přátele a rodinu doma, až se mi po tváři skutálela slza. Přeci jen dnes je to 201 dní. Vzbudil jsem se v 6 20 a akorát vycházelo sluníčko. Za 3 hodky bysme měli být v Baganu pomyslel jsem si, jenže průvodčí, kterej byl pod vlivem a žvejkal betel mi řekl, že přes noc jsme nabrali 2 hodky spoždění. Hm hm hm. Nakonec jsme v Baganu byli v 13 11 ( 21 hodin ve vlaku). Bylo neskutečné vedro . S jedním Mexikáncem a dvouma Němkama jsme si do 5 km vzdálené části Baganu vzali taxi za 10$ ( moje nervy). Vtipně nás po cestě zastavila městská hlídka a museli jsme každý zaplatit 15$ jakože " vstupenku"do města a přilehlých částí. Po ubytování jsme konečně vyrazili , aby jsme stihli západ slunce a viděli ho z dobrého místa se všema těma klášterama a pagodama. Je tu dost turistů a je dost těžké se orientovat, na kterou pagodu se smí či ne. Další den v 5 ráno jsme s Fernandem vyrazili na nejvyšší pagodu kam vás pustí a koukali na východ slunce. Bylo nás tu tak 20, ptž ostatní jsou líný vstát. Ten zážitek nelze ani popsat. Je to jako z jiného světa. Desítky velkých a stovky malých pagod se tyčelo v okolí kam jen člověk dohlédl a do toho vám Fernando povídá jak by " střihnul " tu Němku vedle nás. Když sluníčko začalo osvětlovat špičky pagod, tak jsem si všiml desítky balónů letících nad Baganem. Chvilku jsem si říkal jestli se mi to nezdá, to snad není možný. Po famózní snídani jsem celý den jezdil na kole a objížděl chrámy a pagody. Prý je jich tu přes 4 tisíce . Jediné co mě naštvalo byl nespočet hotelů a restaurací hyzdících tuto krajinu. Večer jsem si nemohl ani sednout na zadek , jak mě bolel z kola, tak jsme na západ slunce šli pěšky. Dá se vybrat jen ze tří pagod , na které vás nechají vylézt. Moje nervy, tady je snad tisíc lidí, ani jsme si nesedli, ale západ slunce byl jak divadlo, krásně zahraná romantická hra. Byl to fakt zážitek. Fernando byl nějakej skleslej asi ho sralo, že je tu s " nosáčem" a né s tou Němkou. Večer jsme zašli na pivo a cena za malé byla 11 kč, a za 0,5l rumu jsme platili 40 kč. Fernando mi nabídl, že když mu pomůžu sbalit tu Němku ( jméno Kira , letuška , 29 let) , tak za mě zaplatí všechna piva a rum. Tož ukázal jsem svůj um. Když mi v 5 ráno zazvonil budík, tak mi nebylo zrovna moc do skoku, jenže nemohl jsem si nechat ujít východ slunce. Když jsme se usadili na menší pagodě, klepali se zimou a vyčkávali na slunko , tak jsem dorazilo 7 Španělů. Ani jeden se nezul než li začaly lézt nahoru a kouřily, což se taky nesmí, řekl jsem jim to a oni se jen zasmály. Po chvilce přišel policajt, který si jich všiml a neuvěřitelně je seřval. Východ slunce byl stejně fascinující jako včera. Jen bylo o dost méně balónů. Stejně by mě zajmalo , jak a proč to tu vše postavili. Kocovina byla neůprosná a celkově mi spestřovala celý den, který jsem trávil na kole mezi pagodama a ve starém Baganu u řeky. V 17 00 jsem jel shlédnout svůj poslední západ slunce tady. Toho se nedá překoukat, protože je to fakt fascinující. Fernando zabodoval u Kiry a večer odjeli spolu do Kalaw. Ráno jsem sám odjel do Mandalay a byl konsternovanej paradoxem krásného , ale zároveň hnusného velkoměsta. Fascinoval mě tu velikánský dřevěný palác , který obklopoval vodní příkop. Jedna strana je dlouhá 2 km a nevím proč jsem dostal ten skvělej nápad si to celé obejít ( skoro 2 hodiny). V Mandalay se nachází i největší kniha na světě a je vyrobená z kamene, ale zas takové vzrůšo to není, jak jsem si myslel. Konečně jsem se dostal do horské vesničky Hsipaw, která je od Mandalay 6 hodin busem. Byl jsem překvapenej, že tu byli jen 4 hostely. Bydlel jsem v nádherném za 6$. Dnes to bylo poprvé za celou dobu co jsem v Asii, že jsem viděl v rámci mezí čistou řeku a chvilku jsem tomu nevěřil. Odpo jsem zajel k vodopádům a hot springs na půjčeném kole, které spíše připomínalo historický kousek z muzea. Nedaleko byla i sunset pagoda, ze které je opravdu zážitek sledovat západ slunce, protože všude kolem jsou hory a ohromná řeka. Hsipaw je vesnička přesně podle mých představ. Malá , zajmavá, dobré klima a málo turistů. Stala se mi tu nééé moc vtipná situace, když jsem fotil velikého žluto-černého pavouka zavěšeného na velikánské pavučině. Po chvilce ke mě přišli 4 vojáci a zeptali se co tady dělám a že mám jít s nima.( tušil jsem , že nejdeme na oběd ani na pivo). Jejich šéf se mě zeptal na tu samou otázku a když jsem mu řekl, že jsem fotil pavouka tak se zasmál. Ukázal jsem mu fotky a už mi věřil. Ono totiž za tou pavučinou byla vojenská základna, které jsem si tak nějak nevšiml a to je pobudilo. Po krásných třech dnech jsem odsud vyrazil k jezeru Inle. V nočním autobuse byla neuvěřitelná zima dokonce i v mikině a byl jsem nucenej požádat o deku. Dostal jsem krásnou růžovou Hello Kitty ufffffffffff, moje nervy , to udělal naschvál, ale bylo teplo. Klimatizace byla daná snad na 10 stupňů a venku bylo tak 25. Když jsem v 7 ráno vystupoval z busu a v mlze nad jezerem jsem viděl rybáře na jejich tradičních teakových loďkách , tak jsem žasnul. Bylo to takový okouzlující, nikdy jsem nic podobného neviděl a hned jsem vytáhl foťák a fotil. Každý mi Inle lake doporučoval a začínalo mi být jasné proč. Uvítaní do vesnice bylo zaplacení "area ticket" a férově buď 10$ nebo 10€. Našel jsem výborný hostel za 5$ a měl dokonce i teplou sprchu. Půjčil jsem si kolo a vyrazil do 35km vzdálené vesničky Indein, kde se soustředí ruiny stovek pagod a velikánský trh, kde jsem usmlouval sošku Buddhy z teakového dřeva z 18$ na 4$. :-) . Cestu zpět mi zpříjemňovali hadi přes silnici a nebo jejich autem přejetý kámoši. Chvilkama jsem měl už strach a začínala fóbie a modlení k bohu. Večery jsou zde chladné, okolo 13 stupňů, ale dá se zahřát velice levným alkoholem. Jsou tu známé i výrobny doutníků, které jsou docela dobré kvality. Po 3 nádherných dnech jsem opouštěl Inle lake a vracel se po 18 dnech do smradlavého Yangonu. V nočním buse vedle mě seděl manželský pár a každý z nich měl na klíně tak dvouleté dítě. Největší zážitek byl pozorovat jak ty rodiče usnuli a jedno z těch dětí spadlo na zem a začalo brečet, vzbudilo celý bus a oni ho zas uspali . Horší bylo, když už to bylo po několikáté a už jsem se tomu ani nesmál a celou noc kvůli tomu nespal. V Yangonu jsem pobyl jeden den na dokoupení věcí a vyřízení víza do Laosu ( díky 10$ bankovce navíc trvalo vyřízení jen 7 minut :-) ) a přes noc se vlakem přesunul do Mawlamyine. V Barmě se vlakům říká " jumping trains" a má to své opodstatnění. Je až neuvěřitelné, jak to s váma hází na všechny strany, jak se to naklání a to co není přivázané tak padá dolů. Je to jak centryfuga na matějské. Nejhorší je , když člověk usne a tohle vás vzbudí. Po snídani jsem tak trochu se štěstím chytil stopa směr k hranicím, což je okolo 120 km. Na hraničním mostu přátelství jsem se zastavil a pohlédl zpět na barmskou stranu a zavzpomínal. Bylo to krásných a zajmavých 19 dní, které mě dost obohatily jak o skvělé zážitky, tak místa a lidi. Doufám , že až sem pojedu příště, tak to tu nebude jak na "smeťáku" . Je to chyba výchovy , ptž děti vidí své rodiče jak vyhazují odpadky z okna nebo na zem a také negramotností lidí, kterým nedochází , že se odpadky jen tak neodpařej a že tam zůstanou desítky let (stovky) než li se rozloží. Podstatně všem Myanmar doporučuju. Přes Thajsko jsem v městě Chiang Khong přešel hranici do Laosu a v plánu je dva dny plout lodí po Mekongu do Luang Prabang.

Zajmavost : Každý si Myanmar představí jako zemi plnou pagod a mnichů, ale jsou tu i nádherné hory a lidé, který se na vás vždy usmějou a pomůžou vám s čímkoliv. V Myanmaru se cestovní pas stal mou nejpoužívanější věcí. Bez něj si nekoupíte lístek na vlak, neubytujete se a nepustí vás do dalšího území ve státě. Je výslovně zakázané si půjčit motorku nebo auto. Povolené je jen pronajmutí kola.
Co jsem opravdu nechápal bylo, že určitě tak polovina populace žije v dnešní době v dřevěných chatrčích na kůlech, vaří si na ohni a koupou se v potoce nebo jezeře. Doma brečíme nad tím, že nám občas nejde wifina a tady brečí nad tím, že nemaj na jídlo. Barma byla pro mě osobně velká zkušenost a takový hořký polibek.

Nemyslím si, že tu bylo a je snadné žít, ale každý den mě lidi přesvědčili, že v rámci mezí jsou šťastný . Samozřejmě, že by bylo lepší ať se mají alespoň polovičně tak dobře jako my, ale to se změní až se změní vláda na více demokratickou a umožní větší rozkvět země.

Plus : každý se na vás usměje, jídlo, krásné holky, vysoká úroveň autobusové dopravy, výborné pivo

Mínus: zklamání z opilých a kouřících mnichů, odpadky všude, je tu dráž než-li v Thajsku a okolí, protože že všeho je vysoká daň pro stát, drahé vstupné ( většinou 10-15$), problém s angličtinou, omezená pohyblivost po území Myanmaru( např. uzavřený celý východ), každej tady žvejká betel, takže je všude naflusáno, nikomu nejde skoro vůbec rozumět a maj nechutný zuby

Kurz : 1$ 1041 kyatů. 1€ 1280 kyatů

Ceny: cola 0,5l 300k, voda 1l 180-300k, pivo 0,5l 950k, rum 0,5 1800k, ubytko od 5000 do desítek tisíc, benzín 950k, jídlo na ulici od 500 do 2000k, v restauraci od 1000 do 4000k, točené pivo 0,33l 600k

Náklady: 7400kč za 19 dní se vším všudy , vízum na 28dní 21€, dárky, ubytko, vstupy, doprava , jídlo a pití

Další články


Kam dál